Žena jako spása i zkáza. Lily-Rose Depp exceluje v hororu Nosferatu

Viděli jsme ho jako svůdné monstrum s hypnotickým pohledem i děsivou reprezentaci folklorního východu, tvořícího kontrast k rigidní západní vzdělanosti. Byl romantickým hrdinou, který hledá svou osudovou lásku napříč staletími nebo komediální figurkou s tváří Leslieho Nielsena a nedávno také Nicolase Cage. Drákula Brama Stokera je esencí hororové literatury a jeho nejrůznější filmové a seriálové adaptace a reimaginace tvoří v rámci kinematografie páteř strašidelného žánru. A na přelomu let 2024 a 2025 do kin přichází další snímek inspirovaný legendárním výtvorem britského spisovatele.

Nosferatu režiséra Roberta Eggerse, jednoho z nejosobitějších a nejoceňovanějších hororových tvůrců současnosti, je oficiálně titulován jako remake slavného stejnojmenného díla německého expresionismu, který v roce 1922 natočil F. W. Murnau. Murnau oproti předloze pozměnil jména, prostředí a mírně i příběh, protože se mu od Stokerových dědiců nepodařilo koupit práva na originál. Proto se jeho film odehrává v Německu, místo Drákuly v něm figuruje hrabě Orlok a místo Jonathana Harkera a jeho ženy Miny jsou tu Thomas a Ellen Hutterovi.

Toho se drží také Eggers, který do role Orloka obsadil Billa Skarsgårda, zatímco Thomase a Ellen ztvárnili Nicholas Hoult a Lily-Rose Depp. Murnaueův snímek ale není zdaleka jedinou jeho inspirací. Eggers, který na projektu pracoval dlouhé roky, si byl dobře vědom, že točit další v dlouhé řadě drákulovských adaptací je ošemetný úkol, který vyžaduje chytré pokývnutí směrem k předchůdcům, zároveň ovšem i dostatek vlastní invence. 

První jeho část režisér splnil maximálně, protože kromě jasný odkazů na němou filmovou klasiku si i méně pozorný divák všimne detailů připomínajících další drákulovské filmy v čele se snímky Nosferatu – Fantom noci režiséra Wernera Herzoga z roku 1979 (který se stejně jako Eggersův Nosferatu natáčel v Česku, respektive Československu, a filmy sdílí několik konkrétních natáčecích lokací) a samozřejmě slavným Drákulou Francise Forda Coppoly. Již pozornější oko nicméně najde podobnosti také s popcornovou jednohubkou Van Helsing z roku 2004 a není mimo domnívat se, že Eggers se v rámci rešerší seznámil rovněž s kultovním Tajemstvím hradu v Karpatech Oldřicha Lipského.

Režisér nejnovějšího zpracování drákulovské legendy pracoval s původním scénářem k Murnauovu filmu, který napsal Henrik Galeen, zároveň ale chtěl uctít původní literární dílo Brama Stokera. Zaměřil se proto na jeden, respektive dva, z jeho hlavních motivů – gender a sexualitu. Stokerova kniha je sexem nabitá a nejde jen o to, že samotná podstata vampírů vychází z nejbazálnějších fyzických tužeb završených doslovnou penetrací hrdla. Podle akademického zkoumání byl Stoker pravděpodobně homosexuál a Drákulu začal psát měsíc poté, co byl jeho blízký přítel Oscar Wilde kvůli homosexualitě uvězněn. I proto ve svém díle zevrubně zkoumá přístup k sexu v kontextu genderových pravidel viktoriánské éry, kdy se předpokládalo, že sexuálně agresivní jsou muži, zatímco jejich ženy se jim musí v intimní oblasti zcela podvolit. V postavách Drákulových nevěst autor tento stereotyp převrací: jsou to upírky, kdo aktivně lační po obcování s Jonathanem, přičemž ten se jim v jedné za zásadních scén první části knihy odevzdává. Postavy Miny Murray a Lucy Westenry pak v příběhu reprezentují dvě části takzvané New Woman: termínu spojeného s první vlnou feminismu a fenoménu konce 19. století, představujícího ženu moderní, sexuálně emancipovanou, vzdělanou a orientovanou na vlastní osobní i kariérní rozvoj. 

Eggers osobně celou látku uchopil jako příběh Miny, respektive Ellen. Titulní ženská postava příběhu samozřejmě výrazně figuruje i v minulých adaptacích, málokterý filmař se jí ale věnoval s takovou pozorností a nikdo se ji neodvážil zkoumat tak hluboce. Coby hybnou sílu boje s Drákulou ji využil Herzog, kdy se, přejmenovaná na Lucy a v podání Isabelle Adjani, rozhodne pro záchranu lidstva obětovat svůj život. Přímo akční hrdinku z ní udělal Coppola, v jeho filmu ale důkladnějšímu ponoru do její psýché brání jak romantické zabarvení Minina propojení s Drákulou, tak i fakt, že právě Drákula zůstává centrální postavou. Až Eggers, snad i pod vlivem současných společenských trendů, na Minu/Ellen pohlíží empatickou optikou a dopřává jí dost prostoru pro to projevit se jako skutečně komplexní charakter. 

O něco podobného se mimochodem pokusili tvůrci seriálu Penny Dreadful, který je inspirován nejen Drákulou, ale například i Obrazem Doriana Graye či Frankensteinem. Jeho protagonistkou je Vanessa Ives, kterou hraje Eva Green, a v příběhu představuje ženu, již si ztělesnění prastarého zla vyvolilo jako svou věčnou družku a souputnici. Vanessa je dívka z masa kostí a přitom mytologická bytost, v níž neustále probíhá souboj dvou poloh: jednu představuje její duše, čistá a božská, laskavá, morální. Druhou pak její živočišná přirozenost a dobovými konvencemi potlačovaná sexualita. Přitom je důležité pamatovat – a je to téma i pro zmiňovaný seriál stejně jako pro Eggerse – že jakékoliv projevy odchylující se od standardní ženské role byly v této historické éře léčeny pomocí drastických procedur a nekonvenční ženy, označované za melancholické či hysterické, nezřídka končily svázané v kobkách předpotopních blázinců.

Taková jako Vanessa je i Ellen; v novém Nosferatu je definovaná jako částečně nadpřirozená entita napojená na jiný než očím viditelný, racionální svět. Je to temná víla, která v osamělosti a neštěstí coby panenské dítě uzavřela neuváženou smlouvu s ďáblem. Ten si ji nyní přichází vybrat a je mu jedno, že zbytek světa zaplaví krví. V Ellen se propojuje křehkost a zranitelnost s obrovskou silou, která pramení z toho, že zánik nebo spása všeho živého závisí pouze na jejím rozhodnutí. Velmi šťastnou volbou pak bylo obsazení Lily-Rose Depp. Mladá herečka, která na sebe upozornila už ve filmech Mroží muž nebo Král, byla naposledy vidět v nepovedené minisérii Idol, na mnoha úrovních problematické, fetišistické fantazii režiséra Sama Levinsona. Jako objekt upírovy touhy je ovšem výborná a do Eggersova světa sedí zjevem, stylem pohybů i teatrálním hereckým projevem, který v několika momentech vytahuje do absurdna.

Právě ten může některé diváky dráždit, protože není jediným přepáleným prvkem snímku. Willem Dafoe se v úloze výstředního, okultismem pohlceného profesora Von Franze vyžívá a přináší podobu, na kterou jsem u něj již poměrně zvyklí. Nicholas Hoult střídá bezkrevnou strnulost s přehráváním, čímž ale vzdává hold němému originálu. Simon McBurney je v úloze pomateného Knocka skvělý, ale místy spíš legrační než děsuplný a totéž platí o přízvuku hraběte Orloka, jehož komičnost nicméně vyvažuje hluboký chrapot splývající se skučícím větrem, který se ozve pokaždé, když Orlok promluví. 

Všechno je zcela zjevně součástí tvůrčího záměru. Eggers natočil klasický gotický horor, k němuž silná stylizace a určitá přehnanost patří. Nejen výrazné herectví, ale i možná až příliš hravá kamera nebo třeba zpodobnění vesnického lidu východní Evropy jsou prvky, které mohou v roce 2025 působit neaktuálně. V kontextu motivů, které Nosferatu rozpracovává, ale rozhodně je relevantní. Je to manýristické a vinou toho chvílemi trochu úmorné, zároveň ale nesmírně podmanivé a jako součást drákulovského kánonu bude Eggersův počin minimálně v příštích několika letech jen těžko překonatelný.