Jaké jsou důsledky naší závislosti na sociálních sítích?

Každá ze sociálních sítí začínala poměrně nevinně. Na Twitteru jste si mohli přečíst nejnovější zprávy a progresivní názory na aktuální dění. Na Facebooku jste mohli sdílet s přáteli a rodinou novinky a osobní fotografie. Instagram nebyl původně vůbec určen pro jednotlivce, šlo o vizuální platformu pro umění, styl a fotografii. Ačkoli si všechny sociální sítě uchovaly něco ze svých skromných začátků, poslední desetiletí odhalilo jejich temné stránky. Twitter se změnil v platformu pro tribalismus, tedy pro rozdělování na hodné a zlé, na níž se jednotlivec identifikuje s přesně ohraničenou skupinou, přičemž stále silnější emoce tu dokážou přebít fakta i zkušenosti. Ohledně Facebooku byly nejednou zpochybněny zásady ochrany osobních údajů, společnost prodávala naše údaje marketingovým firmám a politickým stranám. Instagram byl opakovaně zvolen nejhorší aplikací za dopad, jaký má na duševní zdraví mladých lidí., za to, že nereálně zobrazuje úspěch a krásu. Téhle propagace se účastní nejen influenceři, kteří jsou za to placeni, ale i většina uživatelů se prezentuje v tom nejlepším světle.  

Na světě už existuje celá řada vědeckých prací o vlivu sociálních médií na mladé lidi. Výzkumná studie JAMA Psychiatry zkoumala 6 600 amerických adolescentů. Výsledky hovoří jasně: u těch, kteří tráví více než tři hodiny denně na sociálních sítích, existuje větší pravděpodobnost k rozvinutí úzkostných stavů a deprese. Studie, která zkoumala 16 000 čínských dospívajících a byla publikovaná společností Elsevier, podobně spojila čas strávený u obrazovky a depresi. „Jde o významný problém z oblasti veřejného zdraví,“ uvedli autoři. V britském výzkumu  Girl´s Attitudes Survey uvedlo 61 % dívek ve věku od 11 do 21 let: „Mám pocit, že musím vypadat dokonale.“ Všechny tyhle studie nám ale jen potvrzují dávno známá fakta. Přitom není jednoduché získat kvantitativní data k tomu, abychom mohli učinit závěry, jak konkrétně sociální média ovlivnila naše chování. 

Témata, která shrnují naše zkušenosti se sociálními médii: 

Vybavíte si ještě ten pocit zvaný nuda? Když jste museli vystát frontu nebo sedět v čekárně u zubaře? Teď na vás nuda dolehne jedině tehdy, pokud se vašemu telefonu vybije baterie a nemáte u sebe nabíječku. Přitom se nejedná ani tak o nudu jako spíš o paniku. Za posledních 20 let klesla doba, kdy udržíte pozornost, na osm sekund! Naši schopnost soustředit se zásadně ovlivňují notifikace, neustálé scrollování, automatické přehrávání, atraktivní pestrobarevný design aplikací. Erin Vogel, sociální psycholožka ze San Franciska, říká: „Je těžké se soustředit, když máte poblíž chytrý telefon, přestože jej aktivně nepoužíváte. Tohle tvrzení mám podložené důkazy.“

„Sociální média chytře využívají psychologie a cílí na základní princip odměňování v lidském mozku. Vracíme se na sítě pro další a další dávku dopaminu, hormonu štěstí. Aplikace označované jako „ekonomika pozornosti“ spolu soutěží o čas uživatelů. A uživatelé jsou vždycky v nevýhodě.“ To jsou slova počítačového experta a etika sociálních sítí Tristana Harrise. Přednesl je na konferenci TED a svou přednášku nazval Jak pár technologických společností ovládá miliardy lidí každý den.

Natasha Slee, specialistka na sociální média a lektorka kurzů tvorby obsahu pro mediální značky o strategiích na sociálních sítích, říká: „Hodně na mě zapůsobil plakát Douglase Couplanda, na kterém stálo: ,Chybí mi mozek, který jsem měl před érou internetu.' Mluví mi z duše. Pasivní konzumace obsahu na našich telefonech nás okrádá o čas, který bychom mohli strávit kvalitnějším způsobem. Musím se ptát sama sebe, jaký by byl můj život bez telefonu? Byla bych chytřejší? Zlepšily by se mi vztahy? Byla bych lepším člověkem? Kultivovanějším?“    

Podle fotografií soudíme ostatní. Rozhodujeme se, zda je sledovat, přestat sledovat, lajkovat, nebo jejich obsahem jen rychle profrčet. Našim soudům ovšem neunikne ani naše maličkost. Zvenčí jsme se naučili posuzovat i sami sebe. Připadáme si úspěšní? Jsme dost společenští? Přitažliví? Sympatičtí? Děláme se lepší a ukazujeme se našim přátelům a známým na sociálních sítích způsobem, který by předchozí generace považovaly za nepřirozený. Natasha Slee má vysvětlení: „Instagram z každého z nás udělal mini značku a vizuální deníky našich vlastních životů.“ O sebeobjektivizaci mluvíme tehdy, když se vidíme tak, jak chceme, aby nás viděli ostatní, a přemýšlíme o sobě stejným způsobem, jakým o nás smýšlí ostatní.“ 

Psycholožka Helen Sharpe, která se specializuje na duševní zdraví dospívajících, vysvětluje: „Sebeobjektivizace vychází z objektivizace. Jde o to, že svou hodnotu odvíjíte pouze od obrazu svého těla. To, že jste neustále pod dohledem jiných lidí, kteří vás sledují, aby zjistili, jaká je vaše hodnota. Postupem času si tuhle zkušenost zvnitřníte. Znamená to, že se neustále sledujete, abyste si potvrdili svou vlastní hodnotu a ukázali se v nejlepším světle. Tohle je přesně to, co vyhovuje sociálním sítím.“  

Sociální média nám předkládají pohled na úspěšný život. Jde vlastně o vizualizaci životního stylu, skvělé kariéry a oblečení, které frčí na Instagramu. Pro Instagram není zajímavá kancelářská práce, šichta v nemocnici nebo profese učitele. Po čem touží mladá generace? Po instagramovém pozlátku. Potvrzuje tím fakt, jaký účinek má Instagram na volbu zaměstnání. Marketingová agentura AWIN položila skupině britských adolescentů ve věku 11 až 16 let otázku, jaké profesi se chtějí věnovat v budoucnosti. Nejčastější odpověď? Influencer a youtuber. 

Výsledky Study 2019 od společnosti Kids Digital Insights hovoří jasně: 73 % dětí, které používají sociální média, žádá své rodiče, aby jim koupili produkty, kterým dělali na sítích reklamu dětští influenceři. Na Channel News Asia vystoupil v pořadu „Nebezpečí (která) číhají na sociálních sítích“ singapurský rodič. Popsal, jak přistihl své pětileté dítě, kterak imituje v zrcadle jistého vlogera: „Klikněte sem a přihlaste se k odběru. Chcete víc informací? Klikněte sem.“ Má to ale háček – všichni nemůžeme být super úspěšní influenceři, youtubeři a #GirlBosses. V digitálním prostředí se to jen hemží inspirativními citáty, jak být nejlepší a jak máme následovat své sny. Tím v nás sociální média vyvolávají větší ambice, než máme. Zároveň na nás ale vyvíjí obrovský tlak, abychom byli výjimeční – hlavně v profesích, které vypadají dobře na sítích.

Uvědomili jsme si, že v jednotě je síla. Dnes víc než dříve máme možnost spojit se s ostatními. Jednak se tak cítíme méně osamělí, jednak můžeme věci měnit správným směrem. Konzultantka Lynette Nylander tvrdí: „Cítím se silnější, když vidím, jak aktivní je na Instagramu celosvětová komunita afroamerických žen. Nemyslím si ale, že bych je dřív dokázala pochopit bez neustálé podpory od žen, které obdivuji na sociálních sítích.“ Sociální média spojila v online prostředí různé komunity a dala jim váhu – od LGBTO+ po body positivity až po #MeToo. Sociální média nám umožnila vzájemně se vzdělávat, obhajovat jeden druhého. Umožnila nám někam patřit, dala hlas dříve umlčeným lidem.  

Mileniálové a generace Z byli jen pokusnými králíky sociálních médií. V posledním roce se karta začíná obracet. V Silicon Valley to vře, jsme svědky rebelie. Facebook a Instagram se snaží odstraňovat viditelné lajky. Roste počet influencerů, kteří ve svých příspěvcích bourají iluze svých „dokonalých“ životů. Tavi Gevinson v článku s názvem „Jaká bych byla bez Instagramu?“ (uveřejněném v časopise The Cut) píše: „Myslím, že jsem objevila své skutečné já. A takto jsem ho začala sdílet. Nesnažila jsem se nikomu zalíbit. Dokonce jsem úplně zapomněla, že takové tendence existují.“ 

Přitom je to tak jednoduché. Stačí si jen uvědomit, že vysněné životy, které nám nabízí sociální média, nejsou až tak skvělé, jak se zdají být. Máme naději, pokud přestaneme být závislými konzumenty obsahu a staneme se svobodně uvažujícími jedinci.   

Erin Vogel pohlíží na danou problematiku s optimismem. „Pokud sociálním sítím nepropadneme, můžou být pro nás spíše užitečné než škodlivé. Je však zapotřebí dalších výzkumů. Musíme zjistit, kdy jsou sociální média škodlivá a kdy neškodná, nebo dokonce užitečná.“ 

Natasha Slee říká: „S každou další generací vidíme, jaká je jejich interakce se sociálními médii. Jsou napevno zakořeněna v naší kultuře, v telefonech máme spoustu aplikací. Nedokážu si představit, že se během příštího desetiletí tohle nějak změní.“ Doufá ale, že sociální platformy na sebe převezmou zodpovědnost za fakt, že vytvářejí u lidí návykovost. 

Rok 2010 byl testovacím obdobím. Pokud technologie, které jsou hybnou silou sociálních médií, dokážou nějakým způsobem vyvinout svědomí (teoreticky za pomoci umělé inteligence) a pokud uživatelé dokážou převzít osobní odpovědnost za účinek, který mohou mít na ostatní jejich příspěvky a tweety, mohla by být dvacátá léta dekádou rychlých reforem. Ale to jsou jen samá kdyby...