Adam Mišík & Jáchym Krohe: Ty největší bangery vzniknou za deset minut

Český Justin Bieber, lamač dívčích srdcí, nepo baby. Osmadvacetiletý Adam Mišík si za svůj život užil široké spektrum nálepek. Syn jednoho z nejuznávanějších českých muzikantů Vladimíra Mišíka zaplňoval na tuzemské scéně pro mnohé škatulku dítěte známé osobnosti, spíš než aby byl vnímán jako samostatná jednotka. „Víc lidí ví, kdo jsem a jak vypadám, než co dělám. Můj mediální obraz v určité momenty předčívá mou tvorbu a je složité tuhle představu zbourat,” vysvětluje u příležitosti nedávného vydání třetí studiové desky s názvem V Chaosu je krása.

Potkáváme se spolu s Jáchymem Krohe, klávesistou, producentem a spoluautorem zmíněné desky a zároveň členem kapely Dukla, jedné z nejuznávanějších skupin tuzemské alternativní scény, která byla na jaře nominovaná na cenu Anděl v kategorii Alternativa & Elektronika za loňské album Stejný lepší. Na první pohled působí jako zástupci dvou odlišných světů. Mišík popového mainstreamu, Krohe alternativy. Během rozhovoru ale rychle odhalují, že žánrové škatulky jsou dlouhodobým přežitkem. Mluví o tom, proč dnes nemá smysl dělit hudbu na mainstream a alternativu, o autenticitě, algoritmech, o tom, jak se hledá svoboda ve chvíli, kdy vás okolí zná dřív než vaši tvorbu, a o vnímání role médií i hudební kritiky v době, kdy se hranice mezi žánry i platformami dávno smazaly.

Na světla reflektorů si Mišík zvykal už od sedmi let, kdy si poprvé zahrál ve filmu, Hřebejkově Krásce v nesnázích. K hudbě se dostal o pár let později s kapelou Colorblinds, ale stejně jako řada lidí, kteří vyrostli před objektivy a mikrofony, byl známý dřív, než měl šanci zjistit, kým vlastně je. „Performuju od dětství, ale trvalo mi strašně dlouho pochopit, kdo vlastně jsem. Dlouho jsem neměl vydefinovanej svůj ksicht,“ přiznává. Ačkoliv je dnes vnímaný jako součást mainstreamu, jeho hudební kořeny v něm nevnímá. „Popová kariéra mě na chvíli odklonila od lidí kolem alternativy, ale když do mýho života přišel Jáchym a producent Enthic, začala se moje hudba vracet ke kořenům,“ vypráví Mišík. „Cítím, že děláme věci, na který jsem pyšnej a za kterýma si můžu stát.“

Cesty všech tří se propojily v roce 2019. Krohe tehdy s několika hudebníky (Matějem Burdou, Šimonem Sainerem a Ondrou Válkem) uzavíral jiný projekt a přes Adamova manažera, který pochází z Opavy stejně jako zbytek kapely, dostal nabídku zahrát si s Mišíkem. „Na začátku jsem to bral spíš jako práci,“ říká dnes Krohe. Spolupráce ale postupně přerostla v něco víc. Když se přidal producent Enthic, začaly vznikat věci, které všem třem dávaly větší smysl.

I pro Mišíka znamenal příchod Kroheho a Enthica nový začátek po letech, kdy koncerty bral spíš jako povinnost než prostor pro sebevyjádření. Jeho tehdejší setlisty často tvořily převzaté písně slavných jmen, třeba Wrecking Ball od Miley Cyrus nebo hity Maroon 5, které fungovaly, ale nebyly jeho. Až s novou kapelou a producentem se od téhle estetiky odpoutal.

S Enthicem, který dnes spolupracuje mimo jiné s Benem Cristovaem nebo Sofianem Medjmedjem, se potkali náhodou – uprostřed noci před pražským barem. „Mluvili jsme spolu anglicky, tvrdil mi, že je z Miami. Až pak z něj vypadlo, že je z Ostravy a Amerikou je jen fascinovanej,“ se smíchem vzpomíná na první společnou interakci, během které z producentovy strany padl návrh na spolupráci. Mišík v té době pátral po někom, kdo by dokázal spojit melodické popové věci s klubovějším zvukem, nikdo mu ale do té chvíle nevyhovoval. Řekl si tak, že nemá co ztratit. Z pár zaslaných hudebních stop vytvořil producent obratem nahrávku, která zpěváka nadchla. Brzy se sestěhovali a „rok žili čistej rock’n’roll jak z filmu“. „Spolubydlení skončilo tím, že mi zapálil kuchyň vonnou svíčkou,“ dodává pobaveně.

Mišíkův pop a Kroheho Dukla v očích mnohých představují hudební protipóly, oba ale považují rozdělení na mainstream a alternativu za dávno překonané. Uznávají, že vlivem totality a dřívější existence středního proudu a undergroundu bylo v Česku toto kontrastní rozčlenění dlouhodobě vnímané. „Dnes jsou to ale přežité kategorie,” shrnuje Krohe. Mišík dodává, že jediná scéna, jež si svoje hranice pořád hlídá, je rap. „Musíš patřit dovnitř, splňovat určitý parametry. Ale i to se začíná lámat,“ poznamenává. Oba mluví o tom, že právě neustálé dělení hudby podle kategorií často odvádí pozornost od samotného obsahu. „Vždycky mě zajímalo spíš to, jestli je z hudby cítit člověk. To ostatní jsou kulisy,“ říká Krohe. Mišík mu přikyvuje. Podle něj je nejdůležitější, aby se z tvorby neztrácela upřímnost.

Na poznámku, že Kroheho kapela Dukla byla letos nominovaná na hudební ceny Anděl v kategorii Alternativa & Elektronika, reaguje otázkou, do jaké míry tyto kategorie skutečně odpovídají tomu, jak hudba dnes funguje. Řada skladeb z nově vydané desky by se podle nich jako alternativa klidně označit dala, i když v očích hudebních kritiků bude podle nich vnímána jako mainstreamový pop. Ve světové pop music ale podobné hranice už dávno neexistují. Jako příklad zmiňují Franka Oceana, který psal pro debut Justina Biebera, indie-folkového Bon Ivera spolupracujícího s Taylor Swift nebo pionýrku hyperpopu Sophie, jež tvořila pro Madonnu.

Takový přístup ale v Česku dlouho nefungoval. Když Mišík v patnácti letech přinesl do Sony Music svá dema vytvořená s producenty z alternativní scény, dozvěděl se, že zní „příliš alternativně“, že nebudou fungovat a že by měl spolupracovat s někým z mainstreamu. „Tenkrát jsem si říkal, že se chci hudbou živit, tak jsem udělal kompromis, který bych dnes už neudělal,“ vzpomíná. Byl to ale kompromis, který tehdejší systém vyžadoval a málokdo se mu dokázal vyhnout. Podobnou zkušenost měl i Krohe, jen z opačné strany spektra. S kapelou Dukla nesli roky nálepku „indie“, i když se s ní neztotožňovali. „Hudba se vyvíjí, ale lidé ji pořád slyší podle škatulky, do který tě kdysi dali, i když tomu žánrově neodpovídá. Indiečko je pak takový pytel ničeho.“ Mišík přitakává. Podle něj se to často děje právě ve chvíli, kdy přijde úspěch. „Vždycky se najdou lidi, co pak řeknou: mně se to líbilo na začátku, before it was cool,“ dodává. Oba se shodují, že právě tahle posedlost kategorizací brání hudbě dýchat.

Zásadní proměnu tuzemské hudební scény v posledních letech ale oba vnímají hlavně ve změně role rádií. Podle Mišíka během posledních pěti let ztratila vliv, který dřív určoval, co se dostane k posluchačům. „Pamatuju si dobu, kdy člověk musel nesmyslně ohýbat vlastní písně, aby je programový ředitel vůbec nasadil do vysílání. To byli tehdejší bossové hudebního průmyslu, jejich vkus rozhodoval o tom, co se bude hrát,“ vzpomíná. Sám do tehdejších škatulek nikdy úplně nezapadl. „Nikdy mi neřekli proč. Možná to bylo tím, jak pracuju s češtinou nebo jak vyslovuju. Ale dělám to stejně jako moji vrstevníci,“ říká a dodává, že důraz na srozumitelnost může souviset s tím, jak silně je v české kultuře zakořeněný folk. „Pustím mámě svojí písničku a neví, v jakém jazyce zpívám. Pustím ji mladým lidem a rozumí každýmu slovu.“

Pozici programových ředitelů už podle nich nahradily algoritmy. „Dřív se hudba ohýbala kvůli rádiím, dnes kvůli sociálním sítím,“ poznamenává Krohe. Mění se i samotné publikum. Konverze na fanouška, který bude umělce aktivně podporovat a chodit na koncerty, je podle něj těžší než kdy dřív. „Mladí neřeší žánry, poslouchají všechno. Často ale ani neví, kdo tu písničku dělá,“ dodává. Výhodou objevování hudby skrze sociální sítě podle nich však je, že může vystřelit klidně i dvacet let stará skladba. Nepředvídatelnost je ale dvousečná. Přináší šanci i trvalou nejistotu.

Obloukem se vracíme k roli médií, ve kterých se Mišík pohybuje prakticky od dětství. Dnes si už pečlivě vybírá, kde se objeví, a bulváru se vyhýbá. „Tohle je jeden z mála rozhovorů, který k nový desce dělám,“ poznamenává klidně. „Nebaví mě pořád dokola odpovídat na stejný otázky o tom, co si o mý hudbě myslí táta. Nevadí mi o tom mluvit, když o tom začnu sám. Nebaví mě ale ve čtyřech rozhovorech po sobě odpovídat na stejné otázky.“ Nepůsobí odmítavě, spíš unaveně z cyklu, který se opakuje. „Nechci, aby to znělo povýšeně, ale mám pocit, že už nemám co novýho odpovědět na stejný otázky. Co chci sdílet, můžu říct po svým přes vlastní kanál nebo v rozhovoru, kde je prostor jít hloubš. Třeba u Čestmíra Strakatýho,“ dodává.

Kriticky se oba staví i k části hudební publicistiky. Vadí jim, když recenzenti nepřistupují objektivně k recenzím. „Každej má nějakej vkus, to je jasný. Ale kritik by měl umět svůj vkus na chvíli potlačit,“ říká Mišík. Krohe přitakává a doplňuje příklad: „Když třeba někdo recenzuje rapovou desku a už v úvodu napíše, že rap nemá rád, a pak kritizuje frázování, který je pro žánr typický, tak to prostě nedává smysl. Chybí tam kontext.“

Na desce V Chaosu je krása intenzivně pracovali společně s Enthicem během dvou soustředění v Itálii a na chalupě v Jizerských horách. Na zvuku desky je podle nich znát už samotná cesta na italské soustředění. V autě postupně poslouchali hudbu z míst, kterými projížděli – německý rap, italo disco, popového Falca v Rakousku. „Když jdeme psát desku s Duklou, děláme si společný playlist, nějaký reference, abychom se sladili na jednu vlnu,“ vysvětluje Krohe. „S Adamem to ale nikdy ze zásady neděláme. Po cestě do Itálie jsme jeli naprosto bez konceptu, žádný reference, jen to, co z nás v tu chvíli vycházelo. Asi to ale nakonec ten roadtrip ovlivnil víc, než jsme čekali.“ Deska je podle nich klubovou romancí. Do výsledného zvuku se propsala nejen cesta, ale i prostředí, ve kterém byli. Z písní, na kterých pracovali v Jizerských horách, je cítit ponurejší nálada.

Krohe následně vysvětluje rozdíl mezi prací s Mišíkem a s Duklou: „S Duklou se s věcma hrozně pipláme, dlouho nad nimi přemýšlíme, pořád se scházíme a ladíme detaily. S Adamem je to úplně jiná rychlost. Během jednoho dne nahodíme klidně čtyři dema a většina z nich pak někde skončí. Materiálu je hromada a z něj se vybírá.“ Důležitá je podle něj schopnost poznat, kdy se nad věcí nemá cenu zdržovat.

Množství vzniklého materiálu ale přináší i úsměvné momenty. Během soustředění v Itálii Enthic narazil v počítači na složku plnou téměř hotových skladeb, na které absolutně zapomněli. Pět z nich se nakonec dostalo přímo na desku – mezi nimi singl Falcon se Sofianem Medjmedjem, Nemám dost se Sergeiem Barracudou a intimní Interlude.

Pro Mišíka i Kroheho je to důkaz, že v hudbě se vyplatí nechat věcem volný průběh. Věřit intuici víc než kalkulu, zachytit okamžik, než se rozpadne. „Jak říká Alex ve filmu Banger, ty největší bangery vzniknou za deset minut,“ směje se Mišík. Nálepky už umělci neřeší. V chaosu, který dřív působil těžce, našli krásu.