Strávit noc tam, kde bydlel Kafka, Freud nebo Angelina Jolie? Tyhle benátské hotely musíte znát

Hotely jsou v Benátkách skutečnými uměleckými díly. Stačí jen vejít a před očima se vám otevře muzeum nebo katedrála. Jejich krása a historie ve světě nemají obdoby a my vám jeden po druhém představíme jejich příběhy, osobnosti, jež si je zamilovaly, i tajemství ukrytá v jejich zdech. Najdete tu paláce z patnáctého století, dóžecí sídla, bývalé kláštery, novogotické mlýny i rodinné rezidence. Jsou to místa, kde se Hemingway zamiloval do mladé Benátčanky, Čajkovskij napsal první věty své Čtvrté symfonie, kde Monet během tří měsíců namaloval sedmatřicet pláten a kde Maria Callas potkala Aristotela Onassise.

Objevíte tajné zahrady na břehu Canalu Grande, knihovny se stěnami, které stále voní po kadidle a pepři, olympijské bazény, jež vznikly pouhým nedorozuměním, terasy ve tvaru jachet i podkroví obývaná aristokraty. Toto je patnáct adres těch nejlepších hotelů v Benátkách, jež vyprávějí svůj příběh skrze ta nejkrásnější sídla od velkolepých, scénických grandhotelů až po komorní, útulná útočiště.

Riva degli Schiavoni, jen pár kroků od náměstí Svatého Marka. Gotická fasáda paláce ze 14. století se čtyřdílnými okny z istrijského kamene, která se stala novým logem hotelu, a nad vchodem původní nápis Sandwirth. Právě tak se jmenoval první hostinec, který zde v roce 1856 otevřel Andreas Perkhofer, původem Rakušan, jenž toto místo zamýšlel coby středoevropské útočiště pro cestovatele na jejich velké evropské grand tour, tedy kavalírské cestě po Evropě. Tu v době renesance původně absolvovali mladí aristokraté, ale na začátku 20. století se postupně rozšířila i mezi další vrstvy. Středobodem těchto cest bylo nejen poznávání místních reálií, ale také umění, studium jazyků, navazování kontaktů. Sedával tu i Franz Kafka, promýšlel tu své knihy a psal dopisy Felici Bauerové. A bydleli zde také Sigmund Freud nebo Walter Benjamin.

Aktuálně má hotel ve vlastnictví už pátá generace Perkhoferů a ta v roce 2022 svěřila palác řetězci Starhotels kvůli tříleté rekonstrukci, kterou navrhl Andrea Auletta. Nejpřekvapivějším prvkem renovace je více než sedm set lustrů a nástěnných svítidel z muránského skla. Ty se do interiéru vracely postupně jeden po druhém poté, co prošly restaurováním ve slavných sklárnách Archimede Seguso a Pauly & C. Hotel nabízí šestašedesát pokojů a apartmá s koupelnami z istrijského kamene a mramoru Fior di Pesco, podlahami z ořechu canaletto a tradiční benátskou terasovou dlažbou. Prezidentské apartmá se navíc pyšní soukromou střešní terasou, z níž je vidět na ostrov San Giorgio Maggiore a na zvonici svatého Marka. K hotelu dorazíte stylově z vody přímo k molu a relaxovat pak můžete v soukromé zahradě o rozloze šest set metrů čtverečních, na panoramatické terase v šestém patře nebo v lázních s hammamem, které se nacházejí v honosném prvním patře. V kuchyni restaurace Felice al Gabrielli sestavuje benátský šéfkuchař Mirko Pistorello menu podle filozofie „Km Veneto“, tedy z čistě regionálních surovin. Jeho proslavené jídlo je gambero in saor, což je tradiční benátský předkrm z krevet marinovaných ve sladkokyselé cibulové omáčce, na způsob millefeuille.

Dojdete sem procházkou podél kanálu Rio di San Trovaso a ještě než uvidíte samotný hotel, minete tzv. squero – jednu z posledních dochovaných dílen ve městě, kde se staví a opravují gondoly. Nachází se přesně naproti hotelovému vchodu. Pozdně gotický palác z 15. století patřil Eleně Barbarigo, dceři dóžete Agostina, jež se provdala za Giorgia Naniho. Budova si zachovala typickou fasádu z dob Benátské republiky s pravidelně rozmístěnými čtyřdílnými a jednodílnými lomenými okny. Za těmito zdmi se proťaly osudy tří nejvýznamnějších benátských rodů, ale dnes je to pětihvězdičkový hotel s třiceti pokoji. Každý z nich je jedinečný. Některé zdobí fresky od Jacopa Guarany (žák slavného Tiepola) a štuky od Alessandra Vittorii, který spolupracoval s Palladiem a Veronesem na vile Barbaro. K tomuto dialogu dvou historických epoch se přidává třetí, současný hlas: sochařské lustry z foukaného skla od Fabia Fornasiera, které osvětlují tyto historicky mnohovrstvé interiéry. V historickém centru města jde o naprostou raritu, ale hotel ukrývá i malou vnitřní zahradu s původním gotickým roubením studny z patnáctého století. Ráno se zde podává snídaně, vpodvečer si tu můžete vychutnat aperitiv při západu slunce a pak povečeřet v restauraci La Bauta. Ta nově funguje pod vedením kulinářského poradce Gennara Esposita, držitele dvou michelinských hvězd z restaurace Torre del Saracino, který vůbec poprvé působí přímo v Benátkách.

Hotel Cipriani otevřel v roce 1958 na základě sázky Giuseppe Ciprianiho, zakladatele legendárního Harry's Baru a vynálezce koktejlu Bellini. Ten se rozhodl postavit hotel pro smetánku na tehdy opuštěném cípu ostrova Giudecca a jeho projekt financovaly tři dcery hraběte Ruperta Guinnesse. Už dva roky po otevření obsahovala kniha hostů věhlasná jména jako třeba Martine Carol. Tato francouzská herečka na první stranu modrým inkoustem napsala: „Třikrát jsem obletěla svět, ale zůstat chci jedině tady.“ Ještě před ní sem zavítali Yves Saint Laurent nebo Sophia Loren a od té doby podlehl kouzlu tohoto místa každý, kdo jej kdy navštívil. Pobyt v hotelu Cipriani se stal jakýmsi rituálem, který člověka oficiálně povyšuje na legendu. V roce 2014 právě tady George Clooney oslavil svatbu s Amal Alamuddin, a dokonce tu vymyslel koktejl Buonanotte, který najdete na nápojovém lístku dodnes. 

Nejoblíbenější hotelová historka se pojí s bazénem. Když se Giuseppe Cipriani rozhodl nechat ho postavit, plánoval jeho velikost v tehdejších britských stopách, zatímco architekt v metrech. Výsledkem tohoto šťastného nedorozumění se stal jediný olympijský bazén v centru Benátek – s vyhřívanou a filtrovanou mořskou vodou, který dodnes tvoří společenské srdce hotelu. Na bazén navazují zahrady, na benátské poměry obrovské, v nichž Casanova kdysi pořádal svá milostná dostaveníčka a které dodnes nesou jeho jméno. Hosté se sem dostanou za pouhých pět minut soukromým motorovým člunem přímo z náměstí Svatého Marka.

V roce 2024 začala rozsáhlá transformace hotelu pod vedením designéra Petera Marina, který v několika fázích proměnil jak lobby, tak třináct apartmá. Palazzo Vendramin, šlechtické sídlo z patnáctého století, které bylo k hotelu postupem času připojeno, ukrývá dalších sedm apartmá se službami soukromého majordoma. Výhled z těchto apartmá na náměstí Svatého Marka připomíná obrazy od Canaletta. V michelinské restauraci Oro pak šéfkuchařka Vania Ghedini ve spolupráci s Massimem Botturou připravuje menu ve stylu nové lokální gastronomie.

Letos znovu ožije legendární Hotel Danieli, a to pod vedením sítě Four Seasons. Od svého otevření v roce 1822, kdy si Giuseppe Dal Niel (přezdívaný Danieli) pronajal několik pokojů v paláci Palazzo Dandolo, aby je přeměnil na svůj Hotel Reale, patřil po dvě století k nejoblíbenějším hotelům na světě. Samotný palác pochází ze čtrnáctého století a byl sídlem rodu, který dal Benátkám čtyři dóžata včetně Enrica Dandola, muže, jenž v roce 1204 dobyl Konstantinopol. 

Za těmito zdmi pobývali Charles Dickens, Richard Wagner, Honoré de Balzac, Marcel Proust nebo Charlie Chaplin, ale v hotelu Danieli jsou doma především milostné příběhy. V roce 1833 zde George Sand bydlela s Alfredem de Mussetem a zamilovala se do benátského lékaře Pietra Pagella, kterého k nim zavolali, aby je léčil. O šedesát let později pozval Gabriele D'Annunzio herečku Eleonoru Duse na večeři do královského apartmá (Royal Suite), čímž začal jejich velký milostný příběh. A Maria Callas se s Aristotelem Onassisem poprvé setkala na večírku právě v hotelu Danieli a o dva roku později spolu začali chodit. 

Místní Bar Dandolo, nacházející se mezi mramorovými sloupy v přízemí, má pověst jednoho z nejkrásnějších barů v Benátkách. Pod taktovkou Four Seasons aktuálně pomalu končí rekonstrukce tří propojených budov: paláce Dandolo ze čtrnáctého století, budovy Casa Nuova z osmnáctého století (bývalé pokladnice) a budovy Danieli Excelsior z padesátých let 20. století. Celý projekt nese podpis francouzského designéra Pierra-Yvese Rochona. 

Mezi koncem léta a rokem 2027 vedle klasických pokojů nabídne hotel více než 79 apartmá, přičemž téměř všechna budou mít výhled na lagunu, ostrov San Giorgio a Dóžecí palác. Rekonstrukce do konce roku přinese také lázně s hammamem, saunou a masážní místností pro páry. V restauraci Terrazza Danieli na střeše hotelu, jež nabízí panoramatický výhled přes prosklenou stěnu na benátské střechy s kopulemi, bude šéfkuchař Adriano Rausa pracovat se surovinami pocházejícími z městského ostrova Sant'Erasmo. Hotel bude znovu otevírat až 26. srpna, ale rezervační systém už byl spuštěn.

Palazzo Donà Giovannelli z roku 1436 se připisuje Filippu Calendariovi – stejnému architektovi, který navrhl Dóžecí palác. Jde o jeden z těch neobyčejně vzácných benátských gotických paláců, jež byly po téměř šest století v soukromém vlastnictví a nikdy nebyly přeměněny na hotel. V roce 1538 jej Benátská republika darovala Francescu Mariovi I. Della Rovere, vévodovi z Urbina. Později přešel do rukou rodiny Donà a nakonec patřil hrabatům Giovannelli, kteří z něj vytvořili jeden z nejvýznamnějších kulturních salonů ve městě. Palác navíc po více než jedno století ukrýval mistrovská díla jako Giorgioneho Bouři (La Tempesta) nebo Tizianův Portrét Angličana. V polovině 19. století pověřil hrabě Andrea Giovannelli přestavbou interiérů Giovanniho Battistu Medunu, architekta stojícího za palácem Ca' d'Oro či divadlem La Fenice. Ten do budovy zasadil slavné osmiúhelníkové schodiště završené nebeskou klenbou z kamenů a skla.

V březnu 2026 se palác poprvé otevřel jako hotel, a to jako druhá italská pobočka značky Orient Express. Rekonstrukce trvala osm let a nese podpis libanonské architektky Aline Asmar d'Amman. Ta pracovala s tzv. ztracenými barvami Benátek: ambrovou, patinovaným zlatem či tmavě modrou, s hedvábím moiré nebo s opracovanou kůží. Proměnila jak původní kamenné nádvoří, tak hotelové lobby s vyřezávaným dřevěným obložením a na zakázku navrženými lustry z Murana. Hotel nabízí sedmačtyřicet pokojů, apartmá a rezidencí, včetně šesti unikátních signature apartmá o rozloze až 145 metrů čtverečních, které zdobí fresky z 19. století zasvěcené bohyni Minervě, tančící andělíčci a mramorové krby s vyřezávanými mušlemi. 

Skrytá zahrada, která byla obnovena po celých staletích, a ulička Calle Meraviglia hostí rotující výběr současného umění v návaznosti na aktuální benátské kulturní dění. Gastronomii má pod svými křídly tříhvězdičkový michelinský šéfkuchař Heinz Beck, a to rovnou ve dvou restauracích: Heinz Beck Venezia v historické oranžerii a La Casati, což je restaurace s celodenním provozem, která odkazuje na Luisu Casati, markýzu a múzu z dob benátské secese. Vše uzavírá Wagon Bar ve stylu artdeco, jenž je poctou legendárním barovým vozům vlaků Orient Express.

V dubnu 2026 majetkově vstoupila francouzská skupina Airelles na ostrov Giudecca. Ten v rámci Benátek odjakživa představoval svébytný svět, kam si aristokracie v šestnáctém století jezdila stavět vily a zahrady. Hotel Airelles Palladio spojuje na nábřeží Fondamenta delle Zitelle tři historické budovy a kostel. Hlavní sídlo navrhl v roce 1561 sám Andrea Palladio jako Istituto delle Zitelle (ústav, kde se mladé šlechtičny bez věna učily umění výroby krajek, pozn. red). Další budovou je Villa Frollo, šlechtické sídlo z roku 1677, které později fungovalo jako romantický penzion navštěvovaný Casanovou, Eleonorou Duse či Sartrem. Třetí stavbou je Il Conventino, někdejší přístavba ústavu, která dnes slouží jako soukromá hotelová vila s vlastním bazénem a zahradou. Srdcem celého komplexu je kostel Santa Maria della Presentazione, rovněž palladiánský, nově zrestaurovaný a pro hotelové hosty přístupný soukromým vchodem. 

Rekonstruované interiéry si hrají s paletou ambrové, mahagonové a tmavé modři, využívají s etu luxusní látky značky Rubelli, podlahy typu teraso i mramor, muránské sklo a lustry značky Fortuny, navržené speciálně pro sedmnáct pokojů a osmadvacet apartmá. Dóžecí apartmá (Suite del Doge) se rozkládá na čtyřech stech padesáti metrech čtverečních, má čtyři ložnice a výhled, který v podstatě vypadá jako obraz od Canaletta. Místní třípatrové wellness centrum o rozloze 1 700 metrů čtverečních je nyní největším v celém městě a vedle tří venkovních bazénů nabízí i jeden soukromý vnitřní a procedury od kosmetické značky Guerlain.

Co se kuchyně týče, dala skupina Airelles dohromady nevídaně hvězdné kvarteto: Nobu Matsuhisa zde otevírá svou první restauraci Matsuhisa v benátské laguně, Jean-Georges Vongerichten přináší do hotelu středomořskou verzi svého konceptu „abc kitchens", Norbert Niederkofler ve Ville Frollo přetváří svou slavnou filozofii „Cook the Mountain“ (Vařte z hor) na „Cook the Lagoon“ (Vařte z laguny) a Cédric Grolet z pařížského hotelu Le Meurice má na starosti vysokou cukrařinu. Celkový koncept dotváří typické benátské bistro Zitelle Bacaro nabízející tradiční jednohubky cicchetti a také Club Elton's, speciální sendvič, jenž vznikl v exkluzivní spolupráci s Eltonem Johnem, který je již po desetiletí slavným obyvatelem ostrova.

Do tohoto hotelu se vstupuje ze soukromého mola přímo na Canalu Grande, přesně tak, jako to bylo zvykem v šestnáctém století. Ale to je jen začátek, tady na vás totiž čeká opravdu pohádkový renesanční zážitek. Hotel Aman sídlí v paláci Palazzo Papadopoli, který patří k nejimpozantnějším stavbám s výhledem na kanál mezi čtvrtěmi Rialto a San Tomà. Hotel zabírá tři ze čtyř pater, přičemž to nejvyšší stále obývají samotní majitelé, hrabě Giberto Arrivabene Valenti Gonzaga s manželkou Biancou Savojskou-Aostou a svými dětmi, tedy dědicové rodiny Papadopoli. 

Zdejších čtyřiadvacet pokojů patří k nejžádanějším ve městě, což potvrzují i George Clooney a Jeff Bezos. Právě toto místo si oba vybrali pro svou svatební noc. Výjimečnost místa tkví právě v tom, že jde o hotel velkolepý jako šlechtické sídlo a že tak stále působí. Cítíte se tu, jako by se u kávy měl každou chvíli objevit sám pán domu. 

Rekonstrukce, kterou navrhl Jean-Michel Gathy, jenž stojí za většinou hotelů sítě Aman, dodala pětisetleté historii paláce moderní nádech v podobě hedvábí značky Rubelli, opálových odlesků a tlumeného osvětlení. Vše je uspořádáno tak, aby vynikla původní krása sídla, včetně fresek na stropech v sále s názvem Sala Tiepolo a v komnatě Alcova Tiepolo, které kolem roku 1750 vytvořil Giambattista Tiepolo. Skutečným klenotem je pak knihovna ve druhém patře se stěnami potaženými ručně malovanou kordobskou kůží, v níž se po generace drží vůně kadidla, myrhy, santalového dřeva a pepře. Hraběnka jí říká „vůně času“ a při vstupu do místnosti je to opravdu znát. 

K paláci patří i dvě soukromé zahrady přímo na břehu Canalu Grande, což je v Benátkách naprostá rarita. Nechybí zde kožená křesílka s výhledem na vodní hladinu, malé lázně v mezipatře nabízejí procedury s využitím termální vody z lázní Salsomaggiore a na samém vrcholku budovy je altana, typická benátská dřevěná střešní terasa, z níž se můžete kochat výhledem na celé město. Šéfkuchař restaurace Arva, pan Matteo Panfilio, bere hosty ráno na trh Rialto a následně s nimi společně vaří.

V nejkomornější benátské čtvrti, v místech, kde mezi místními ještě stále uslyšíte benátský dialekt, se nachází Palazzo Rizzo Patarol. Tento palác ze sedmnáctého století si prošel mnoha proměnami od šlechtického sídla přes klášter až po francouzské a savojské velvyslanectví. A dnes je jedním z nejkouzelnějších hotelů v celé oblasti. Jakmile vstoupíte, otevře se vám před očima tajná zahrada ukrytá mezi elegantní architekturou. Jde o zážitek, který vám rozhodně vyrazí dech i proto, že jde o vůbec nejstarší zahradu ve městě. Botanický park v anglickém stylu o rozloze dva tisíce metrů čtverečních navrhl v roce 1717 Lorenzo Patarol, vášnivý přírodovědec a autor mnoha herbářů. Najdete tu staleté stromy, historickou lednici z osmnáctého století zapuštěnou uprostřed země, do níž se pro uchovávání potravin kdysi vozil led až z Dolomit, orientem inspirovaný můstek a v zadní části soukromé molo, kde se můžete posadit, rozjímat a cítit se jako doma. V dálce odtud uvidíte ostrovy Murano a San Michele a za jasných dnů dokonce siluety hor.

V hotelu vás okouzlí vysoké stropy, muránské lustry a zrestaurované fresky, které lemují interiéry, a také prezidentské apartmá, z něhož se dá vyjít přímo do zahrady. Skutečně výjimečným však toto místo dělá jeho nepolapitelná atmosféra – něco, co se dá jen těžko popsat. Možná právě kvůli vnitřnímu klidu, jenž hotel vyzařuje, si ho jako své benátské útočiště vybrali například Angelina Jolie nebo dalajlama. Místní bar La Voga s výhledem na historickou školu veslování nabízí originální koktejly inspirované benátskou lagunou. 

Večeří se v restauraci Da Lorenzo. Tento benátský projekt má na starosti italsko-argentinský šéfkuchař Paulo Airaudo, držitel celkem šesti michelinských hvězd. Podnik s komorním počtem stolů klade obrovský důraz na péči o hosta. Skrze velká prosklená okna s výhledem do zeleně si zde můžete vychutnat současnou italskou kuchyni s japonskými akcenty. Jako předkrm na uvítanou se podává reinterpretovaná benátská klasika sarde in saor (marinované smažené sardinky) a olihňové cannolo, zatímco signature chodem je rizoto vařené v hroznovém moštu s houbami, brzlíkem a celerem.

Hotelem Metropole prošli Lou Reed i Patti Smith. Bohémský salon s devětapadesáti pokoji, jehož duší je majitelka Gloria Beggiato, sběratelka, která tento pětihvězdičkový hotel na nábřeží Riva degli Schiavoni proměnila v obytný kabinet kuriozit. Její rodina sbírala umění odjakživa a je to vidět. Na chodbách a v pokojích je rozmístěno přes dva tisíce vzácných kousků od večerních kabelek z období secese přes figurální louskáčky na ořechy až po jednu z největších sbírek krucifixů v Itálii. Celé jedno patro je pak věnováno vějířům, kterých tu najdete na dvě stě kusů. 

V pokojích jsou luxusní látky od značky Bevilacqua, lustry Fortuny, koloniální nábytek a vany obložené zlatou mozaikou. Některé pokoje mají dokonce své vlastní soukromé lázně v tureckém stylu. Zdejší Orientalbar je světem sytě červeného sametu, orientálních brnění, tlumených světel a neonového nápisu od Josepha Kosutha, který se táhne po celém obvodu jako šifrovaná zpráva.

Během uměleckého bienále se zde zastavuje Tracey Emin a pobýval tu i Aj Wej-wej. Po zbytek roku je to hlavní stan pro ty, kdo do Benátek jezdí opakovaně a hledají něco skutečně výjimečného. V kuchyni je hlavním trumfem šéfkuchaře Alfonsa Ciceraleho hřebenatka na způsob Saint-Jacques, zatímco místní Oriental Spritz se pije s ibiškem karkadé a kardamomem. Je snad něco, co byste v tomto kabinetu kuriozit nečekali? Stačí se podívat do zadní části hotelu, kde objevíte zahradu se secesní oranžerií, jasmínem, palmami a rozkvetlými citrusy. Vše uzavírají lázně, kde Gloria vytvořila tureckým hammam s bazénem s horkou vodou, mozaikami s plátkovým zlatem a se dvěma původními starobylými dřevěnými sloupy.

Existuje fotografie z roku 1949, na níž stojí Hemingway na terase hotelu Gritti vedle své čtvrté manželky Mary, ale jeho pohled směřuje jinam – k mladé benátské aristokratce Adrianě Ivancichové. Ta se stala jeho múzou pro román Přes řeku do stínu stromů, který zčásti napsal právě v pokojích tohoto úchvatného hotelu. 

Palác nechal postavit rod Pisanů v roce 1475 a v roce 1525 se stal sídlem dóžete Andrey Grittiho, jehož jméno nese dodnes. Hotelem se budova stala v roce 1895 a od té doby byla benátským útočištěm mezinárodní literární a umělecké elity. Svým druhým domovem ji nazývali Somerset Maugham, John Ruskin, Greta Garbo, Mark Twain nebo Winston Churchill a tři ze zdejších apartmá dnes nesou jména anglických spisovatelů, kteří zde pobývali nejdéle. 

Po rekonstrukci v roce 2013 pod taktovkou Chucka Chewninga nabízí Gritti 82 pokojů a apartmá s výhledem na Canal Grande, z nichž bazilika Santa Maria della Salute vypadá zarámovaná jako oltářní obraz. Charakteristickým rysem tohoto místa je až filologická posedlost detailem: damašky značky Rubelli byly znovu vytvořeny podle vzácných vzorů z historického archivu této textilky, zrcadla Girandole jsou ručně tepaná a lustry pocházejí přímo z muránských sklářských pecí. V salonu a knihovně Explorer's Library, plné historických navigačních přístrojů a prvních vydání knih, se můžete setkat s dóžetem Andreou na Tizianově obrazu, kde je portrétován, jak právě vychází z paláce Gritti. Apartmá Redentore se rozkládá ve dvou patrech a otevírá se na terasu o rozloze dvě stě padesát metrů čtverečních s menším bazénem, což je na Canalu Grande naprostá rarita.

Terasa Riva Lounge, navržená z týkového dřeva a oceli po vzoru paluby italských jachet ze třicátých let 20. století, je místem, odkud vyplouvají výletní plavby luxusního člunu Aquariva s názvem Il Doge. V baru Longhi si pod stěnou z gravírovaného zrcadla můžete dát jedno z nejlepších negroni v Benátkách doplněné tradičními jednohubkami zvanými cicchetti a jídelní lístek zde věnuje celou jednu sekci suflé. V restauraci Club del Doge pak šéfkuchař Alberto Fol nabízí kuchyni, která rafinovaně propojuje lagunu s Dolomitami a v níž divoce rostoucí vysokohorské byliny doplňují čerstvé denní úlovky.

Byl podzim roku 1908 a do Benátek dorazil poprvé a naposledy Claude Monet. Bylo mu osmašedesát. V Giverny už maloval celá desetiletí a k cestě ho tehdy přemluvil John Singer Sargent. Ubytoval se v hotelu Grand Hotel Britannia na břehu Canalu Grande, přímo naproti celnici Punta della Dogana, a zůstal tu tři měsíce. Jeho manželka Alice v jednom z každodenních dopisů své dceři napsala, že výhled z jejich pokoje je ten nejúžasnější v celých Benátkách, a to bylo pro Moneta to jediné, na čem záleželo. Přímo odsud namaloval sedmatřicet pláten, z nichž jedno se v roce 2022 vydražilo v aukční síni Sotheby's za osmadvacet milionů eur. Dnes tento hotel nese název The St. Regis Venice a Monetův pokoj si zde můžete stále prohlédnout. 

Hotel zabírá pět propojených paláců na Canalu Grande, z nichž nejstarší, Badoer Tiepolo, pochází ze sedmnáctého století. Před padesáti lety byl tento hotel (ještě pod názvem Britannia) vůbec prvním v Benátkách, který měl elektřinu zavedenou ve všech pokojích. Jeho dnešní podobu má na svědomí londýnské studio Sagrada, paleta barev zde věrně sleduje proměny benátského světla od úsvitu do soumraku, přesně v duchu Monetovy inspirace.

Společné prostory jsou otevřenou poctou architektu Carlu Scarpovi. Najdete tu na míru tkané luxusní látky, vzory inspirované podlahou v bazilice San Giorgio Maggiore i nábytek, který svými křivkami odkazuje na elegantní tvary gondol. V hlavním salonu visí White Chandelier od Aj Wej-weje, lustr vyrobený na zakázku v muránském studiu Berengo k oslavě 1600 let od založení Benátek. Jde o dlouhé skleněné šlahouny s podivuhodnými výrůstky, které se stáčejí jako liány do podoby oblého, netradičního svítidla. Na terase s výhledem na Canal Grande jsou od dubna 2025 veškerý porcelán, ubrusy i doplňky podepsány značkou Ginori 1735, konkrétně jde o kolekci Oriente Italiano v nových odstínech bílé (meringa) a kaštanové. Právě tady si můžete dopřát jeden z nejlepších spritzů ve městě, který vám připraví u speciálního pojízdného baru vyrobeného na míru. V kuchyni restaurace Gio's pak šéfkuchař Giuseppe Ricci z Apulie propojuje jadranské chutě svého rodného kraje s benátskou tradicí. 

Po zvonici svatého Marka je toto druhá nejvyšší budova Benátek a zároveň jediná z německých novogotických červených cihel. Když připlouváte parníčkem, tzv. vaporettem, je vidět už zdaleka, a tak trochu to působí jako byste byli kdekoli jinde, jen ne v Benátkách. To je Molino Stucky, bývalý mlýn a továrna na mouku, která koncem 19. století produkovala padesát tun mouky denně a zaměstnávala patnáct set dělníků. 

Giovanni Stucky, švýcarsko-italský podnikatel, nechal mlýn postavit v roce 1884 architektem z Hannoveru. Ve své době šlo o nejbohatšího muže v Benátkách. Bydlel v Palazzo Grassi a patřil k zakladatelům prvního uměleckého bienále v roce 1895. Mlýn byl v roce 1955 uzavřen a budova zůstala na padesát let opuštěná. V roce 2003, uprostřed rozsáhlé rekonstrukce, pak navíc věž zachvátil ničivý požár. Hotel sítě Hilton se tu otevřel až v roce 2007. 

Jde o naprosto velkolepý objekt, v němž  industriální architektura z cihel a litiny koexistuje s pětihvězdičkovým hotelem o 379 pokojích. Podobu apartmá navrhl architekt Biagio Forino. Pracoval s původními trámy a do interiérů zakomponoval i historické násypky na obilí. Najdete tu tapety Rubelli v barvě mořské vody, paravány s benátskými výjevy, lustry Fortuny a obrazy s plátkovým zlatem od Maura Grecaleho odkazující na mozaiky v bazilice svatého Marka. V lobby stále visí původní mlýnský zvon, který dělníkům oznamoval konec pracovní doby, a strop věže zdobí mozaika Deméter, bohyně sklizně. 

Prezidentské apartmá Molino zabírá poslední dvě patra novogotické věže: nabízí tři sta metrů čtverečních, soukromý výtah, vyhlídkovou věžičku s výhledem na celé Benátky a v panoramatickém salonu dokonce gramofon s vinylovými deskami. O osm pater níže se na střeše budovy nachází bazén a Skyline Rooftop Bar, který nároční Benátčané označují za jedno z nejlepších míst na aperitiv v celém městě a okolí. Nabízí koktejly inspirované barvami Benátek, DJ sety a prvotřídní mixologický zážitek při západu slunce. Za návštěvu stojí také lázně Eforea s výhledem do vnitřních zahrad a restaurace Aromi pod vedením šéfkuchaře Ivana Fargnoliho, která se nachází na venkovní terase s výhledem na kanál Giudecca.

Reinterpretovat podobu paláce Ca' di Dio dostala na starosti designérka Patricia Urquiola a její pojetí je oslavou vody. Použila jemnou paleta barev, hru průhledů a odlesků, látkové obklady stěn, dřevěné okenní rámy, které lemují výhledy jako živé obrazy, a na zakázku navržená svítidla, jež ručně vytvořili benátští sklářští mistři. Je to elegance založená na minimalismu, dokonale ladící s dvojí duší tohoto místa, s klášterní střídmostí a šlechtickou rafinovaností. 

Původní budova z roku 1272 sloužila jako hospic pro poutníky směřující do Svaté země a v roce 1544 ji přestavěl slavný Jacopo Sansovino. O sedm století později, v roce 2021, se otevřela v podobě pětihvězdičkového hotelu z portfolia VRetreats. Bývalý kostel dnes slouží jako hotelové lobby s neobvykle vysokým stropem, z něhož se snáší velkolepý lustr ze čtrnácti tisíc muránských křišťálů uspořádaných do podoby tří zavěšených plachet. Hotel nabízí šestašedesát apartmá a pokojů deluxe, dvě panoramatické střešní terasy a tři vnitřní zahrady, které vznikly z původních klášterních dvorů. 

V kuchyni od července 2025 působí neapolský šéfkuchař Carmine Amarante. Ten sbíral zkušenosti v michelinských restauracích Don Alfonso 1890 a Danì Maison u Nina Di Costanza, poté pracoval v podniku La Pergola pod vedením Heinze Becka a následně strávil pět let v Japonsku jako šéfkuchař Armani Ristorante v Tokiu, kde ho průvodce Gambero Rosso v roce 2022 vyhlásil Šéfkuchařem roku pro region Asie. V restauraci Vero se jeho středomořský styl spojený s japonskou technikou promítá do pokrmů, jako je semolinová těstovinová rýže od věhlasného výrobce pasty Gentile, zjemněná japonským šafránem akaito, nebo tortelli plněné hovězím wagyu. Skutečnou novinkou, jež skvěle ilustruje moderní vizi majitelů, je ovšem fakt, že Ca' di Dio se otevřela psům a kočkám a i ti si zde přijdou na luxusní zážitek. Čekají na ně domácí psí sušenky z rýžové mouky a parmazánu, à la carte menu sestavené přímo šéfkuchařem a personalizovaná podložka s vyšitým jménem z místní hotelové krejčovské dílny.

Je prosinec 1877, do Benátek přijíždí Petr Iljič Čajkovskij a ubytovává se v hotelu Beau Rivage, v jednom ze dvou sídel z devatenáctého století, která dnes tvoří Londra Palace. Právě zde napsal první věty své Čtvrté symfonie, kterou v dopise svému bratru Modestovi popsal jako „nepochybně to nejlepší, co jsem kdy vytvořil“. Čajkovskij si tehdy natolik oblíbil sochy dvou lvů hlídající hotelový vchod, že dokonce zvažoval pojmenovat toto dílo po nich, v benátském dialektu Do Leoni (Dva lvi). A lvi jsou tu dodnes, jen se přestěhovali do hotelové lobby. Od doby Čajkovského se seznam hostů čte jako malá evropská antologie: v roce 1884 tu inkognito pobýval Jules Verne, během své první návštěvy Benátek Gabriele D'Annunzio a v šedesátých a sedmdesátých letech se sem opakovaně vracel Jorge Luis Borges.

Hotel vznikl v roce 1853 jako Hotel d'Angleterre et Pension v reakci na otevření železnice, která na lagunu začala náhle přivádět klientelu ze severu. V roce 1900 se spojil se sousedním Beau Rivage, neolombardským palácem od benátského inženýra Giovanniho Fuina, čímž dal vzniknout tzv. hotelu se sty okny, jak se mu tehdy přezdívalo. V roce 1938 budovu koupila rodina Babiniových, v roce 1973 dostala název Londra Palace a dnes je jedinou benátskou adresou patřící do prestižní kolekce Relais & Châteaux. Nabízí dvaapadesát pokojů a apartmá, z nichž každý je jedinečný. Jsou zařízeny v secesním stylu s využitím starožitností z 19. století – pokoje superior mají výhled do dvora, pokoje deluxe pak přímo na lagunu. Na samém vrcholku se nachází nejvyšší dřevěná terasa ve městě, z níž je za jasných dnů možné vidět až k Dolomitům. 

Kuchyně v LPV Ristorante je v rukou šéfkuchaře Danieleho Galliazza, večerní menu je strukturované podobně jako trh Rialto na sekce Pescaria (ryby), Beccaria (maso) a Erbaria (zelenina). Jeho poznávacím znamením je risotto di gò – starobylý recept zdejších rybářů z hlaváče černotlamého, který šéfkuchař doplňuje o tóny fenyklu a lékořice. Místní bar má už osmnáct let na starosti Marino Lucchetti, jehož vlajkovou lodí je koktejl Americano 4.1, namíchaný ze čtyř různých vermutů a čtyř různých bitterů.

Když otevřete okno v hotelu Ca' Maria Adele, budete mít kopuli baziliky Santa Maria della Salute tak blízko, jako by se o ni budova opírala, jako by byl hotel přímým prodloužením Longhenova architektonického díla. V sídle ze šestnáctého století je jen dvanáct pokojů a tři apartmány, zasazené do jednoho z nejfotografovanějších zákoutí na světě, přesně na rohu náměstíčka Campo della Salute a kanálu, podle nějž se jmenuje. 

Znovuotevřený hotel dnes vstupuje do nové éry pod křídly skupiny Nani Mocenigo Palace, uchovává si však původní velkolepý rukopis muránských bratří Alessia a Nicola Campových, kteří interiéry vystavěli jako stylovou hudební partituru, v níž se prolíná východ se západem a baroko s minimalismem. Hlavním lákadlem jsou tematické pokoje. Sala dei Mori (Sál Maurů) odkazuje na dvě bronzové sochy Maurů, kteří dodnes odbíjejí čas na věži na náměstí Svatého Marka. K pokoji patří i balkon nad kanálem, z něhož se otevírá výhled na Canal Grande i ostrov Giudecca. 

Sala Orientale (Orientální sál) je poctou Marku Polovi a pyšní se modrozlatým hedvábím, čínskými laky, barmskými sochami a stropem se zlatavými odlesky, které evokují hedvábnou stezku. Společné prostory se drží stejného scénického konceptu. Najdete tu severoafrickou terasu zdobenou sicilskými keramickými hlavami, tzv. teste di moro, kde se podávají snídaně a podvečerní aperitivy při západu slunce, nebo bohémský salon s japonským tatami, francouzským krbem z černého mramoru a maurskými lampami. Snídaňovému sálu pak dominují velké muránské lustry, jejichž zář se díky hře zrcadel nekonečně násobí. Skutečná nádhera.