Vogue Leaders
Martina Hynková Vrbová: Ne všechny ženy jsou tu proto, aby rodily děti
Sára Voldánová19. 1. 2024
Období, ve kterém to vypadalo, že zůstane bezdětná, televizní a rozhlasovou moderátorku Martinu Hynkovou Vrbovou navždy ovlivnilo. Svoji zkušenost se rozhodla přetavit do knihy intimních rozhovorů se ženami, které se matkami, ať už dobrovolně, nebo nedobrovolně, nestaly. Knihou Žiju bez dětí snaží překročit předsudky a fráze a přinést skutečné příběhy bezdětných žen schované za tím, co jsou běžně zvyklé vyprávět.
Foto: Jaroslav Fikota
Martina Hynková Vrbová
Mohla jste být umělkyní, kytarovou virtuózkou. Proč jste nakonec dala přednost práci v televizi?
Myslím, že to tak mělo být. Vždycky jsem totiž milovala kontakt s publikem. Už na konzervatoři mě více bavilo studentské koncerty moderovat než na nich hrát. Když jsem se pak dostala do televize, úplně mě ta práce pohltila. Pochopila jsem, že možnost oslovovat lidi mě naplňuje víc než všechny hudební úspěchy.
Nedávno vám vyšla kniha Žiju bez dětí. Proč je bezdětnost podle vás důležité téma?
Jde o téma, které je důležité hlavně pro mě osobně. Sama jsem si prošla velmi dlouhým obdobím, kdy se mi nedařilo otěhotnět, a to ani přes IVF. Dostala jsem se do stádia, kdy jsem měla kvůli hormonům záněty a úplně zdevastované tělo. Když mi doktoři řekli, že už mi nedokážou pomoci, začala jsem řešit, jaký bude můj život, pokud se mi nepodaří být matkou. V té době jsem pátrala pro ženách, které si prošly tím samým a mohly by mi nějak pomoci. Mnoho jsem jich nenašla, a když už jsem s některými mluvila, měla jsem pocit, že si nechávají něco pro sebe. Mně se sice sen o rodině nakonec splnil, ale k pocitům, kterém jsem tehdy zažívala, jsem se někdy vracela a došlo mi, že by mi tehdy velmi pomohlo znát skutečnou verzi těch příběhů. Vědět, že i bez dětí můžu žít naplněný život.
Proč jste zvolila formu intimních knižních rozhovorů?
Hnacím motorem se pro mě stala kamarádka, která mi řekla, že když o tom tématu často mluvím, stálo by za to ho nějak zpracovat. Díky mojí práci mě pochopitelně první napadl televizní formát, ale když jsem si představila, že by se natáčení účastnil početný štáb, došlo mi, že tudy cesta nepovede. Je to příliš křehké téma. Rozhovory jsem začala trénovat na dvou mých bezdětných kamarádkách, které byly překvapené, že hned pokládám otázky velmi na tělo. Věděla jsem ale, že se takto musím ptát, pokud od respondentek chci slyšet víc než fráze.
Došlo mi, že by mi tehdy velmi pomohlo znát skutečné příběhy.
Je hodně jiná práce se na respondentky takto napojit, dostat se jim do soukromí?
Určitě ano. Z prvních dvou setkání jsem mívala pocit, že mi vyprávějí spíš to, co jsou naučené svému okolí sdělovat. Až při těch dalších jsme se dostávaly skutečně do hloubky. Říkala jsem jim, ať si představí svůj život jako zahradu, kde jsou slunná místa se spoustou kytek, oblasti s polostíny, ale také místa vyloženě temná, kde nic neroste. Pak ať si na té metafoře rozmyslí, kam by mě v rámci tématu bezdětnosti a svého příběhu měly zavést.
Jak jste se cítila, když jste takové rozhovory vedla z pozice ženy, které se nakonec vytouženou rodinu podařilo založit, s těmi, které v tomto ohledu měly méně štěstí?
Musím říct, že kdybych sama sebe tehdy poslouchala, asi by mě to iritovalo. Všechny ty ženy, kterým se otěhotnění zářně povedlo, se mně tehdy coby bezdětné protivily. Ten zásadní rozdíl ale je, že ženy, s nimiž jsem rozhovory vedla já, už mají to téma zpracované, jsou smířené a vyrovnané. V tomto ohledu jsem velmi souzněla s jednou z respondentek, která tu zkušenost přetavila do obrovské vnitřní síly. Dnes ví, že když něco nemůže mít, nemá jít hlavou proti zdi, ale zkouší najít nějakou náhradu. Jí bylo dáno najít pocit naplnění ve své milované učitelské profesi.
Delší dobu jste žila v zahraničí, konkrétně ve Španělsku. Může být třeba i vnímání tématu, o kterém v knize píšete, v různých zemích odlišné?
Jestli je v něčem rozdíl, tak v přístupu okolí. Jedna z respondentek žila v Americe, kde to prý brali velmi otevřeně. Když pak na české seznamce uvedla, že je bezdětná, muži jí psali, jestli není nějaká divná. Naše společnost by podle mého názoru měla pochopit, že ne všechny ženy jsou tu proto, aby rodily děti. Bezdětné ženy podle mého drží úplně jiné a velmi potřebné hodnoty ve společnosti. Také by se měla změnit premisa bezdětných žen coby kariéristek. Pro zajímavost: Ani jedna z mých respondentek v knize kariéru jako důvod své bezdětnosti neuvedla.
Velkým světovým fenoménem je organizace Birth Strike, tedy sdružení lidí, kteří se rozhodli nemít děti z environmentálních důvodů. Dotkla jste se tohoto tématu ve vaší knize?
Foto: Jaroslav Fikota
Martina Hynková Vrbová
Přelidněnost planety je takové hezké téma na poslech, takže skoro všechny mé respondentky o něm mluví a uvádějí ho jako jeden z důvodů, proč se děti rozhodly nemít. Já sice věřím, že tomu tak je, ale po zkušenostech z tvorby knihy jsem přesvědčená, že pod tím rozhodnutím je ještě jiný, hlubší důvod, o kterém ty ženy na veřejnosti buď nemluví, protože je příliš citlivý, nebo ho ještě nemají dostatečně zvědomělý.
Co hlavního jste si z tvorby knihy odnesla vy?
Když jsem začínala psát a pohlížela na téma ze své zkušenosti, měla jsem pocit, že tvořím poměrně smutnou knížku. Pak jsem s úžasem sledovala, že je to úplně jinak, že ženy, se kterými mluvím, se cítí naplněné, spokojené a mají svůj smysl života mimo děti. Také jsem se úplně zbavila předsudků. Když dnes přistoupím k bezdětné ženě, tak jen poslouchám a empaticky, citlivě se ptám.
Martina Hynková Vrbová vystudovala hru na klasickou kytaru. Srdce ji ale táhlo k mikrofonu a před televizní kameru. Začínala jako programová hlasatelka v České televizi a na stanici ČRo Praha. Moderovala a napsala scénáře k celé řadě televizních projektů. Momentálně spolupracuje na vzniku pořadu 13. komnata, je autorkou a průvodkyní nového cyklu K poctě zbraň! Působí rovněž v pořadu Sama doma na ČT a provází pořadem Kolotoč v Českém rozhlase Pohoda. Spolu s manželem, investigativním reportérem ČT Jiřím Hynkem, vychovává tři děti. Kniha Žiju bez dětí právě vychází v nakladatelství Albatros.
Přidejte se k Vogue Leaders na LinkedIn.
Vogue
Doporučuje
Vogue Leaders
Michaela Musilová: Řekli mi, že ženy na Antarktidu nemají. Respekt jsem si musela vybojovat
Klára Antošová11. 12. 2024
Vogue Daily
Ariana Grande už toho má dost, vadí jí beauty i bodyshaming
Kase Wickman10. 12. 2024
Vogue Leaders