Martin Kohout a jeho punková pohádka s romantickou duší

Jsou to přesně dva roky ode dne, kdy Martin Kohout prezentoval na pražském Strahově kolekci věnovanou odkazu Jane Campion a především jejímu snímku Piano. Letos se vrátil v naprosto jiném rozpoložení, které by se dalo definovat jedním slovem: krize. Ta ostatně poslední měsíce, možná i celé ty dva roky, obklopuje nás všechny a prostupuje jak společenskými náladami, tak naší každodenností, od vysokých cen nájmů a potravin po krize hodnotové a společenské. A neexistuje lepší průvodkyně krizí než Vivienne Westwood, žena, která se dokázala vzbouřit vždy, když to bylo třeba, i prát se za své hodnoty a neustupovat. Žena, jež z každé krize, osobní i společenské, dokázala povstat jako fénix z popela. 

Když nám Kohout vyprávěl o inspiraci punkem a Westwood, na mysl se mi drala všemožná vizuální klišé, tartan, roztrhané punčochy, spínací špendlíky. Jenže jak se ukázalo, Kohout dokázal na přehlídce zachovat to vůbec nejdůležitější a nejcennější: autenticitu.

Přehlídka věnovaná punku byla nakonec oslavou: ukázala, že hluboké osobní i společenské krize jde překonávat tvorbou i tím, že zůstaneme věrní sami sobě. V případě Kohouta tedy jisté teatrálnosti a romantizaci. Šaty s punkově nezačištěnými lemy, zadními díly, které suplovaly vrstvy tylu (v některých případech nic), nebo také šaty potrhané – avšak vždy ornamentálně, ne náhodně. Přesně tak, jak to máme u Kohouta rádi a především rády – ostatně velkou část publika tvořily jeho „princezny“, běžné ženy a dívky z řad novinářek, podcasterek, hereček a influencerek, jež se pod hedvábím a brokáty mění ve fantastické postavy z filmů. Princezny. Víly. Morgiany. Přesně pro tuto kvalitu je Martin Kohout vyhledávaným tvůrcem, dokáže vás, stejně jako v této kolekci, přenést do paralelního vesmíru, kde je úplně normální jít do kanceláře v dlouhých limetových puffy šatech ze surového hedvábí. Kde je normální mít všude mašle. Objemné rukávy. Řasení a objemy. „Jsi jako princezna Fantaghiro,“ zasmála jsem se, když jsem v publiku zahlédla módní návrhářku Petru Ptáčkovou, tomboye, jež se obléká spíše do kapsáčů a tenisek. Teď měla přes bundu a kalhoty Martinovy objemné barokizující šaty. A vypadala úchvatně. Jako princezna i bojovnice.

Významnou součástí módní show českého designéra Martina Kohouta se staly také šperky, jež vkusně dotvořily náladu celé kolekce. Celkový styling se nesl v punkovém duchu, čemuž perfektně odpovídala i volba doplňků od Apartu: kousky z ušlechtilé oceli a stříbra, jež vyzařovaly dravost, sebevědomí, ale i tvarovou čistotu. Strohé ocelové minimalistické prvky pak vkusně doplňovaly stříbrné modely osázené zirkony, které drsnějšímu konceptu dodaly jemný třpyt a zajímavý kontrast. Mě zaujal především nečekaný stylingový moment: řetízky umně zavěšené na zadní straně gumy u punčocháčů, jež vykukovaly nad pozadím jako chladné, majestátní tramp-stampy. Šperky tak nebyly jen dekorací, ale dokázaly naprosto skvěle dodat důraz celému vizuálnímu konceptu přehlídky. I to bylo autentické a upřímné.

A tak se krize postupně změnila v naději. Od naštvání jsme se dostali katarzí zpět do pohádky, přesně tak, jak to umí jen Martin. A uznejte sami, že právě teď si trochu té pohádky zasloužíme, i kdyby měla být jen o tom, že si oblečeme velké, výrazné šaty, možná trochu nepraktické, ale zato krásné. A s příběhem.