Vogue Leaders

Z obýváku do galerie. Příběh Ivana Sedliského a muže, který se rozhodl jeho dílo vrátit lidem

Co všechno může změnit jeden obraz? V případě Václava Černocha to byla cesta od vzpomínky na otce k objevení díla Ivana Sedliského, malíře, který byl za svého života respektovaný, ale později téměř zmizel z kulturní paměti. Dnes jeho tvorbu znovu představuje galerie, která vznikla z velmi osobního příběhu.
Autor: Ivan Sedliský Gallery
Foto: Ivan Sedliský Gallery
Někdy stačí jeden obraz, aby člověk začal pátrat po jeho původu. Kdo ho namaloval? A proč právě takhle? Proč jsem nikde žádný podobný neviděl? Kam zmizely ostatní obrazy stejného autora? A především proč o něm dnes skoro nikdo nemluví? Václav Černoch si tyto otázky původně nekladl. Jeden obraz Ivana Sedliského pro něj byl jednoduše obrazem z rodinného obýváku a připomínkou otce, který mu ho daroval. Teprve ve chvíli, kdy začal hledat další Sedliského práce, zjistil, že za jedním obrazem existuje celý svět. A že ten svět možná příliš dlouho zůstával zavřený v soukromých sbírkách. Dnes stojí před více než stovkou jeho děl a snaží se udělat něco zdánlivě jednoduchého, ale ve skutečnosti zásadního: nechat promluvit obrazy a dát lidem možnost rozhodnout se, jestli na tohoto malíře opravdu chceme zapomenout.

Vaše cesta začala jedním obrazem, který visel v rodinném obýváku. Pamatujete si okamžik, kdy se z rodinné vzpomínky stal závazek vůči umělci a jeho odkazu?

Myslím, že to nepřišlo v jednom konkrétním okamžiku. Když mi tatínek obraz daroval, měl pro mě především osobní hodnotu. Připomínal mi domov i jeho samotného. Teprve když jsem začal postupně hledat další obrazy Ivana Sedliského, uvědomil jsem si, jak výjimečné dílo po sobě zanechal. V tu chvíli jsem si řekl, že by byla škoda, kdyby zůstalo rozptýlené jen v soukromých sbírkách. Právě tehdy vznikla myšlenka představit jeho tvorbu znovu veřejnosti. 

Výstavu označujete jako „příběh z obýváku“. Co podle vás dokáže soukromý prostor uchovat lépe než instituce a může právě osobní vztah někdy zachránit umělce před zapomněním?

Myslím, že právě v rodinách se často uchovávají příběhy, které by se jinak ztratily. U nás doma visel jeden obraz desítky let a stal se přirozenou součástí života. Kdyby tam nebyl, možná bych se o Ivana Sedliského nikdy nezačal zajímat. Nevím, jestli může osobní vztah umělce zachránit před zapomněním, ale v mém případě všechno začalo právě tím jedním obrazem. A z něj nakonec vznikla celá galerie. 
Autor: Ivan Sedliský Gallery
Foto: Ivan Sedliský Gallery
Autor: Ivan Sedliský Gallery
Foto: Ivan Sedliský Gallery

Sedliský zůstal věrný figurální malbě v době, kdy se svět umění obracel k abstrakci a konceptu. Myslíte, že dnes, v éře obrazovek a digitálních identit, znovu hledáme lidskou tvář a její autenticitu?

Je možné, že ano. Když dnes vidím návštěvníky galerie, často se nejdéle zastaví právě u portrétů. Každý si v nich najde něco svého. Nevím, jestli je to reakcí na dnešní digitální dobu, ale myslím si, že lidská tvář a opravdové emoce budou lidi oslovovat vždy. A právě v tom jsou podle mě Sedliského obrazy stále aktuální. 
Autor: Ivan Sedliský Gallery
Foto: Ivan Sedliský Gallery

Ve svých textech hájil realitu, racionalitu, portrét i řemeslo. Která z těchto hodnot vám připadá pro současnou kulturní debatu nejvíc podceňovaná?

Asi řemeslo. Čím déle jsem měl možnost poznávat tvorbu Ivana Sedliského, tím víc jsem si uvědomoval, kolik práce, trpělivosti a poctivosti za každým obrazem stojí. Když člověk vidí jeden obraz, zaujme ho. Když jich vidí přes sto, začne obdivovat i tu obrovskou disciplínu, se kterou vznikaly. Myslím, že právě poctivá práce je hodnota, která má smysl nejen v umění, ale obecně v životě. 

Když jste poprvé viděl všech 115 děl pohromadě, překvapilo vás něco, co z jednotlivých obrazů nebylo možné vyčíst?

Ano. Najednou jsem si uvědomil, jak široký záběr jeho tvorba měla. Když znáte jeden nebo dva obrazy, máte pocit, že autora chápete. Ale když stojíte před více než stovkou děl, začnou mezi sebou vést určitý dialog. Vidíte různá období, témata i vývoj jeho malby. Teprve tehdy jsem si naplno uvědomil, jak promyšlená a zároveň pestrá jeho tvorba byla. 
Autor: Ivan Sedliský Gallery
Foto: Ivan Sedliský Gallery
Autor: Ivan Sedliský Gallery
Foto: Ivan Sedliský Gallery

Ivan Sedliský byl za života respektovaný i v zahraničí, přesto po roce 1989 téměř zmizel z širší umělecké debaty. Co nám jeho osud říká o tom, jak snadno mohou dějiny umění někoho vyřadit z kolektivní paměti?

Možná nám připomíná, že ani kvalitní dílo nemá jistotu, že zůstane součástí veřejného povědomí. Někdy rozhoduje doba, jindy okolnosti nebo prostě to, že se o autorovi přestane mluvit. Nechci hodnotit, proč se to stalo právě u Ivana Sedliského. Chtěl jsem ale vytvořit příležitost, aby si lidé jeho obrazy znovu prohlédli a udělali si vlastní názor. Pokud k tomu galerie přispěje, budu mít radost. 

Expozice bude přístupná bez povinného vstupného. Je to pro vás jen praktické rozhodnutí, nebo i gesto – snaha vrátit umění zpět lidem, kteří by do galerie možná běžně nevstoupili?

Je to vědomé rozhodnutí. Nikdy jsem nechtěl, aby někdo váhal přijít jen proto, že musí zaplatit vstupné. Když už se podařilo tuto sbírku shromáždit, přišlo mi správné otevřít ji co nejširší veřejnosti. Budu rád, když přijdou i lidé, kteří běžně galerie nenavštěvují. Třeba právě tady zjistí, že umění nemusí být složité ani určené jen pro znalce. 
Autor: Ivan Sedliský Gallery
Foto: Ivan Sedliský Gallery
Autor: Ivan Sedliský Gallery
Foto: Ivan Sedliský Gallery

Pokud by si návštěvník měl z galerie odnést jediný pocit nebo otázku, kterou by si nesl ještě cestou domů, jaká by to měla být?

Václav Černoch v Ivan Sedliský Gallery
Foto: Václav Černoch

Václav Černoch v Ivan Sedliský Gallery

Přál bych si, aby odcházel s pocitem, že strávil čas s něčím opravdovým. A možná aby si cestou domů řekl: Jak je možné, že jsem tohoto autora dosud neznal? Pokud si lidé začnou jeho tvorbu sami objevovat a budou mít chuť se do galerie vrátit, bude to pro mě ta největší odměna. 
Výstava děl Ivana Sedliského se koná v eponymní galerii v ulici Michalská 447/7 v Praze a potrvá do konce ledna 2028.