Anna Košlerová vydala knihu o nedobrovolných sterilizacích žen v nedávné české minulosti

„Pokaždé mě znovu potěší, když jsou ženy vděčné, že si jejich příběh někdo vyslechne a stráví s nimi ten čas,“ říká Anna Košlerová, autorka knihy Co nám to udělali, rozhovory s nedobrovolně sterilizovanými ženami, kterou doplňují působivé fotografie Julie Hrnčířové, v rozhovoru pro Vogue CS. V knize přináší příběhy Eleny, Gizely, Marie, Radky a Renaty. Osudy těchto žen jsou jen zlomkem z obrovského počtu těch, které se staly obětmi nezákonných sterilizací, jež se na území Československa (později Česka a Slovenska) prováděly mezi lety 1966 až 2012. Jak se mohlo stát, že podepsaly písemný souhlas se zákrokem, aniž by věděly, co podepisují? Bylo některým i vyhrožováno? Proč se jednalo (nejen) o romské ženy? Vyzpovídali jsme Annu Košlerovou.

„Mám ráda, když se věci hýbou kupředu. Trpělivost není moje nejsilnější stránka a špatně snáším, když mi někdo říká, že něco nejde. Ono to totiž vždycky, nebo aspoň většinou, nějak jde. Spíš je na místě se ptát, co to bude obnášet a jestli to za daných okolností dává smysl. Mám ráda pořádek, ale nejsem od přírody uspořádaný člověk, takže trávím spoustu času uklízením a organizováním věcí i myšlenek. Zachraňují mě nekonečné seznamy úkolů, poznámky a pečlivě vedený kalendář. Nejsem 9-5 člověk. Občas potřebuju být sama, ale ne moc. Jsem ráda mezi lidmi. Mám ráda dobrodružství a nevadí mi neznámé tváře a prostředí, spíše naopak.“

K psychologii mě přivedl zájem o lidi a jejich příběhy. K novinařině jsem se dostala víceméně náhodou. Moje spolubydlící na vysoké studovala žurnalistiku a vyprávěla mi, co se učí a jaké mají semináře. Znělo to tak zajímavě, že jsem se s ní na jeden zapsala jako na volitelný předmět. Učil ho Robert Chesal, holandsko-americký investigativní novinář, který pomohl odkrýt znásilňování dětí v nizozemské církvi. Jeho seminář byl jeden z nejlepších, které jsem kdy absolvovala. Po pár měsících mi ale fakulta oznámila, že na Chesalovy hodiny už nemohu chodit, protože mám zaplacené jiné studium a tohle by bylo dražší. Prosila jsem fakultu, aby mě nechali na hodiny docházet, že nepotřebuji kredity ani známky, že chci jen poslouchat. Řekli ne. 

Tak jsem nakráčela do místní studentské redakce Ukrant a řekla jim, že chci být novinářka. Když se ptali na zkušenosti, přiznala jsem, že kromě akademického psaní nemám žádné, ale slíbila jsem jim, že se naučím, co bude třeba. Zadali mi zkušební článek s tím, že si mám téma vymyslet sama. Tenkrát mi jedna kamarádka, která v Groningenu studovala medicínu, vyprávěla, že se věnují výzkumu o tom, jak funguje hibernace u křečků. Tamní fakultní nemocnice na něm spolupracovala s Evropskou kosmickou agenturou (ESA), která zjišťuje, jaké mechanismy hibernaci spouštějí, protože by jednou mohli takhle „uspávat“ lidi na dlouhých letech do vesmíru. Hned jsem se spojila s výzkumníky i s bývalým kosmonautem, který spolupracoval s NASA. Výsledný článek byl napsaný příšerně a v té podobě se publikovat nedal. V redakci ale ocenili moje nadšení a fakt, že se mi podařilo sehnat k rozhovoru kosmonauta i vědce. Dali mi šanci. Byla to dlouhá cesta, ale zaťala jsem se, že to dám. O rok a půl později jsem měla článek v Guardianu.

Stěhovali jsme se kvůli vědecké práci mého tatínka. Odchod do Norska pro mě byl náročný. Norská společnost je dost individualistická a Norové jsou, na rozdíl ode mě, samotáři. A když už se druží, tak hlavně mezi sebou. Do té bubliny se mi nikdy nepodařilo proniknout. Přesto si Norska hodně cením. Našla jsem si tam ještě hlubší vztah k přírodě. Naučilo mě, že hory se nemusí zdolávat a že v přírodě nemusím trpět, ale můžu si jí užívat. Za to jsem mu asi nejvděčnější.

Newfoundland je nádherné místo. Milovala jsem pozorování velryb. Zároveň je to jedna z chudších a dost deprivovaných oblastí Kanady. Chodila jsem do místní školy, rodiny mých spolužáků často neměly peníze na jídlo. Už tehdy se mezi dětmi řešilo duševní zdraví, velkým tématem byla dětská obezita. Myslím, že jsem se hodně brzy setkala s realitou lidí žijících v chudobě. Moje jediná kamarádka odtamtud později v pubertě spáchala sebevraždu. Dozvěděla jsem se to až po letech, i přesto mě to dost zasáhlo. 

Kanada byla to v mnoha ohledech dost drsná zkušenost. Pamatuju si taky spoustu sněhu. Do školy jsem chodila pěšky, byla to asi tři čtvrtě hodiny cesty, a často se ukázalo, že je kvůli sněhu zavřená, tak jsem se zas vracela sněhem domů. Časté stěhování mělo svá specifika. Neustále jsem musela navazovat nové vztahy a to, jestli budou mít nějakou kontinuitu, záleželo jen na mně. Už jako malá jsem se musela naučit navazovat kontakty od nuly a udržovat si je.

Jako první jsem si pořídila kolo, tak jak jsem byla zvyklá, a jezdila na něm všude. Trvalo mi několik měsíců, než mi došlo, že Praha na kola úplně stavěná není a že tu jízda na kole přináší víc stresu než radosti. Zhruba po půl roce jsem to vzdala. Překvapilo mě, jak je Praha bílá. Lidi s jinou barvou pleti jsem tu skoro nepotkávala, a když ano, byli to často Romové na okraji společnosti. Mile mě naopak překvapilo, jak se moji vrstevníci angažují ve společnosti. Měla jsem pocit, že je tu silná občanská společnost a spousta míst, kde člověk může něco zlepšovat. A taky, jak je Česko krásné a co všechno se tu dá poznávat. Zároveň mě zaskočilo, že si lidé mezi sebou ne vždycky věří a že jsou často podezíraví. O mně naopak říkali, že jsem naivní, což byla možná zčásti pravda, a já si v tom musela najít rovnováhu.

Je to kus nedávné české historie, o kterém se skoro nemluví, a přitom vypovídá o tom, jak se tahle společnost chovala a chová k lidem na okraji. A také ženy, kterých se nucené sterilizace týkají, v ní vyprávějí své příběhy samy. Tak, jak chtějí, aby je lidé znali. Ne převyprávěné cizím hlasem.

A nejsou to jen příběhy porodu a samotného zákroku. Snažila jsem se jim dát prostor říct něco o sobě: v jakém prostředí vyrůstaly, jak si představovaly mateřství, kým jsou a jak je tahle zkušenost ovlivnila. Sterilizace je nedílnou a často velmi bolestivou součástí jejich životů, ale není celým jejich příběhem. Chtěla jsem, aby si je čtenáři pamatovali jako lidi, kteří navzdory často otřesným okolnostem mají životy a sny podobné těm našim.

Asi není jeden konkrétní příběh. Nejvíc ve mně utkvěla chvíle v Ostravě. Po rozhovoru s jednou paní jsme ji fotili a z okna vedlejšího domu se vyklonila jiná žena a ptala se, co děláme. Řekli jsme jí, že píšeme knihu o nedobrovolných sterilizacích. A ona odpověděla, že se to stalo i jí. Nesla jsem si to s sebou celou cestu zpátky. Kolik těch žen asi je? Přesný počet obětí v Česku nikdo nikdy nespočítal, odhady se pohybují od nižších stovek po vyšší tisíce. Myslím si, že jich může být mnohem víc, než si dokážeme představit. Respondentky mi často říkaly, že se to stalo i jejich sestrám, tetám, maminkám a babičkám. Zůstal i příběh ženy, která v knize není. Vyprávěla mi, jak se po porodu musela vrátit do nemocnice, protože když její manžel zjistil, že ji sterilizovali, kopl ji do břicha. Rozestoupila se jí jizva po císařském řezu a začala znovu krvácet. Takové věci se opravdu děly, není to tak dlouho a většinová společnost je často přehlížela.

Přestože se tématu věnuji dlouho, nejtěžší bylo najít respondentky, které by si udělaly čas na tak dlouhé a důkladné rozhovory. Po schválení odškodnění pro oběti nedobrovolných sterilizací mnoho žen tuhle kapitolu svého života uzavřelo a už o ní mluvit nechtělo. Nakonec se mi je podařilo získat díky jejich hlavní mluvčí a tváři, Eleně Gorolové, jejíž příběh je v knize také. Jsem jí za to moc vděčná.

Pokaždé mě znovu potěší, když jsou ženy vděčné, že si jejich příběh někdo vyslechne a stráví s nimi ten čas. Leží v tom ale i velká odpovědnost, třeba za to, jak jejich slova upravím. Jejich důvěry si nesmírně vážím.

Ano, jsme v kontaktu a doufám, že zůstaneme i nadále. Stejně jako s celou komunitou lidí, kteří se za ženy a jejich práva postavili. Příběh toho, jak od počátku nultých let bojovaly za odškodnění, až v roce 2021 Sněmovnou konečně prošel zákon, je neuvěřitelně silný a dost vzácný. Pokud vím, v jiných zemích, kde odškodnění uzákonili, šlo o krok ze strany státu vůči obětem. U nás bylo naprosto výjimečně vybojované úplně zespoda. Přestože jsem u toho byla až ke konci, jsem vděčná, že jsem to mohla zažít.

Anna Košlerová strávila dětství v Norsku a kanadském Newfoundlandu. Na University of Groningen (Nizozemsko) vystudovala psychologii. Je investigativní novinářka, Voxpot. 

– Získala 2. cenu Fellowship for Journalistic Excellence (BIRN a ERSTE Foundation, 2023) za reportáž o tom, jak český stát selhává v odškodňování tisíců romských žen sterilizovaných bez jejich souhlasu.

– Vydala knihu Proč nám to udělali, rozhovory s nedobrovolně sterilizovanými ženami v Česku (Albatros, 2026, s fotografkou Julií Hrnčířovou)

– Čtyři roky pracovala v redakci Českého rozhlasu (iROZHLAS).

– Píše pro The Guardian, Al Jazeeru, VICE, Balkan Insight nebo The Scotsman, a to nejen na téma zdravotnictví a psychiatrické péče, reprodukčních a lidských práv.