Kouzlo asertivní komunikace: Rady, jak se naučit mluvit jasně, ale s respektem

Ženy, které vědí, co chtějí, a také toho vždy dosáhnou, mají na paměti, že je třeba komunikovat otevřeně, jasně, úderně a bez emocí. Ne až v momentě, kdy věci přerostou přes hlavu a pod vlivem rozbouřených pocitů řeknete něco, co nechcete. 

Zažila jsem to mnohokrát – mlčíme, děláme i věci, do kterých se nám úplně nechce, a najednou se ocitneme v koutě, aniž by nám bylo jasné, jak se to vlastně stalo. Až pak se ozveme. A druhá strana na nás zírá a říká: „Jé, to jsem nevěděl/a, že ti to vadí.“ No, ještě aby to věděl/a, když jsme byly celou dobu zticha.

Sama jsem byla mnoho let ukázkovým příkladem toho, jak držet emoce pod pokličkou, a pak jsem jednou za čas vyletěla jako čert z krabičky. „Ne, vůbec mi nevadí, že je tady nepořádek. Však já to uklidím.“ Uvnitř jsem ale vřela vztekem a za rohem házela věcmi. A přitom se stačilo jen ozvat a domluvit na tom, kdo bude co doma dělat.

Je to způsob vyjadřování, který vám umožňuje jasně a sebevědomě sdělovat myšlenky, pocity a potřeby, aniž byste porušovala práva ostatních nebo znevažovala jejich pohledy na věc. Takže nejste ani pasivní – neodevzdáváte svá práva. A nejste ani agresivní – neporušujete práva ostatních. Vyslechnete si názor druhé strany a zároveň dáváte najevo svoje názory. A pak hledáte kompromis. Jak s tím začít?

My ženy máme často tendenci věci zaobalovat, takže hlavní sdělení se často ztrácí v překladu. Máme obavu, že když někomu předáme negativní zprávu, narušíme tím přátelské ovzduší, jenže opak je pravdou. Pravdou je, že pokud nebudeme věci správně komunikovat nebo řešit, záhy se i z přátelského prostředí stane peklo na zemi. 

Prostě se chováme tak, jak chceme, aby se ostatní chovali k nám.

Takže je potřeba naučit se říkat NE. Nebudeme špatnými, když něčí prosbu odmítneme. Nikde přece není psáno: „Jsem zde a udělám pro vás cokoliv, dokud nepadnu.“ A ještě jedna věc: mluvme zásadně v ich-formě. Když totiž používáme já, přebíráme odpovědnost za svůj život a nejsme jen třtina ve větru se klátící. Taky vám jistě přijde směšné, když někdo říká: „Vedení firmy rozhodlo,“ nebo: „My si myslíme, že...“

Život není balet ani procházka růžovou zahradou. Je potřeba nebýt každý den drama queen, ale naopak ženou na úrovni, která ví, za co stojí a jak si o věci správně říct. A do toho nepatří ani nátlak, hysterie, ale ani manipulace.

Jakmile ovládnete základní principy asertivní komunikace, můžete tuto cennou schopnost dále rozvíjet pomocí konkrétních metod a triků.

Před důležitým rozhovorem si udělejte přípravu. Minimálně v hlavě si řekněte: Čeho chci dosáhnout? Shody? Chci jen informovat, nebo hledám řešení? Potřebuji strhnout ostatní? Potřebuji je mírně vystrašit, že jde do tuhého? Jaké jsou hlavní body, které chci zmínit?

Stoupněte si před zrcadlo a mluvte: Já si myslím, Já to tak cítím, Já s tím nesouhlasím. Možná to ze začátku půjde ztuha, ale opakování je matkou moudrosti. Nemáte zapotřebí se schovávat za množné číslo.

Je potřeba nejen chrlit své požadavky a převálcovat protistranu, ale také jí naslouchat, proto se na to v rozhovorech aktivně zaměřujte. Co opravdu druhá strana chce? Kde najdeme shodu? Podařilo se mi ho/ ji přesvědčit? Anebo mám zaděláno na problém a v blízké době exploduje pomyslná bomba?

Dlouhá léta nevěřím lidem, kteří podávají ruku jako leklá ryba a uhýbají pohledem. Je to podloženo mnoha zkušenostmi: vždy se nakonec potvrdilo, že nejde o důvěryhodné jedince. Člověk, který se na vás nedívá, ale bloudí pohledem po místnosti, dává najevo, že ho vlastně nudíte. A to zrovna nevede k tomu, že byste mu pak chtěli vyhovět.