Trochu umění, trochu psychologie. Jak Sandy Powell vytvořila nesmrtelného Lestata

„Kostýmní design je o spolupráci a komunikaci. Je to zčásti psychologie a zčásti umění. Zároveň to musí být výzva. Pokud nepřijímáte neustále nové výzvy, stáváte se samolibými,“ popisuje své řemeslo a vlastní přístup k němu Sandy Powell, zasloužilá britská divadelní a filmová kostýmní designérka, která letos v dubnu oslavila pětašedesát. Pokud sledujete slavnostní předávání filmových cen nebo červené koberce z premiér, možná si ji vybavíte: je to ta žena s excentrickými brýlemi, zářivě oranžovými vlasy a v outfitu, za který by se nestyděli Ziggy Stardust ani Elton John v nejlepších letech. 

Sandy Powell vyrůstala v 60. a 70. letech v londýnském Brixtonu a posléze Claphamu. Šít ji učila její maminka na své staré singrovce a díky tomu se Sandy začala o navrhování oblečení zajímat už v poměrně útlém věku. Neustále si kreslila různé outfity a pak je šila pro svoje panenky. Po absolvování střední školy a uměleckého kurzu začala studovat divadelní design na Central School of Art and Design, ale ještě před získáním titulu zběhla rovnou do divadelní praxe po bok své kamarádky a posléze dlouholeté spolupracovnice, choreografky Ley Anderson. Na začátku 80. let se pak seznámila s režisérem Derekem Jarmanem, který se stal jejím mentorem a jehož sama označuje za jednoho z lidí, kteří ji v životě nejvíce ovlivnili. Právě Jarman jí poradil, ať stráví rok prací na hudebních videoklipech, než se z divadla naplno vrhne do světa filmového kostýmního designu. Její premiérou na stříbrném plátně se pak stalo Jarmanovo historické drama Caravaggio z roku 1986.

Powell během své dlouhé kariéry pracovala na mnoha velkých projektech, zejména pompézních kostýmních dramatech, za některé získala i ty nejprestižnější filmové ceny jako Oscary nebo cenu BAFTA. Patří mezi ně kultovní Zamilovaný Shakespeare, Královna Viktorie nebo dobový Letec o nevšedním životě výstředního miliardáře Howarda Hughese. Její tvorbu mohlo publikum obdivovat také v Ganzích New Yorku či Vlkovi z Wall Street Martina Scorseseho nebo v Králově přízni s Natalií Portman a Scarlett Johansson. 

Pro tento text jsem se rozhodla vybrat tituly, mnohé z počátků Powelliny kariéry, jimž právě kostýmy dodávají zásadní sílu a posouvají je o úroveň dál. A není náhoda, že v řadě z nich patří k výrazným tématům ohýbání genderových norem a stereotypů. Právě oblečení bývá pro queer osoby – a nejen pro ně – často první cestou ke svobodnému sebevyjádření a definování vlastní identity.

Derek Jarman se nikdy nebál být kontroverzní. Jeho celovečerní debut Sebastiane z roku 1976 platí za první britský snímek otevřeně zpracovávající gay tematiku, o dva roky mladší Jubilee zase vstoupil do dějin britské kinematografie jako první punkový filmový počin. Zmiňovaný Caravaggio potvrdil jeho pozici respektovaného režiséra, což mu otevřelo dveře k dalším experimentům. Jedním takovým je poetická filmová báseň The Last of England nazvaná podle slavného obrazu znázorňujícího britské emigranty na cestě do Austrálie. Jarman do filmu otiskl frustraci a vztek z thatcherovské vlády i ztráty tradiční britské kultury. Kostýmy pro jeho podobenství vytvořila právě Sandy Powell, a tak má na kontě i svatební šaty, které v nejslavnější scéně z filmu nosí Tilda Swinton: představuje nevěstu, která truchlí pro svého popraveného snoubence.

Tildu Swinton Powell oblékala i pro snímek Orlando režisérky Sally Potter. Ta si dala za cíl převést na plátno opravdu velmi těžko uchopitelnou literární předlohu z pera Virginie Woolf, a zatímco v době premiéry film propadl, dnes platí za kultovní dílo queer kinematografie, které s ubíhajícím časem na aktuálnosti spíše nabývá, než ztrácí. Swinton ve filmu představuje Orlanda, v úvodu filmu mladého, romantického šlechtice, jemuž dá královna Alžběta I., zde v podání Quentina Crispa, příkaz nikdy nezestárnout. Svůj nekonečný život se Orlando rozhodne zasvětit objevování světa, umění, ale i vztahů, v nichž zažívá zklamání i hlubokou, transformativní lásku. V průběhu věků vystřídá několik identit, stává se ženou a nakonec i matkou. 

Snímek je vizuálně natolik podmanivý, že se mimo jiné v roce 2020 stal inspirací pro Met Gala i navazující výstavu Kostýmního institutu Metropolitního muzea umění. Její kurátor Andrew Bolton čerpal především ze scény, v níž Swinton probíhá labyrintem v oslnivé róbě z 18. století a vynoří se z něj oblečená do úboru z poloviny 19. století. Sandy Powell měla v tomto projektu nelehký úkol postihnout jednotlivé historické éry od alžbětinské Anglie až po začátek 90. let, jejich proměnlivé módní trendy, stejně jako dané dobové zvyklosti, ale zároveň dokreslovat jak specifickou atmosféru snímku, tak postupně stárnoucí charakter hlavní postavy, která nicméně na těle zůstává stále mladá. Nepřekvapí, že dalece překročila rozpočet, rozhodně se to ale vyplatilo, neboť právě tady dokázala, že je opravdovou kouzelnicí. Právě její práce zajistila filmu jednu ze dvou oscarových nominací (druhá byla za výpravu).

Ať už jako guilty pleasure, nebo jako ojedinělý příspěvek k upírským filmům, gotický horor Interview s upírem režiséra Neila Jordana je legendou. Brad Pitt jako věčně ztrápený vampír Louis, Tom Cruise v roli jeho stvořitele, učitele, souputníka i nemesis Lestata a Kirsten Dunst coby v těle dvanáctileté dívky navždy uvězněná Claudie jsou nezapomenutelnou trojicí stříbrného plátna. Kostýmy Sandy Powell jsou v adaptaci knihy Anne Rice obzvlášť důležité. Opět nejde o jejich historickou věrnost, ale fungují jako zásadní nástroje k dokreslování jednotlivých charakterů, vztahové dynamiky mezi nimi, a přitom dokážou ještě nastavovat nová pravidla v rámci celého žánru. Do devadesátých let byli upíři zobrazování buď jako hnijící mrtvoly v podobě Nosferatu, nebo jako krvesajná monstra teatrálně se skrývající za vysoké límce pelerín ve stylu Lugosiho a Christophera Lee. Pak ale přišel Francis Ford Coppola, udělal z Drákuly romantického hrdinu a všechno se změnilo.

Pittův Louis na začátku příběhu nemá pro co žít, což je i důvod, kvůli kterému si jej Lestat vyvolí za společníka. Ačkoliv se Louis stane upírem, nikdy se úplně nezbaví pouta se svým lidstvím. Řeší etickou problematiku vlastní existence, zachovává si zbytky morálky i cituplnosti, což se v jeho šatníku odráží jemnými květinovými výšivkami a teplými, zemitými barvami zkombinovanými s něžnými pastelovými detaily. Louis také často nosí rozpuštěné vlasy, což připomíná jeho původ majitele plantáže v Louisianě. Lestat, který se dodnes zcela vymyká běžnému repertoáru Cruisových rolí, má oproti tomu blond kadeře zpravidla svázané do úhledného culíku. Nosí tmavé barvy a kabátce vyšívané stříbrem či zlatem. Oproti Louisovi je nelítostný, cynický, nemá tendence propadat melancholii a filozofovat nad marností věčného života, byť si jeho příkoří a limity také dobře uvědomuje. Ti dva jsou jako den a noc, což je vidět i v tom, co mají na sobě. Úlohou Powell bylo podpořit režisérův záměr ukázat život upírů v celé jeho komplexnosti, nejen jeho krvelačnou část.

Když do jejich života vpadne malá Claudie, na plátně se objevuje další zajímavý kostýmní prvek: ačkoliv uvnitř se z dívenky postupně stává teenagerka a posléze mladá i starší žena, navenek je to pořád holčička. Lestat i Louis pro ni představují otcovské figury, postupně ale dochází k rozkolu, kdy je Louis pro Claudii zároveň milencem, zatímco Lestat zůstává v pozici chladné autority. Dokud jejímu osudu vládne Lestat, vypadá Claudie jako porcelánová panenka. V momentě, kdy se Lestat dvojice zbaví a odjíždí do Paříže, jejich první zastávka je u garderobiérky, kde Claudie vymění celý svůj šatník za miniaturní verze dospělých dobových rób. Ukazuje tím, že přebrala kontrolu nad životem, který si nevybrala. Zajímavé je ještě všimnout si oblečení francouzských upírů vedených charismatickým Armandem (Antonio Banderas): to se totiž vrací k žánrovému kánonu, a naznačuje tak jistou zpátečnickost i odlišnou pozici evropských vampírů, kteří na starém kontinentu žijí dekadentně, v kobkách, stokách a stínech.

Mezi režiséry, s nimiž Powell spolupracovala opakovaně, patří i Todd Haynes, kreativní Američan se zálibou ve fiktivních, formálně výrazných hudebních životopisech. Snímek Sametová extáze z roku 1998 zavádí diváctvo prostřednictvím vzpomínek hudebního novináře Arthura Stuarta (Christian Bale) do vrcholné éry glam rocku, ztělesněné excentrickým zpěvákem Brianem Sladem (Jonathan Rhys Meyers), který nafinguje vlastní smrt. Film vyniká nespočtem hudebních referencí a výborným soundtrackem, pro který chtěl režisér využít největší hity Davida Bowieho. Postava Briana je inspirována právě Bowiem, ale třeba i Bryanem Ferrym či otcem glam rocku Marcem Bolanem. 

Bowie ale z námětu ani výsledku moc nadšený nebyl. Měl v plánu vytvořit vlastní film na stejné téma a nechal se slyšet, že jediné, co na filmu funguje, jsou gay scény mezi Brianem a jeho osudovým milencem, inspirací, kreativním motorem, přítelem i nepřítelem Curtem Wildem (Ewan McGregor). Jeho charakter pro změnu čerpá z životů Iggyho Popa a Lou Reeda. Sám Haynes pak říká, že jejich vztah je metaforou milostné aférky mezi Británií a USA, mezi New Yorkem a Londýnem.

Powell se na tomto projektu mohla vyřádit a měla opravdu spoustu materiálu, z něhož se dalo čerpat. Kromě reálných předobrazů titulních postav využila také vlastní vzpomínky na dospívání z doby, kdy se v téže subkultuře sama pohybovala. Spíš než historické reálie se snažila vytvářet fantaskní kostýmy, aby podpořila Brianovo klouzání mezi genderem, ale i jeho proměnlivými alter egy. Vlastní návrhy propojovala s vintage kousky, a pomohla tak Haynesovi do filmu plného flitrů a péřových boa vnést i jistou dávku autentické špinavosti, která se začátkem nového milénia z žánru hudebních biografií prakticky zmizela.

Další spolupráce Sandy Powell s Toddem Haynesem přinesla něžný film o křehkosti i hloubce lásky a odvaze být sám sebou, zároveň také jeden z nejlepších nevánočně-vánočních snímků. Byla to právě Sandy, která režiséra na projekt produkovaný Cate Blanchett upozornila. Haynes se pro námět nadchl a podle Powell už před natáčením připravil důkladný look book dokonale vykreslující estetiku budoucího filmu. Inspiroval se při tom poválečnými fotografiemi Ruth Orkin, Esther Bubley, Helen Levitt a Vivian Maier nebo abstraktními pracemi Saula Leitera. 

Powell pak v kostýmech zobrazila především rozdílné společenské postavení mezi zajištěnou, vždy elegantní paničkou Carol (Blanchett) a mladou pracující dívkou s fotografickým talentem Therese (Rooney Mara). Carol nosí pouzdrové sukně a luxusní kožichy, které vypadají skvěle, ale symbolizují zlatou klec, v níž žije. Therese obléká praktické úbory v tmavých barvách, střihově však připomínající dívčí šatník, které zdůrazňují její počáteční nezkušenost, nevinnost a plachost. Ta se s postupem příběhu rozpouští silou citu, kterým vůči Carol zahoří. Ta naopak postupně mění výrazně barevné šaty z exkluzivních látek za stále uhlazené, ale osobitější outfity. I její perfektně pokládaná vlna a pevné kudrny se pomalu rozpadají, jak se víc a víc odhodlává žít podle svého, ne podle společenských očekávání.

Spolupráci s Yorgem Lanthimem si Sandy Powell coby dlouholetá fanynka jeho tvorby doslova vysnila, a na jeho Favoritce chtěla dělat, i když věděla, že řecký režisér pracuje svérázně. Například si nepřeje, aby autorka kostýmů byla na place. Jejím úkolem je dovézt kostýmy, obléct a vyzkoušet, zda hercům sedí, a pak zase odejít, protože tvůrce chce být při natáčení s herci a kamerou sám. Powell nicméně řekla, že jí to nijak nevadilo, protože jeho vizi zcela důvěřovala. Při vytváření návrhů pro nekonvenční historické komediální drama o mocenských machinacích na dvoře britské královny Anny (Olivia Colman), zejména pak přetahované mezi jejími dvěma oblíbenkyněmi, lady Sarah (Rachel Weisz) a ambiciózní Abigail (Emma Stone), se Powell zaměřila především na garderobu Abigail. 

Její šaty se v průběhu filmu stávají výraznějšími a dekorativnějšími, jak ona sama stoupá po společenském žebříčku, zároveň ale mají punc nevkusu až mírné vulgarity, typického pro hrabivé zbohatlíky. Při tvorbě kostýmu lady Sarah se zase Powell inspirovala několika nevyužitými návrhy pro androgynního Orlanda. A královnu Annu oblékla do obrovské ceremoniální róby doslova obsypané kožíšky hranostajů, protože si to chtěla užít. Anna totiž většinu času chodí v noční košili a v županu a toto jsou jedny z mála královských šatů, jež ve filmu oblékne. Kontrastní estetiku sázející na černobílou kombinaci Powell společně s Lanthimem doplnila přirozeným make-upem a účesy u ženských postav a naopak výrazným líčením a napudrovanými parukami u těch mužských. Společně tak chtěli poukázat na to, že ve většině filmů jsou protagonisty muži, zatímco ženy slouží jako ozdoby. Ve Favoritce je to ale přesně naopak.

Powell za svou službu britskému filmovému průmyslu obdržela už v roce 2011 Řád britského impéria a letos v lednu dostala další, a to už vyšší třídy zvané komandér. Zatím posledním filmem, v němž mohlo publikum obdivovat její kostýmy, je Disneyho kontroverzemi opředená live-action verze Sněhurky. Aktuálně se natáčí další dva projekty, na nichž Powell pracovala. Jedním z nich je životopisné drama Mikea Newella The Bitter End, které vylíčí závěrečné roky života Wallis Simpson. Druhým pak nový film v režii Maggie Gyllenhaal The Bride! s Christianem Balem a Jessie Buckley v hlavních rolích, který přinese svěží, stylizovaný pohled na frankensteinovskou klasiku. Do kin vstoupí v roce 2026.