Divoký i křehký a plný emocí: Dokonalý playlist pro všechny moderní čarodějnice

Myslíte, že byste v dávných dobách mohla být žhavou adeptkou k nařknutí, že jste čarodějnice? Vykládáte karty a snažíte se lidem kolem sebe nabídnout introspektivní a empatický vhled do jejich životního chaosu nebo nestydatě chodíte ven bez spodního prádla či s neoholeným podpažím, nebojíte se hlasitě mluvit o tabuizovaných tématech a jdete si svou autentickou cestou navzdory stereotypům? Skvělé, nic z toho není špatné, jenže v dřívějších historických etapách by vám cokoliv z uvedeného nálepku ďáblovy nevěsty dost pravděpodobně vysloužilo. Za čarodějnice totiž společnost vždy ráda označovala ženy, které se nějakým způsobem vymykaly šedému normálu. Byly to selky, co se tajně naučily číst, ale i první lékařky či vědecké výzkumnice. A samozřejmě se to týkalo a stále ještě týká i výrazných hudebnic.

Není náhoda, že Janis Joplin, takzvaná Cosmic Witch, nezaměnitelná žena s nezaměnitelným hlasem a nezaměnitelným stylem, zpívala blues. Hudební styl, který původně vznikl v afroamerické otrocké komunitě, si v době tvrdé segregace získal označení „ďáblova“ muzika, zároveň se ale stal základem pro obrovské množství dalších hudebních stylů, zejména rock'n'rollu, ale i jazzu, hip-hopu nebo R&B. Blues, vycházející z náboženských gospelů, přitom v sobě nese schopnost stmelování a posilování pospolitosti, vedle toho ale i pořádnou dávku syrovosti, díky níž dokáže autenticky vystihnout hluboké emoce a životní realitu v dobrých i špatných polohách. Vřískající Joplin se svou magnetickou prezencí a divokým řáděním na pódiu dokázala přesně to. Vrchní divoženka 60. let sršela neskutečnou energií, ve které nikdy nezapomínala na ostatní, přičemž už jako teenagerka šla proti dobovému proudu třeba tím, že se kamarádila s černošskými spolužáky. Vzplanula rychle a hořela jasně, byť krátce.

Pravdou je, že bychom všichni měli usilovat o to, abychom v sobě hýčkali své vnitřní čarodějnice a čaroděje. Žijeme ve světě, který je chladně logický, pragmatický a který klade důraz na individualitu. Čarodějnictví znamená sesterství, potažmo bratrství a souhru s přirozeným řádem. To však nutně neznamená pobíhání na louce při úplňku, byť i to může být zábava –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ za spoustou našich problémů a civilizačních chorob ale stojí naše tendence usilovat o věci, na které nejsme stavění. Zvykli jsme si lámat všechno přes koleno, protože máme jednoduše pocit, že bychom měli. Cesta vpřed ale nutně nemusí vést nahoru: někdy je naopak potřeba obrátit se zpět ke kmeni, ze kterého jsme vyšli, ať už si pod tím představíte cokoli. Slavná a celoživotní pacifistka, rovněž výjimečná umělkyně Yoko Ono, říká: „We, women, are all witches.“ A má pravdu.

Ona sama byla za čarodějnici označena mnohokrát a v souvislosti s rozpadem The Beatles zažila i to, co by se dalo nazvat honem na čarodějnice. Dlouhé roky byla tlačena do narativu, podle kterého nebohého Johna Lennona odloudila od jeho kamarádů a fanoušků, přitom je a vždy byla naprosto soběstačnou hudebnicí, jíž bychom měli být spíše vděčni za to, že svého muže, jistě talentovaného muzikanta, inspirovala k novým věcem a svým dílem pomohla otevřít bránu mezi západem a specifickou, extrémně uzavřenou japonskou kulturou. Když v roce 2007 vydala album s názvem Yes, I'm a Witch, magazín Vanity Fair se jí zeptal, zda tím reaguje právě na mediální obraz, který jí byl v průběhu let připsán. Odpověděla: „Dá se to tak brát. Říkali o mně, že jsem čarodějnice, tak jsem to prostě otočila a vzkázala –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ no a co? Promluvilo za mě moje vnitřní rebelství. Kdybych nebyla rebel, už dávno by mě to všechno úplně rozdrtilo.“ 

Zatímco Janis Joplin a Yoko Ono představují nespoutané, v mnoha ohledech dravé ženské osobnosti, někdejší zpěvačka kapely Fleetwood Mac, „bílá čarodějka“ Stevie Nicks, nás učila a učí přijmout vlastní křehkost i bolest, zatímco se točí dokola v něžném, leč osvobozujícím tanci na vysokých platformách, oblečená v rozevlátých šatech a zahalená hedvábným šálem. Sama Stevie označuje Joplin za jednu z osobností, které ji nejvíc ovlivnily, a tak se o ní dá se přemýšlet trochu jako o čarodějnici další generace – ostatně, pokud uvěříme, že všechny ženy jsou čarodějnice, musíme se i v tom našem pomyslném čarodějnictví přizpůsobovat okolnímu světu s tím, jak se mění. Joplin vtrhla na scénu ovládanou spíše muži v éře hippies, skupina Fleetwood Mac se na vrchol dostala ve druhé polovině 70. let a sama Nicks rozjela sólovou kariéru až v osmdesátkách. A ta trvá, mimochodem, dodnes.

Moderní čarodějkou, střídající auru kázající velekněžky s image víly, která po pódiu lítá bosa, zatímco za ní vlají široké rukávy a vlečky osobitých kostýmů, je Florence Welch. Když se svou kapelou Florence and the Machine v roce 2009 vydala album Lungs, zaujala v té době nevídanou pompézností – až orchestrálností a strukturou skladeb připomínající spíše klasickou hudbu než soudobý pop. V průběhu let ale velkoleposti ubylo a alba How Big, How Blue, How Beautiful nebo High as Hope představují nádherný ponor do psýché ženy, která je citlivá i nesmlouvavá zároveň, bojuje s démony v podobě zpackaných vztahů i alkoholismu a čím dál víc vzpomíná na důležité ženy, které tu působily před ní, ať už to byly kolegyně, idolky, nebo příbuzné, kamarádky... A právě mezigenerační pouto, předávání zkušeností a prohlubování kolektivních znalostí patří k definicím čarodějnické tradice.

Ať už potřebujete do svého života vnést trochu joplinovské nevázanosti, rebelanství Yoko Ono, křehkosti Stevie Nicks, či velkoleposti Florence Welch, připravili jsme pro vás tematický čarodějnický playlist, který vás nejen o filipojakubské noci naladí na tu správnou witchy vlnu.