Dogue a catwalk: seznamte se s redakčními mazlíčky

Jsou našimi věrnými společníky a společnicemi, jsou tu, když nemáme svůj den a padne na nás splín, ale i během radostných okamžiků, které rádi prožívají s námi. My se jim za to odměňujeme čištěním bedýnky s pískem, venčením a hlavně těmi nejlahodnějšími granulkami pod sluncem. Naši nejmilejší domácí mazlíčci.

Při příležitosti International Pet Day, který se slaví 11. dubna, jsme si pro vás připravili ten nejroztomilejší obsah. Představujeme vám naše redakční chlupáče, bez nichž nedáme ani ránu. Kočky, psi, ale i koně, každé jedno zvířátko má svůj jedinečný charakter, příběh a jméno. A právě na jména jsem se rozhodli tentokrát zaměřit a popsat vám, proč se naši věrní kamarádi jmenují tak, jak se jmenují. Jméno totiž není jen tak, zosobňuje příběh zvířete, jeho energii a charakter. 

Mimochodem, víte, proč se mezinárodní den mazlíčků vůbec slaví? Klade si za cíl šířit osvětu o zvířecích kamarádech, kteří z nejrůznějších důvodů skončili v útulcích. A tak je dobré si připomenout, že naše první volba při adoptování mazlíčka by měla být útulek. Lásku a péči si zaslouží každý čtyřnohý mazlík, uvidíte, že vám to vrátí nastotisíckrát.

Cindy Kerberová, beauty director & head of digital editorial content: Doma nevládnu já, ale dvě britské modré kočky. Jmenují se Sofia a Loren. Ano, jako ta herečka. Proč právě po ní? Protože do puntíku ztělesňují její auru. Jsou to dokonalé krásky, které si potrpí na luxus (vodu pijí z keramické misky od Tiffany), a zároveň neskutečné divy s velmi vyhraněným názorem na to, kdy a co se bude servírovat, s čím si budeme hrát (Sofia nosí po bytě mašle zásadně jen od Chanel, Loren zase vyžaduje papírové tašky Hermès). Umí být neskutečně elegantní, zvlášť když pózují na mém nejdražším kašmírovém svetru, ale i pořádně hlučné, jakmile se dožadují pozornosti. Rozdělit jméno legendy se ukázalo jako skvělý nápad. K dokonalému stylu totiž trocha italského temperamentu neodmyslitelně patří, zejména v souvislosti se skutečností, že doma opravdu máme manželství po italsku.

Jana Patočková, fashion features editor: Mám kocoura Karla a kočku Bobinu. Zdědila jsem je po mojí spolubydlící, když jsme se každá stěhovala do svého a ona řešila, že v menším bytě jí bude se dvěma kočkami a jedním maliňákem dost těsno. Tak jsem je vzala k sobě a od té doby už nemůžu bez Karla a Bobiny být. Jména jsem jim tedy nedávala, ale nemůžu být spokojenější, protože jsem dlouhodobá zastánkyně toho, že by se zvířata měla jmenovat lidskými jmény. Kdykoli potkám psa Čendu, Františka nebo třeba kočku Milušku, udělá mi to radost. Mimochodem, nedávno jsem na výstavě psů potkala velkou tibetskou dogu, jmenovala se Karel a byla to fena. Prostě ta Karel. Skvělý, ne? 

Darina Achremenková, senior graphic designer: Měli jsme pro psa připravené jméno Taxi, protože dětem přišlo vtipný, že budu lítat po lese a volat přitom taxíka jako Dustin Hoffman v Tootsie. Anebo Svarta. Po tom idiotovi, co jumpnul z garáže. V útulku si nás vybrala fenka, která přijela z bombardovaného Kyjeva a měla na obojku známku s nápisem Čekáme tě doma, Niko. Obojek nebyl její, ale jméno Nika jsme jí nechali. Na počest tamté Niky na Ukrajině, které je snad doma se svou rodinou v teple a bezpečí. Nika, podle Niké, bohyně vítězství a síly.

Kateřina Špičáková, managing editor: Moje kočka je z útulku, kde ji pojmenovali Marokánka kvůli tomu, že má jasně zelené oči. Já ji pak přejmenovala na Kiaru, což je varianta irského jména Ciara (miluju Irsko a irské tradice!), které původně znamená „tmavovlasá“ nebo „malá černá“. Což ona přesně byla a i ve třinácti letech je – malá černá. Zajímavý je, že tohle jméno se užívá i jinde po světě, a tam znamená pravý opak – světlá, jasná.

Sabrina Karasová, managing editor of online content: Šulina je obyčejná venkovská kočka, která s oblibou hledá úkryt před sluncem či deštěm v krmítku pro ptáky. Zaleze tam, spustí packu, uvelebí se a spí. Jo, a jméno dostala podle čínské tenistky Zhu-Lin, která se účastnila tenisového turnaje v Praze na Štvanici v době, kdy se kotě narodilo a nebylo jisté, jestli bude kočičkou, nebo kocourkem. „Podává Zhu-Lin," hlásil televizní moderátor zápasu, než mu asi někdo z režie něco řekl do sluchátek. „Teď jde na podání Lin-Zhu," hlásil posléze zcela profesionálně.

Barbora Joštová, HR & finance assistant: Náš čtyřnohý člen rodiny (ruský barevný boloňský psík) se jmenuje Barynka, hlavně proto, že to měla v papírech, když jsme si ji braly domů.  Já si ale ráda říkám, že je Bary proto, že já jsem Bára a mě má stejně nejradši.  To be honest, Barynka se k ní stejně hodí nejvíc, protože je strašně roztomilá, takže nebylo potřeba jméno měnit.

Barbora Voříšková, online content editor: Když jsem chodila na základku, na zahradě u našeho domu se jednoho podzimního večera objevila černá kočka a už u nás zůstala. Jakmile chtěla dovnitř, vyskočila na okno, pokud se chtěla jít proběhnout ven, mňoukla si u dveří. Říkali jsme jí, velmi originálně, Kočka nebo Košida. Jen o pár měsíců později se k ní přidal starý černý kocour, toho jsme oslovovali – podržte se – Kocoure, a trvalo dlouho, než se vůbec nechal pohladit. Nakonec jsem si ale jeho srdce získala a každý den se pak ode mě chraplavým mňoukáním dožadoval drbání. Bohužel jsme o oba po pár letech přišli, a protože jsem si nedokázala představit dům bez kočky, přitáhla jsem domů během druháku na gymplu rovnou dvě koťata. Černou holku, kterou jsem pojmenovala Polly (podle badass postavy z Peaky Blinders, již hrála Helen McRory) a bílo-mourovatého kluka, jehož pojmenoval můj mladší brácha. Zvolil jméno Alex, podle toho lva z animáku Madagascar, ale doma mu už nikdo neřekne jinak než Lexík. Polly jen pár měsíců po adoptování srazilo auto (dodnes si vyčítám, že jsme radši oba rovnou nenechali pouze vevnitř) a zbyl jen Lexa, ze kterého se stal gaučák a mlsoun, který si pamlsky vynucuje hravým hryzáním do nohou kolemjdoucích – i proto je aktuálně na dietě. Je to miláček rodiny a těším se na něj pokaždé, když se vracím z Prahy za rodiči na vesnici.

Róbert Kováč, art director: O tom, že chceme štěně, jsme uvažovali už dlouhou dobu. Měli jsme za sebou několik let občasného hlídání fenky našich kamarádů a oba jsme vyrostli v domech, kde pes nikdy nechyběl. Pandemický útlum se pak – stejně jako pro mnoho dalších – stal katalyzátorem rozhodnutí, že právě teď je ta ideální doba na bezesné noci, pokousané palce u nohou a nového člena domácnosti. Když jsme si štěně po dvou měsících čekání konečně vezli domů, měli jsme v záloze pár jmen – Lunu, Malinu, Elišku a mnoho dalších. Jenže jedno neznělo dost mile, druhé nám připadalo spíš pro kravku a tak dále. Ukázalo se, že nejlepší bude nejdřív trochu poznat její osobnost a pak se teprve rozhodnout. Po téměř dvou týdnech už to ale vypadalo, že do očkovacího průkazu budeme muset zapsat jméno „Ke mně“ nebo „Pocem“. V té době jsme sledovali seriál Babylon Berlin, kde jsme si oblíbili hlavní hrdinku, a shodou okolností zrovna fotili módní story pro magazín na švédském velvyslanectví v Praze – v domě Na Krásné vyhlídce na Úvoze, kde kdysi žila i slavná závodnice Eliška Junková. V obývacím pokoji rezidence velvyslance visí obraz krásné dámy. Když jsme se zeptali na jeho původ, zaměstnanci ambasády si nebyli jistí, ale podle drobného popisku bylo jasné, že je na něm jakási Lotta. Přišli jsme domů a z té malé černé ozubené koule se navždy stala Lotta. Časem se ukázalo, že to byla správná volba – nejvíc se podobá Lottě z rošťácké uličky od Astrid Lindgrenové. P.S. Text s Róbertem připravil druhý páníček Lotty Patrik Florián.

Bronislava Zavadilová, picture manager: Tříkolka se jmenuje Tříkolka, protože má jen tři nožičky. Vůbec neřeší, že má o nožičku míň, a zvládne úplně všechno, co si zamane. Je to ta nejšikovnější a neroztomiloučkatější kočička na celým světě, jen se strašně nerada fotí.

Milena Žuravljova, fashion director: Nolu jsem pojmenovala podle lvice z mé oblíbené dětské pohádky Lví král. Až zpětně jsem zjistila, že se ve skutečnosti jmenuje Nala, ale drobný omyl v jednom písmenku už k naší Nole neodmyslitelně patří. Kilian nese jméno na počest choreografa Jiřího Kyliána, jehož tvorba nás dlouhodobě inspiruje.

Emma Kotian, project & production coordinator: Od malička som obklopená zvieratami. Kone, psy aj mačky sú prirodzenou súčasťou môjho života. Milujem na nich to, ako nás nenápadne učia žiť v prítomnom okamihu a koľko lásky nám nezyštne dávajú. Väčšina z nich ku mne prišla už s menom, no tie najsilnejšie príbehy sa viažu práve k tým, ktorým sme meno dali my. Pamätám si na malé mačiatko, ktoré sme našli v zime v snehu, krehké a slabé, sotva sa zmestilo do dlane. Moja sesternica mi vtedy povedala, že slabému zvieraťu treba dať silné meno, aby s ním nieslo túto energiu. A tak vznikla Elsa, inšpirovaná legendárnou levicou Elsa the Lioness, symbolom slobody a sily. Podobne aj pri mojom koníkovi, ktorý sa narodil predčasne a jeho osud bol neistý, sme mu dali meno Eloi Chevalier. Keď sa však narodil, bol ako malý plyšák, a tak som mu popri tom začala hovoriť Tedy. Dnes je z neho neskutočný maznák. Elsa aj Tedy sú so mnou už viac ako deväť rokov a každý deň mi pripomínajú, že sila mena a lásky môže skutočne formovať ich charakter.

Anežka Lišková, fashion writer: Jestli znáte mě, znáte i Lolu. A rovnou taky víte, že je to moje největší láska. Lolinku jsem dostala v osmi letech a teď je mi 22. Ano, počítáte správně, mojí fence je už 14 let, takže si vlastně ani nedokážu představit život bez ní. Jméno Lola ale nebylo v plánu. Původně jsem ji chtěla pojmenovat Sofie. Upřímně ani nevím, kde se to ve mně vzalo, ale když jsme si pro ni jeli s rodiči (tehdy ještě „Sofii“, dnes už naši Lolu), paní, od které jsme ji kupovali, nám řekla, že v její zemi se věří, že dávat psům jména začínající na „S“ přináší smůlu. A protože jsme tak trochu pověrčiví, hned jsme ji poslechli a začali vymýšlet nové jméno. Po pár hodinách jsem se rozhodovala mezi Lolou a Daisy, ale Lola prostě seděla víc. A dnes si ji už ani nedokážu představit jinak. Je to prostě moje láska, Lola.

Alžběta Prosová, visual & graphic editor: Daisynka pro mě byla vymodleným pejskem, který mě provázel celým pubertálním obdobím. Pojmenovala jsem ji sama, ve 12 letech mi přišlo jméno Daisy jako ta nejlepší volba, která se na stránce www.psi_jmena.cz nacházela. Její jméno se pak automaticky stalo mým heslem na všech účtech, které jsem v té době měla, a postupem času nesmělo chybět ani tetování písmene „D“. Andyho jsme si pořídili před dvěma lety k naší Daisynce, aby jí pomohl znovu se postavit na nohy. Místo toho jí sice způsobil menší mrtvičku, ale nakonec se do něj přece jen zamilovala. Andyho pojmenovala moje maminka, když den před jeho vyzvednutím už jen zoufale koukala na film Útěk z věznice Shawshank. Vznikla tak asi ta nejtypičtější a nejpředvídatelnější psí jména, Daisy a Andy.

Miroslav Pařík, DTP director: Psal se rok L.P. 2006, spolupracoval jsem tou dobou s fotografkou Lucií Robinson na focení pro světovou výstavu Blanky Matragi v Obecním domě v Praze. Práce bylo mnoho a připravit tento projekt trvalo asi 3 měsíce, většinou se pracovalo večer a v noci, protože bylo třeba se současně věnovat i jiným projektům. Kvůli tomuto pracovnímu vytížení si rodinka Robinsonů vůbec nevšimla, že jejich světle béžová labradorka Mira přibírá na váze více, než by bylo obvyklé. Její tloustnutí sváděli na kamarádku, která chodila vypomáhat do domácnosti a tu a tam dopřála pejskovi pár dobrot navíc. Najednou se jednoho rána k velkému překvapení všech objevily v Miřině pelíšku dvě roztomilá štěňátka. Nutno podotknout, že otec byl neznámý a asi to nebyl béžový labrador jako maminka… Narodili se dva černí psí kluci, oba téměř stejní, jen ten rozměr se na první pohled dost lišil. Rychle se rozhodlo, že štěňátka půjdou co nejrychleji k adopci, protože nechat si je nikdo nemohl. Při našich nočních směnách byla štěňata vítaným rozptýlením. Netrvalo dlouho a bylo potřeba je nějak „pracovně“ pojmenovat, jména nastálo jsme jim dávat nechtěli, to měl být úkol jejich nových páníčků. Ale nešlo odolat a volba byla na první pohled rychlá a jasná, psíci dostali jména Davídek a Goliáš… Goliášek se stal mým nočním parťákem, a sotva rozlepil štěněčí oči, už na své „pracovní“ jméno perfektně slyšel. Byli jsme neplánovaně parťáci od první chvíle. Davídka si po šesti týdnech odvezla nová panička, ale Goliáš už zůstal se mnou – prostě se to stalo a nešlo se rozloučit. Vyrostl z nej čtyřicetikilový miláček, který se stal mým nejlepším přítelem na dalších 18 let.

Natálie Debnárová, online editor: Miládka je naše „covid baby“ a taková kotva domácnosti. Když jsme si tuhle malou kočičku vezli domů, netušili jsme, kolik nám toho v životě změní, a to jak v pozitivním, tak v negativním směru. Aktuálně bych se spíše stavila k té druhé variantě, protože nám naše pětiletá madam právě ukazuje, jak to v její domácnosti má chodit a jakého řádu bychom se měli držet my, když u ní bydlíme. I když často cestujeme, zvládá to s námi statečně a toleruje nás a my jsme jí za to vděční. Ostatně nic jiného nám nezbývá.

Michaela Vojčová, advertising back office: Queen. Queeny. Qnuška. Qčko. Q. Jméno Queen (ty ostatní přirozeně vyplynuly komolením a vzhledem ke zkracování zjevně i naší leností) jí dala chovatelka, když se narodila do vrhu „Q”. A tak ze všech sourozenců dostala jakožto nejmenší z nich „největší” jméno. Stačilo, abychom jí asi jako dvouměsíční viděli (tehdy vzala na záda svýho brášku a udělala s ním salto), a věděli jsme, že bude vždycky po jejím a že jí jméno necháme. Říkali jsme si, že je možná trochu provokativní a nafintěný, ale co už. To k nám sedí. Navíc je to fashionista a dokáže mě zpražit fakt pěkně soudícím side-eye.