Society

Jak „zmlátit“ kabelku Gucci a proč nepoužívat krepové košile. Co radila Diana Vreeland svému týmu?

Diana Vreeland věřila, že není možné nemít styl. „Pomáhá vám sejít ze schodů, pomáhá vám ráno vstát, je to způsob života,“ říkala. Důkazy toho, jakým stylem legendární šéfredaktorka americké Vogue komunikovala se svým týmem, jsou zároveň důkazy jejího vizionářství.
Minulý týden jste se na Vogue.cz mohli dočíst o tom, jakou byla Diana Vreeland babičkou, v rozhovoru na ni zavzpomínal její vnuk Alexander Vreeland. V květnovém vydání Vogue (právě na stáncích a k objednání zde) pak zase najdete vzpomínku Roberta Vana, který s ní začátkem sedmdesátých let strávil jeden den na focení katalogu. (Nechte spolupracovat nejmocnější ženu módy a začínajícího kadeřníka a o zábavu nebude nouze.) O Dianě toho bylo vůbec spoustu řečeno a spoustu napsáno. A ani lidé, kteří ji osobně znali, si mnohdy nejsou jistí, které z jejích vlastních historek byly pravdivé. Její přístup trefně shrnuje Verushka v dokumentu Diana Vreeland: The Eye Has to Travel: „I kdyby to byla pravda, nevyprávěj to, jestliže to je nuda.“ Pravdivost jednoho se ale zpochybnit nedá. Jejích memorand.
Diana Vreeland si údajně na porady a brainstormingy nepotrpěla. Se svým týmem i fotografy komunikovala téměř výhradně právě prostřednictvím memorand. Ta diktovala sekretářkám buď ze své kanceláře ve Vogue (tehdy sídlící v Graybar Building), anebo – a to spíš – po telefonu z domova vzdáleného asi dvacet bloků severně, na prestižní adrese 550 Park Avenue. Tam byste ji o půl deváté ráno našli sedět v proutěném křesle v rohu koupelny, u ucha sluchátko telefonu přidělaného na zdi vedle velikého okna, kterým dovnitř proudilo spoustu světla a dopadalo na její tvář. Na skládacím stolku vedle křesla ležel popelník, sirky a malá skleněná váza plná cigaret Lucky Strike. Oblečená pouze do županu kouřila jednu za druhou a diktovala přitom sekretářkám memoranda někdy i celé hodiny.
Následující čtveřici memorand poslala touto dobou plus minus před padesáti lety. Výborně ilustrují nejen její unikátní způsob přemýšlení, ale také schopnost předpovědět trend v širším smyslu slova.
23. dubna 1968
„Prosím všechny, aby měli na paměti, že krepová košile se musí dávat do čistírny,“ vzkázala redakci. „Kdo chce košili posílat do čistírny, pokaždé, co si ji vezme na sebe?“ Že byla praktická, je nejspíš to poslední, co by o Dianě někdo řekl, a přesto...
13. května 1969
Diana se nebála ničeho nového. Vlastně naopak, všechno nové ji vzrušovalo, alternativy kůže nevyjímaje. A není tak těžké si představit, jak asi vypadaly a jaké vlastnosti měly koncem šedesátých let.
14. dubna 1970
„Žehlení vlasů žehličkou,“ znělo v předmětu memoranda, kterým svému týmu připomínala, ať na rovnání vlasů nezapomíná. Dianě ten nápad připadal senzační. Ostatně to nebylo tak dlouho po jejím nástupu do Vogue, co byste v lednovém vydání z roku 1964 našli fotografii od Irvinga Penna, kde leží modelka na žehlícím prkně, zatímco jí klasickou žehličkou žehlí vlasy. Tento snímek stojí za dohledání.
11. května 1970
Italská značka, kterou už dnes není třeba nikomu představovat, si podle Diany zasloužila zvýšenou pozornost už začátkem sedmdesátých let. Lepší boty a kabelky, než byly ty od Gucci, byste prý v té době v New Yorku nesehnali. A věděla přesně, jak kabelku v oblasti zipu „namlátit“, aby jí dala žádoucí tvar.
Děkuju Alexanderovi Vreelandovi za laskavý souhlas k publikování memorand. Spoustu dalších naleznete v knize Memos: The Vogue Years.