Čím to, že někteří mileniálové vypadají (a působí) o tolik mladší, než ve skutečnosti jsou?

„Ber to jako kompliment,“ chlácholí mě většinou ostatní, kdykoliv si jim postěžuji, že se mi něco podobného přihodilo. Vždyť vysokou jsem dokončila téměř před deseti lety. Skoro stejně dlouho jsem působila v médiích, měla několik vztahů a prošla si i několika životními peripetiemi. Vydala jsem knihu. Takže když mi teď někdo řekne, že vypadám o tolik mladší, než ve skutečnosti jsem, roszvítí se mi v hlavě rudý nápis: „Žádný z tvých úspěchů se nepočítá. Pořád tě nikdo nebere vážně.“ 

Myslím, že problém ani tak netkví v tom, jak vypadám. Ale — stejně jako ostatní mileniálové — možná vyzařuji mladší vibes. Moje paže pokrývá barevné tetování, které jsem si nechala udělat ve dvaceti. V mikině s kapucí a nízko posazených džínách můžu působit ledabyle. Měřím sotva metr sedmdesát. A je fakt, že způsob, jakým mluvím a držím postoj, se za posledních pár let výrazně nezměnil. Stejně tak mí přátelé — všichni se cítí (a vypadají svěže a mladě). Třeba můj snoubenec, který se živí jako muzikant, nosí odbarvené vlasy a má slabost pro motokrosové bundy... Když si ale vybavím sebe a své vrstevníky na střední škole a to, jak tehdy vypadali naši učitelé v našem současném věku —  spatřuji mezi námi obrovský rozdíl. Rozhodně nyní vypadáme (a chováme se) jinak než oni. 

O neschopnosti mileniálů „dospět“ toho bylo řečeno a napsáno již hodně. Jsme pranýřováni za to, že nevlastníme domy nebo nezakládáme rodiny dostatečně brzy. Pronajímáme si domy nebo byty na mnohem delší než přechodnou dobu (kdo si je dnes může při astronomických hypotékách vůbec dovolit kupovat?) a věci jako manželství či několikaletý úvazek ve stejné firmě, jako by pro nás ztratily svůj půvab. I tak to ale nevysvětluje, proč nevypadáme pořád jako třicátníci z minulých let, ani to, proč mi v supermarketu neprodají růžové Martini.

TikTok je zaplaven videi o tom, proč se zdá, že mileniálové nestárnou „normálně“ (příspěvek „Proč mileniálové nestárnou?“ má v současné době na TikToku asi 19,4 milionu zhlédnutí). V kuloárech zaznívá jedna z hypotéz — že je to proto, že vzhledové vylepšováky jako výplně a botox jsou teď mnohem dostupnější než kdy dřív. Jiní vtipkují ve smyslu, že mileniálové „trpí depresemi, takže jsou celý den zavření doma, tudíž jim sluneční záření neničí tolik pleť“. Další zlí jazykové se zase zamýšlejí nad tím, zda v tom nemají prsty naše chytré telefony a skutečnost, že na sebe prostřednictvím selfies zíráme prakticky neustále (což znamená, že svému vzhledu a outfitům věnujeme i větší pozornost). Anebo stárneme standardně, jenom si to prostě nepřipouštíme, a tak se tak nechováme?

Co je tedy pravdou? Jedna z mých osobních teorií je, že naše představa „skutečného dospělého“ je jednoduše zastaralá a nebere v úvahu kulturní a módní změny. Vaši rodiče a prarodiče ve svých třiceti letech nezveřejňovali fotky na sítích, nenosili athleisure styl do práce a nechlubili se veřejně tím, kde všude byli a co jedli. Avšak referenční rámce se neustále vyvíjejí. A my možná uvízli v představě třicátníka, která už dávno není relevantní. Koneckonců ani generace X se jistě nepodobala svým tatínkům. 

Stojím si za tím, že nálepkování člověka na základě data jeho narození je jen urážkou jeho individuality. Vím, že většina lidí se ve skutečnosti „necítí“ na svůj věk, protože se cítí být sami sebou. I mě mnohem víc zajímá mysl člověka než to, kolik mu je. To ale neznamená, že mi nezáleží na tom, jak působím na ostatní teď, ve svých třiceti. Přistihla jsem se, že se bojím, abych se nestala postavou podobnou Benjaminu Buttonovi — jako když si vygooglujete dětského herce, a on vypadá stejně v dospělosti, jen divně — a má vousy. Jsou mileniálové jako dětští herci? Uvízli v čase?

Jednou z nejděsivějších věcí na naší existenci je fakt, že svět se stále točí a čas se řítí kupředu. „Přestaň, ještě nejsme připraveni, nejsme připraveni,“ chce se nám protestovat, ale Vesmír nás neslyší. Přesně v tom pramení tragédie i dar života. Všichni se posouváme. Jednoho dne dá o sobě vědět generace Z, která bude ve středním věku, nebo generace alfa, která bude mít vlastní děti...A jejich prarodiče nebudou nosit kalhoty a svetry a lepit mince pro štěstí na vánoční přání. Budou mít na sobě ležérní kousky od Juicy Couture nebo Crocsy jako Post Malone a přidávat emoji lebek do zpráv svým vnoučatům.