Zlomte prokletí hodné holky, která chce každého potěšit: 5 rad, jak (ne)řešit konflikty

Řada žen má v sobě zakódovanou náturu hodné holky a pečovatelky, která se pro pohodu a štěstí ostatních klidně rozdá. Ale ani pečovatelka, pokud se nestará o vlastní štěstí, nemá bezedné zásoby energie. Když nechá věci zajít příliš daleko, jednoho dne už zkrátka nemá kde brát. V předchozím sloupku jsme si vysvětlily, jak poznat situace, ze kterých je lepší odejít a neplýtvat na ně energií, časem ani emocemi. 

Teorie je jedna věc, praxe však druhá. Ne všechny se dokážeme ze dne na den přenastavit, naučit se říkat rázné ne a stanovit si pevné hranice. Pojďme se tentokrát podívat na 5 konkrétních nástrojů, které pomáhají mně a které i vám mohou pomoci vědomě si vybrat, za co má smysl bojovat a co naopak nechat být.

Dlouho jsem si myslela, že když všichni kolem mě budou v pohodě, budu v pohodě i já. Ale nebudu, pokud budu potlačovat, jaká jsem. A nakonec stejně neučiním všechny kolem šťastnými, to nedokáže nikdo. Vnitřní mír neznamená, že je všude kolem klid, znamená, že jsem v klidu já. Zkuste si uvědomit – klidně i vypsat na papír – kdy jste za poslední dobu něco udělala ne proto, že jste sama chtěla, ale abyste buď potěšila někoho jiného, nebo se vyhnula konfliktu s ním. Pak si tu situaci přehrajte znovu, ale s reakcí, která bude vycházet přímo z vás a vašich potřeb. Až se do něčeho podobného dostanete příště, budete alespoň teoreticky připravená.

Zeptejte se sama sebe: „Co ve mně spouští potřebu všechny usmiřovat? Kdy jsem se naučila, že konflikt znamená bezpečí? Děje se tak ve chvíli, kdy nejsem stoprocentně připravená? Nebo když neznám všechny detaily? Když dělám něco poprvé? Nesouvisí to s pocitem zodpovědnosti vůči očekávání druhých, která možná ani nemají?“ Potřeba být neustále se všemi zadobře často souvisí s naučenými vzorci z dětství. Když si je uvědomíte, uděláte první krok ke svobodnému rozhodnutí, jak s nimi naložit a jak je změnit.

Ne každý problém je vaše starost. Nejste odpovědná za všechno. Někdy je nejlepší nedělat nic. Zkuste nezvednout telefon hned. Zůstat chvíli potichu. Neodpovědět okamžitě. Zabavte se něčím, co vám dělá radost, a dejte prostor jiným, ať si věci vyřeší sami. Zjistíte, že bez vašeho zásahu se svět nezhroutí. Vážně.

Začněte zvolna. Učte se říkat ne, protože se nakonec ukáže jako váš největší kamarád. Zkuste říct: „Teď nemám kapacitu,“ nebo: „Zamyslím se a ozvu se zítra.“ Odolnost vůči dyskomfortu se buduje jako sval: pomalu, ale vytrvale. Připravte si pár vět, které budete mít v zásobě, když k malému konfliktu dojde, například: „Chápu tvůj pohled, ale můj se liší,“ nebo: „Potřebuji čas, teď není dobrá chvíle to řešit.“ Pak vás nezastihnou nepřipravené.

Uvědomte si, že vaše hodnota se neodvíjí v množství štěstí, které dáte ostatním. Jste skvělá taková, jaká jste, i když někdo jiný není spokojený. Jste skvělá, aniž byste na všechno musela říkat ano, všem sloužila a musela se zavděčit. 

Celý život nás učili, že máme být hodné holky. Nevyčnívat, nedráždit, nedělat problémy. A tak jsme se naučily být těmi, co vydrží nemožné. Ale kolik energie nás to stálo? Kolik vnitřního napětí? Kolik ano, která jsme vlastně vůbec nechtěly říct? Někdy je největším posunem v životě přestat se snažit, aby vás měl každý rád. Zkuste si zítra ráno před zrcadlem říct: „Nemusím se nikomu zavděčit.“ Svět se nepřestane točit a vy se v něm začnete cítit o něco svobodněji.