Na většinu věcí v životě se dívám prizmatem rovnosti

Já si myslím, že česká veřejnost jde správným směrem. Vidí problém a chce ho řešit. Bohužel je naše politická reprezentace mnohem konzervativnější než celá společnost a část politiků tu navíc podléhá ultrakonzervativní lobby. To mě upřímně děsí. Sama proto aktuálně kandiduji do Evropského parlamentu, protože cítím, že jako společnost potřebujeme, aby nás reprezentovala i mladá generace progresivně uvažujících politiků a političek. Nechci, abychom dopadli jako v Polsku, kde vznikají LGBT+ free zóny, nebo v Maďarsku, kde zakázali genderová studia.

Víme, že polovina trestů za znásilnění je podmíněných. Jistě existují ojedinělé případy, kdy je podmínka ospravedlnitelná, ale rozhodně tomu tak není, když děda roky zneužíval vnuka nebo otčím nevlastní dceru. Před rokem jsme do Česka přivezli soudce z Británie, který vysvětloval, že v Anglii měli dříve podobný problém. Soudci sami se tam ale rozhodli, že nesmějí tyhle případy rozhodovat špatně, protože tím skutečně podkopávají důvěru veřejnosti v justici, a nařídili si povinné vzdělávání. Každý, kdo tam chce soudit případy domácího a sexuálního násilí, se musí v téhle oblasti vzdělat, aby třeba rozuměl, jak se typicky chovají oběti.

Určitě. Například je dost běžné, že oběti při výpovědi nebrečí. Často svoji zkušenost také popisují nekonzistentně, což bývá důsledkem toho, že skutečně zažily trauma. Nikoliv toho, že by si čin vymyslely. Se smysluplnou odpovědí často přicházejí spíš lháři. Tohle všechno popisuje vědní obor viktimologie a ti, kdo se dostávají do styku s obětmi, by měli znát alespoň jeho základy. Potřebujeme, aby se takové vzdělávání zavedlo i v Česku, a od letošního února o tom také jednáme s ministrem spravedlnosti.

Ano. Možná to zní to cynicky, ale když už nic jiného, tak nás neřešení domácího a sexuálního násilí stojí spoustu peněz. Ekonomické dopady na zdravotní systém činí 4,8 miliard korun a celkové náklady, do kterých musíme zahrnout činnost justice, sociální služby, dávky včetně ztrát z důvodu ekonomické neaktivity obětí pak 14,5 miliard ročně. K tomu ještě připočítejme lékařskou pomoc, kterou kvůli domácímu násilí vyhledá přes 150 tisíc žen každý rok. Důležité je uvědomit si, že i kdyby byl jen zlomek ze zmíněných peněz využit na prevenci, mohli bychom výrazně ušetřit. Já tato čísla vnímám jako významná pro diskusi s politiky. Daleko důležitější ale je, že se za nimi skrývají reálné tragické příběhy, kterým chci předcházet.

Myslím, že se paradoxně spíš změnilo moje vnímání těch, kteří ještě tak daleko v uvažování o tématu nejsou. Mám pro ně větší pochopení a možná větší trpělivost ve vysvětlování. Když čtyřicet let vyrůstáte v nějaké, i když mylné představě, může být pak náročné tuhle představu změnit. A hlavně jsem získala víru, že se věci skutečně dají postupně měnit k lepšímu. V roce 2016, když jsme začínali s Konsentem, si 63 % lidí myslelo, že žena je spoluzodpovědná za znásilnění. Dneska máme průzkumy, které říkají, že si to myslí méně než 40 %. A věřím, že po debatě kolem redefinice znásilnění i kvůli mediálně známým kauzám je toto číslo aktuálně ještě nižší.   

Určitě mě hodně ovlivnilo to, že sama vypadám jinak. Můj otec je původem z Afriky. Neřekla bych, že mám kvůli svému původu nějaké vyloženě negativní zážitky, ale něco takového vás přirozeně vede k větší vnímavosti vůči jinakosti. Také si pamatuji, že mi už jako malé přišlo nefér, když mi rodiče říkali, že mám mít uklizený pokojíček a jedničky, protože jsem přece holka. Zároveň jsem ale byla vedena k samostatnosti. Bylo v něčem zvláštní, že jsem měla umět přibít hřebík a vyměnit si duši u kola, ale žehlení u nás byla práce jenom pro holky. To mě asi dovedlo k tomu, že by měl mít každý možnost využívat svůj potenciál bez ohledu na gender, sexuální orientaci nebo barvu kůže. 

Na většinu věcí v životě se dívám prizmatem rovnosti žen a mužů a spravedlnosti na světě. Například když moje kolegyně řeší, že nestíhají navrhovaný meeting a zároveň dát dítě do školky, vidím to jako feministka ze dvou úhlů pohledu. Jeden je ten, jak si nastavujeme práci a jestli přemýšlíme nad tím, aby prostředí nediskriminovalo rodiče. A druhý se týká systému: Jestli vůbec stát počítá s tím, že ženy chtějí pracovat, a co k tomu potřebují. Zároveň být feministka neznamená nonstop vše hlídat a dělat vše úplně férově. Proto miluju podcast Guilty feminist, kde moderátorka glosuje různé rozpory. Například v jednom díle říká, že se manžela ptala, jestli v něčem vypadá dobře. Poté, co jí odpověděl, že ano, se ho zeptala: „Dobře, nebo dobře jako v reklamě na Dove?”  Jako feministky víme, že standard krásy je nerealistický a těžko dosažitelný. I když se mu i tak často chceme vyrovnat, jsme si někde v sobě vědomy, co je na tom špatně. A tak se děje postupná změna myšlení, která vede k osvobození od toxických vzorců. 

Johanna Nejedlová spoluzaložila neziskovou organizaci Konsent, která se zabývá problematikou sexuálního obtěžování a sexuálním vzděláváním. V roce 2019 získala ocenění Women of Europe v kategorii Woman in Youth Activism. O rok později ji významný americký feministický server Bitch Media zařadil do svého žebříčku Bitch 50, který každoročně oceňuje osobnosti, jež se ve světě zásadně podílejí na vytváření lepší a rovnější společnosti. Johanna Nejedlová letos také kandiduje za Stranu zelených do Evropského parlamentu.