Okouzlující a šik! Přesně taková je nová Fondazione Valentino Garavani a Giancarlo Giammetti

Nadace Valentina Garavaniho a Giancarla Giammettiho, vrcholné dílo celoživotního tvůrčího partnerství, otevírá své brány veřejnosti na římském náměstí Piazza Mignanelli dne 22. května. Cílem nadace je zachovat a sdílet odkaz, který Giancarlo a Valentino společně prostřednictvím značky Valentino vybudovali. Nadace propojuje umění s filantropií a její sídlo najdete hned vedle ateliéru Valentino – v bývalé vatikánské škole a tiskárně Propaganda Fide, dikasteriu Svatého stolce pro šíření víry. 

Po volbě nového papeže je ve Vatikánu živo, pro nadaci tato okolnost však představuje spíše božský zásah než božský záměr. Nově zrozený prostor se nebesky leskne a je pokřtěný PM23 podle své elegantní adresy na Piazza Mignanelli 23. Měl by se stát nejnovějším kulturním oltářem Říma. Premiérová výstava nese název Horizons – Red a kurátorsky ji připravila stylistka Pamela Golbin, která pro ni vybrala módní kousky z archivu značky Valentino. Na výběr uměleckých děl doprovázejících výstavu módy dohlédla historička umění Anna Coliva. 

Ačkoli kardinálská šarlatová odráží apoštolskou velkolepost, svatým grálem značky Valentino je samozřejmě červená. Zasloužila by si svůj vlastní barevný profil od Pantone. „Sledujeme dialog mezi barvou, která v díle pana Valentina představuje samostatné dílo, a výběrem uměleckých děl, v nichž se červená stává zorným polem, skrze které každý umělec odhaluje svou poetickou vizi,“ poznamenala Golbin. Na rozdíl od nadací Pinaultových nebo Arnaultových, které prezentují primárně soukromé sbírky, Fondazione Valentino Garavani a Giancarlo Giammetti zvolila jiný směr: bude pořádat nejen výstavy, ale také workshopy, přednášky a kulturní aktivity otevřené různorodým názorům, oborům a komunitám. 

V unikátním propojení haute couture a výtvarného umění jsou legendární červené šaty od Valentina vystaveny uprostřed kurátorsky vybrané konstelace moderních a současných mistrovských děl, které zapůjčily veřejné instituce i soukromí sběratelé. Mnohé vystavované kusy pocházejí z vlastních akvizic Giammettiho a Valentina, a to včetně děl Jeffa Koonse, Gerharda Richtera, Helen Frankenthaler, Picassa, Rothka, Basquiata a mnoha dalších. „V současnosti probíhá mnoho výstav o umění a módě, ale ne vždy se jedná o dialog,“ poznamenala Golbin. „Chopili jsme se tématu, které je ústředním bodem odkazu pana Valentina, a obě disciplíny jsme vyzvali k reakci.“

Vše se točí kolem pěti tematických perspektiv – Červená: Na oběžné dráze krásy. Povrch červené. Červená a identita. Emoční krajiny. Snové horizonty. Výstava sleduje věčné pohrávání si italského návrháře s barvou vášně a moci od prvních šatů Fiesta z roku 1959 až po šaty z jeho poslední přehlídky v roce 2008. Nechybí ani poslední model, který vytvořil pro Natalii Vodianovou v roce 2011. „Od samého začátku byla pozoruhodná Valentinova výrazová vizuální zásoba,“ dodává Gobin. „To je to, co dělá jeho repertoár tak nadčasovým. Vsadím se, že mnoho návštěvníků výstavy bude toužit, aby si mohli odnést některé z těchto šatů.“ 

Jako prezident a tvůrce Nadace VG sídlí nyní Giancarlo Giammetti v kanceláři, která se nachází v témže paláci na Via Condotti, kde se v roce 1959 konala první přehlídka Valentino. Jde o návrat domů. Z honosného a opulentního prostoru vyzařuje elegance konkláve – k vidění jsou obrazy kardinálů, fresky i současná mistrovská díla, která Giammetti nashromáždil za desetiletí. Nechybí Bacon, Kiefer, Damien Hirst, ani Calderovy mobilní sochy, pohyblivé výtvarné konstrukce z drátů, plechu a dřeva.

Všechna ta muzejní nádhera s ním ani nehne. Sedí za pracovním stolem s deskou z tmavého křemene a vyzařuje z něj styl a autorita, kterou žehná haute couture. Lehce omámená okolní velkolepostí jsem k němu přisedla, abychom si popovídali o nadaci, jeho náhodném prvním setkání s panem Garavanim, o svobodě tvorby – a samozřejmě o kráskách, které zanechaly stopu v historii vysokého stylu.  

S Valentinem jsme nadaci založili v roce 2016. Zaměřili jsme se na filantropii, na  charitativní organizace pečující o nemocné, starší lidi a děti. Stavíme velký pavilon v nemocnici Bambin Gesù v Římě. Jednou jsem tam někoho navštívil a ocitl jsem se na obrovském nádvoří ve spalujícím horku římského léta. Venku seděly děti a čekaly, až na ně přijde řada u lékaře. Jejich rodiče je drželi v náručí. Nebyla tam žádná dostatečně velká stavba, aby pojala stovky dětí, které tam každý den přicházejí. Proto na nádvoří stavíme velký, klimatizovaný pavilon, kde si děti mohou také hrát. Vzhledem k tomu, že nemocnice je majetkem Vatikánu, bylo kvůli konkláve vše pozastaveno. Stavební práce se ale brzy obnoví. Nemocnici Policlinico Gemelli jsme během covidu darovali zdravotnické vybavení a nadále je podporujeme. Nadace tedy nejprve vznikla se zaměřením na filantropii a dobrovolnictví. Pak mě napadlo, že možná nastal také čas, aby si lidé připomněli naši tvorbu. Upřímně řečeno, muzea módy mě ale docela zarmucují – jsou plná neživých voskových figurín. Chtěl jsem tedy najít způsob, jak to celé udělat vzrušující a víc sexy. Začali jsme s tématem, které je pro nás základní: červená, která oslavuje Valentinův odkaz a jeho hlubokou vášeň pro umění. Do budoucna už máme na stole projekty více zaměřené na vzdělávání, což je další hlavní pilíř naší nadace. Již nyní jsme v kontaktu s mnoha umělci z různých oborů, kteří pracují na dalších budoucích projektech. 

Říká to takhle: Když byl studentem v Paříži, dostal od rodičů jako dárek společný výlet do Barcelony. Šli do divadla, které bylo celé stylizované do červené barvy. Červené byly i muškáty a květiny na balkonech, krásné španělské dámy v divadle byly oblečené v červeném. Když jsem se s ním setkal, jeho ateliér se již nacházel v těchto místnostech na Via Condotti, kde jsme teď, a červená už tu všude byla jako leitmotiv. Okamžitě se z toho stalo to, čemu bychom dnes říkali logo – forma brandingu ještě předtím, než branding vůbec existoval. V červené ale musela být kapka mandarinkového odstínu. Pokud ne, Valentino by takové logo pečlivě přepracovával donekonečna.

Potkali jsme se na Via Veneto. Seděl jsem u stolu v Café de Paris a on přišel a zeptal se, jestli si ke mně může přisednout. Byla šedesátá léta a Via Veneto byla symbolem la dolce vita. Chodili sem herci, režiséři, celebrity – byl to Hollywood na Tibeře. Byl jsem trochu pozér, protože můj otec měl obchod v boční ulici u Via Veneto. Takže jsem byl štamgastem všech elegantních barů. Často jsem v nich čekal, až otevřou ve 23 hodin noční klub za Via Veneto s názvem Il Pipistrello. Majitel baru ke mně přišel a zeptal se, jestli by si ke mně mohl přisednout nějaký mladý muž, protože podnik byl plný. Tím mladým mužem byl Valentino. Pak mě požádal, abych ho svezl domů, protože neměl auto. Měl jsem staré, omlácené auto, ne zrovna nejelegantnější limuzínu. Valentino právě přijel z Paříže a řekl, že stále ještě myslí francouzsky. Ve škole jsem se učil francouzštinu bez větších úspěchů, ale předstíral jsem, že ji umím. „Oui, bien sûr, je parle français,“ řekl jsem mu. Podíval se na mě, jako by si pomyslel: „No, jasně.“ Ale řekl: „Dobře, odteď budeme mluvit francouzsky.“ Dodnes spolu mluvíme francouzsky. Láska přišla o něco později. Moc jsem nestudoval, spíš jsem si užíval prázdnin. Měl jsem chatu v La Canzone del Mare na Capri – moji rodiče byli docela štědří. Valentino ke mně v srpnu na Capri přijel a tam začal náš příběh. V mládí byl neuvěřitelně pohledný. 

Krása má mnoho podob. Nejde jen o estetiku, tedy o to, jestli je něco krásné nebo ošklivé čistě podle vizuálních měřítek. Je to abstraktnější druh krásy: krása dávání, štědrosti, krása, která inspiruje a vytváří další krásu, krása, která může mladým lidem pomoci tvořit, krása snění. Abstraktnější myšlenka nebo energie, která vede ke kreativitě nebo která může uklidnit ducha. Jméno Valentino zavazuje. Samozřejmě nás vždy vedla estetická harmonie. Ten zrcadlový panel s jeho frází tam vždy zůstane jako jakési memento. Prostřednictvím naší nadace však chceme hovořit o jiných druzích krásy – vyslat signál, poselství povzbuzení, inspirace a vzdělávání pro mladší generace. 

Dnes jsou standardy krásy jiné. Někdy cítím, že v nich chybí míra a rovnováha. Zajímají mě nové jazyky, i když nejsou snadno srozumitelné, a fascinuje mě umělá inteligence a její kreativní možnosti. Docela dost kreslím s využitím umělé inteligence a baví mě to. Práce, kterou jsme s Valentinem dělali, se odvíjela v době, kdy tvůrčí omezení byla jiná a mnohem méně invazivní než ta dnešní. Nejdůležitější věcí, kterou jsem dělal, bylo zajistit Valentinovi svobodu, aby si mohl dělat, co chce a v co věří. A když jsme si uvědomili, že už není možné být svobodní, odešli jsme.  

Svoboda kreativního vyjádření je to, co dnes mladým lidem nejvíce chybí. Musejí za ni bojovat. Nemyslím si ale, že by se mohl opakovat příběh jako ten náš o dvou chlapcích bez peněz, kteří začínají od nuly. Byl to jakýsi ante litteram start-up, který předběhl svou dobu.  Na začátku jsme pracovali z bytu na Via Gregoriana, pronajatého od paní s mnoha kočkami – hrozně to tam smrdělo. A přesto k nám začaly přicházet ženy jako Elizabeth Taylor, Marella Agnelli a Mia Acquarone, abychom je oblékali. Důležité ženy té doby, které o nás slyšely. Jackie (Kennedy) přišla později, to už jsme se trochu etablovali – bylo tam méně koček. V té době jsme se přestěhovali na Piazza Mignanelli, i když jsme obývali pouze nejvyšší patro. Dnes je pro mladé designéry největším omezením příslušnost k nějaké skupině. Jinak byste obchodně nepřežili. Neustálá obměna kreativních ředitelů v čele značek ukazuje, kolik cynismu je v dnešním způsobu řízení módy. Vášeň a energie někoho, kdo s vámi je už léta, pro tyto značky už zřejmě nehrají roli. 

Byli jsme jako dvě houby, připravené absorbovat vše, co přicházelo ze společnosti, z toho, co se dělo kolem nás. Naučili jsme se tolik, protože nás lidé měli rádi pro náš nenáročný přístup – zafungovalo jakési naivní kouzlo. Později jsme z toho samozřejmě dost čerpali! Naučili jsme se všechno: jak aranžovat květiny na stole i to, jak se chovat.

Diana Vreeland byla mimořádná mentorka. Říkala nám „kluci“ a jezdila do Říma jen proto, aby se podívala na naše přehlídky. Pomáhala jí v tom Consuelo Crespi, v té době pracovala pro Vogue. Řím byl v těch letech domovem neuvěřitelných jmen couture: Patricka De Barentzena, Roberta Capucciho, Simonetty Fabiani, princezny Galitzine – a Consuelo s nimi spolupracovala. Právě skrze ni se Valentino poprvé vydal do Ameriky. Její sestra nás seznámila s Jackie Kennedy, která ji viděla v šatech od Valentina – zafungoval efekt ambasadorky značky ještě dříve, než se tento termín vůbec objevil. Každou sezonu jsme jezdili do New Yorku prodávat naše kolekce a nikdy jsme se nenechali úspěchem zaskočit – to je lekce pro mladé lidi: arogance vás nikam nedovede. Pár fotek na Instagramu z vás neudělá návrháře. Kolem nás byli pokorní lidé, kteří se chtěli učit. 

Diana nás seznámila s novou americkou kulturou té doby – šli jsme s ní na Vlasy (Hair), což byl radikální a průlomový muzikál, který milovala. Tuto show zbožňovala! Přes ni jsme se seznámili s Babe Paley a Capote´s Swans, Capoteho labutěmi (skupinou bohatých a prominentních žen, blízkých přítelkyň spisovatele Trumana Capoteho – pozn. red.), které se staly našimi klientkami. S Trumanem Capotem jsem se setkal na jachtě sběratelky umění Marelly Agnelli. Byli si velmi blízcí. Nepozvali nás ale na Black and White Ball. Ještě jsme nebyli dost důležití. 

Babe Paley byla nejelegantnější a nejkrásnější žena, jakou jsme kdy oblékali. Už byla nemocná, ale přesto nás pozvala do svého bytu na Páté avenue, kde v předsíni visel Picassův obraz Chlapec vedoucí koně. Jakmile jste vstoupili, hned jste uviděli toto monumentální mistrovské dílo. Přivítala nás v turbanu a hnědém charmeuse pyžamu. Byl to čistý styl s velkým S. Ženy jako Nan Kempner, Gloria Guinness – svět, který už neexistuje. Vždycky jsme milovali krásu, styl a půvab. Oběma nám hluboce záleželo na elegantním bydlení, i když jsme byli velmi mladí a neměli moc peněz. Takže když jsme si museli vybavit byty, šli jsme na Via dei Coronari v Římě, kde se levně prodával starý nábytek. Požádali jsme místního truhláře, aby nám byty zařídil – pro nás byl jako Peter Marino. 

Jednou, nepamatuji si, jestli to bylo u mě, nebo u něj, protože jsme vždycky bydleli v oddělených bytech, přijela na návštěvu hraběnka Afdera Franchetti, manželka Henryho Fondy. Byla velmi okouzlující. Když jsem ji doprovázel k výtahu, zaštěbetala: „Nádherné, všechny tyhle starožitnosti.“ S Valentinem jsme se na sebe zděšeně podívali.