Chirurg, který posouvá hranice. Příběhy z operačního světa Jiřího Froňka

Během medicíny mě zajímaly chirurgické obory, současně neurologie a bavila mě psychiatrie. Jako medik si nedovedete kariéru naplánovat, navíc v naší rodině nikdo nikdy doktorem nebyl, takže jsem se neměl s kým radit. Nakonec zvítězila chirurgie, a jak život přináší náhody v tom dobrém slova smyslu, právě v roce 95, když jsem nastoupil do Thomayerovy nemocnice, vznikal tým profesora Miroslava Rysky pro transplantaci jater v Institutu klinické a experimentální medicíny – IKEM.

Nejenže jsem tam během sedmi let pochytil mnoho novinek, ale i já jsem jich tam řadu přivezl – zásadní byla metoda operace žijícího dárce ledviny, díky které mě také, myslím, přijali. Každá klinika má své postupy. Když vidíte operovat několik transplantačních chirurgů při jednom typu výkonu, zjistíte, že to každý dělá trochu jinak, a vycizelujete si svoji techniku. Je to sto a jedna drobnost, která ve výsledku hraje roli. To nejcennější ale byly osobní kontakty, a to i v zemích, kam jsem jezdil práci prezentovat – v Americe, v Asii… Dodnes jsem denně v kontaktu s kolegy ze zahraničí, řešíme spolu složité a velmi složité případy. To je nesmírně cenné. Třeba nedávno jsme měli jednání v Madridu o konkrétní problematice transplantací jater od žijících dárců. Bylo tam dvacet odborníků, každý z jiné země. To je ukázka, že nejsložitější problematiky se řeší i ve velmi úzkém kruhu. Je pravidlem, že v jedné zemi provádí mnoho let ty nejsložitější a současně nejméně četné výkony jednotlivec. Pokud by se střídali dva tři transplantologové, výsledky nebudou dobré. Klasický případ je multiviscerální transplantace, která zahrnuje kromě střeva a jater i žaludek a dvanáctník se slinivkou a ještě břišní stěnou – to jsou výkony, které děláme jeden až dva za rok.

Je nás pět, kdo provádí transplantace jater od zemřelých dárců. Já dělám téměř všechny transplantace u dětí, v posledních letech i všechny metodou „split“, což je rozdělení jater dvěma příjemcům, a transplantaci jater jako součást multiviscerální transplantace. Žijící dárce operuji v tuhle chvíli sám a dělám všechny transplantace jater od žijících dárců. Než totiž sáhnete na žijícího dárce, musíte mít za sebou podle mezinárodních pravidel pět set operací jater u dětí a dospělých a předtím alespoň u stovky asistovat. Jezdil jsem proto opakovaně operovat po dobu pěti let do Indie, aby se Program transplantace jater od žijících dárců mohl založit. Povedlo se to v lednu 2022. Operovat žijící dárce jater je velmi krásný a za mě i nejsložitější výkon. Těžko se to srovnává, ale je to něco úplně jiného než operovat žijícího dárce ledviny. Játra nejsou párový orgán, technicky je výkon mnohonásobně složitější. Pacienti nemají jiné řešení a na transplantaci od zemřelého dárce mohou čekat dlouho nebo se nedočkat. Pokud ale máme žijícího dárce z rodiny, výkon se dá v horizontu několika týdnů naplánovat. Pacientovi musím vždy vysvětlit, do čeho jde a že je na správném místě i že je to současně výkon raritní, možná i dělaný úplně poprvé. Může říct ne, nechci experimentální transplantaci, chci rutinní výkon. Upřímně řečeno, ještě se mi to nestalo, ale každý takový pacient to musí ode mě slyšet.

Transplantace novorozeněte do šesti týdnů je výjimečná všude na světě. To jsou jednotky případů. A zase – to byl případ, kdy dítě nemělo jinou šanci. Byl jsem v situaci, že zákrok buď udělám, nebo ne. A to samozřejmě přináší ne úplně hezkou stránku věci: I když je tým kolem vás nesmírně podporující, a tím myslím nejenom chirurgy a sestřičky, anesteziology, vždycky máte kolem sebe skupinu lidí, kteří tomu nepřejí. A to ze dvou důvodů: Buď to, v čem máte dobré výsledky, a je to ještě k tomu složité, ne vždy budí pozitivní emoci, nebo je tu podskupina kolegů, kteří nemusí postupu úplně důvěřovat. Právě proto máme několik typů setkání, kterým říkáme multidisciplinární tým, kde jsou kolegové ze všech zúčastněných oborů, a většina musí být s postupem zajedno. Jednou za čas se může stát, že přijde neúspěch, protože výkony jsou velmi složité a pacienti velmi nemocní. A na takovou situaci je třeba být připraven, abych sám před sebou a současně před okolím dokázal postup obhájit. A je to i o celém programu. Je známo ze světa, že když se stane něco žijícímu dárci jater, může zřizovatel program zavřít a už ho neotevře. A to poškodí pacienty, kteří by jinak byli bývali ošetřeni. Založit program je jedna věc. Aby fungoval a s dobrými výsledky, to je násobně těžší.