Barbora Dubanská o bariérách v přístupu k IVF: „Když nechcete lhát, bez partnera máte smůlu.“

Dlouhodobě se věnuji zdravotnímu a farmaceutickému právu a jako ženě je mi téma IVF přirozeně blízké.

Hlavní problém je už v přístupu k samotné možnosti IVF – v tom, kdo si jej vůbec může dovolit. V České republice jsou to oficiálně jen páry tvořené mužem a ženou, single ženy k IVF přístup podle práva nemají. V praxi si to ale samozřejmě umějí zařídit: odjedou do zahraničí, případně na kliniku přivedou kamaráda. Ale pokud jste žena, která nemá partnera, a navíc nechcete lhát nebo obcházet zákon, máte smůlu.

Statistiky nejsou, ale děje se to, a vědí o tom dokonce i lidé, kteří IVF kliniky vedou. Sama mám několik kamarádek, které kvůli umělému oplodnění vztah předstíraly. Ostatně, týká se to například i Hany Třeštíkové, které o celé problematice promluvila veřejně, a zasloužila se tak o skvělou osvětu. Podobných případů se kolem nás děje spousta, ale je potřeba zmínit, že málokterá žena chce být na výchovu dítěte sama, i když na opaku samozřejmě není nic špatného. Spousta z nich chce vztah, aktivně se o něj snaží, ale nedaří se. Postupně však stárnou, partner nikde, ony o dítě stále stojí, a tak musí hledat alternativy. 

Zároveň i pro alternativní možnosti musí mít žena určitá privilegia. Mám známou, která si našetřila, aby mohla na zákrok odjet do Bulharska, kde zákon umožňuje přístup k IVF i nezadaným ženám. Jenže pokus nevyšel a na další už peníze neměla. Otevřelo mi to oči – pokud nemáte ochotného kamaráda nebo dostatek financí, cesta k IVF je pro vás zavřená. Je nefér, že tolik žen musí o vysněné dítě složitě bojovat. A nechci ani začínat o gay párech nebo transgender osobách, dvou dalších obrovsky znevýhodněných skupinách.

Ne, partnerství se nijak neověřuje, dokonce ani neexistuje podmínka manželského svazku. Žena a muž přijdou na kliniku, prokážou se občanskými průkazy, podepíší papír a je to. Jedná se opravdu jen o formalitu a existují i případy, kdy si ženy doslova přitáhly někoho z ulice. Je to přitom problematické z mnoha důvodů, muž následně například může chtít uplatňovat rodičovská práva. Nastavení systému zároveň ženy nabádá k rizikovému sexuálnímu chování – mnohé mají nárazový nechráněný sex jen proto, aby otěhotněly. V roce 2017 předložil poslanec František Adámek z ČSSD pozměňovací návrh stávajícího zákona, který by svobodným ženám umožnil přístup k IVF a jedním z argumentů bylo právě zabránění rizikového chování. Návrh bohužel neprošel. Přitom v mnoha jiných evropských zemích ženy nejsou nuceny mít partnera, aby měly právo na umělé oplodnění, mohou si vybrat ze spermabanky anonymních dárců. V Česku je to také možné, ale pouze v případě, že je na straně muže prokázána neplodnost. Jinak musí dát svoje spermie. 

Je to tak. Žena v České republice může podstoupit maximálně tři, za určitých podmínek čtyři hrazené cykly umělého oplodnění za život. Vše nad rámec toho už si musí hradit sama. Jeden cyklus je navíc hrazen jen do určité částky. Problémem je, že výše úhrad byla stanovena v určitém okamžiku, ale už dále neroste. Co ale roste, jsou možnosti, jak zvýšit úspěšnost cyklu a podpořit uchycení embrya, což jednotlivé cykly prodlužuje a zvyšuje náklady – náklady na jeden cyklus se můžou vyšplhat i na 100 000 korun. Rozdíl mezi hrazenou a finální částkou žena rovněž musí zaplatit ze svého. Umělé oplodnění, za předpokladu, že má partnera, navíc může žena v Česku podstoupit do 49 let, zatímco nárok na hrazený cyklus má jen do dne 40. narozenin. Nové lékařské poznatky nicméně naznačují, že by se hranice mohla posunout; ve Francii ji už zvýšili na 43 let. 

U mužů žádné omezení věkem ani počtem hrazených cyklů není, a tak může nastat situace, kdy partneři vyčerpají všechny hrazené cykly, muž ze vztahu odejde a celý proces může libovolně opakovat s novou partnerkou. Žena tuto možnost nemá. Není to vůbec spravedlivé.

Myslím, že ano. Do toho by pak zapadalo i social freezing (proces, při kterém si ženy nechávají zmrazit vajíčka a muži spermie, aby si do budoucna uchovali možnost mít děti. pozn. red.), což je další velké téma. Dlouhodobě se řeší, že klesá kvalita vajíček, ale i spermií, problém s početím tak mnohdy může být na straně muže. Proto je součástí řešení i motivovat mladé muže, aby pravidelně chodili na preventivní prohlídky – a případně si spermie nechali zmrazit. Totéž samozřejmě platí i pro ženy. 

Na klinikách nic dokazovat nemusíte, rozhoduje individuální zdravotní stav ženy. Ale ze společenského hlediska rozhodně ano. Česko v určitý moment historie přijalo zákon, který byl v rámci celoevropského kontextu standardní, jenže Evropa se posunula, zatímco my zůstáváme pořád na místě. Téma u nás nikdo dostatečně neotevírá.

Určitě Dánsko a obecně severské státy, ve kterých je mnohem uvolněnější přístup k IVF. Bulharsko je otevřenější ke gay párům nebo single moms, Francie je také mnohem flexibilnější než Česko. Zajímavé je, že ve Španělsku, tradičně silně katolické zemi, bylo už před deseti lety možné podstoupit IVF jako svobodná žena. Naopak hodně konzervativní je Německo.

Určitě to souvisí s lobby organizací typu Aliance pro rodinu a Hnutí pro život, jejichž vlivu se obecně dost obávám. Stačí se podívat, jak u nás probíhalo přijímání redefinice znásilnění, co vše jej provázelo. Přitom průzkumy u podobných témat ukazují, že společnost je změnám otevřená. Týká se to právě i volnějšího přístupu k IVF pro single moms, stejně jako například rovného manželství.

To je v Česku v tuto chvíli úplně neprostupné. Zmiňovaný návrh změny zákona o specifických zdravotních službách, který by přístup k IVF otevíral dalším skupinám lidí, s tím ani nepočítá: je v něm specificky uvedena v úprava v podobě několika slov, která by znění „na žádost ženy a muže, kteří zdravotní službu hodlají společně podstoupit“ rozšířila o ženy, které nežijí ve vztahu nebo manželství. A ani to se dosud prosadit nepodařilo.