Když se spojíme, dějí se zázraky: 9 rad, jak podporovat ženy kolem sebe

Jedna moudrá dáma kdysi řekla: „V pekle je zvláštní místo pro ženy, které nepomáhají jiným ženám.“ Byla to Madeleine Albright, výjimečná žena, která uspěla v mužském světě a stala se ministryní zahraničí USA. Holka z Čech. A často mluvila o tom, že život jí více než muži a jejich ego komplikovala ženská závist.

Asi každá známe ženu, která nám to někdy „dala sežrat“. Kolegyni, která nás nenápadně podrazila. Manažerku, která místo toho, abych nám pomohla, nás jen kritizovala. Ale také každá známe ženu, která nás zvedla ze země, když jsme toho měly už dost. Která nás podržela, když jsme samy nevěřily, že to zvládneme. A právě na těchto vztazích stojí skutečná ženská síla. Ne na dokonalosti. Ale na podané ruce, odvaze být opravdová a ochotě sdílet, co funguje.

Pamatujete si scénu z Pýchy a předsudku, kdy sestra pana Bingleyho vyzve Elizabeth, ať s ní korzuje po pokoji, a při tom se jí jemně posmívá? Když se konverzace stočí na téma, co definuje skutečně vzdělanou ženu, slečna Bigleyová a pan Darcy vyjmenují nesmyslné množství předností, načež je Lizzy ironicky popíchne slovy, že ženu, která by to vše ovládala, nezná. A když jí pan Darcy řekne: „Jste příliš přísná na své pohlaví,“ Elizabeth dodá, že by bylo děsivé takovou ženu potkat.

My ženy dokážeme v domnění, že spolu máme navzájem soutěžit, dělat psí kusy. Zároveň se v rámci takového „soutěžení" dokážeme mezi sebou perfektně kritizovat. Ta je moc vyumělkovaná, ta je hysterka, ta je špatná máma, protože šla do práce moc brzy, ta je pro změnu lesana, protože je s dětmi doma příliš dlouho. Ta je děsná, protože kojí, ta je děsná, protože nekojí. S odsudkem ostatních býváme hotové velmi rychle, ale umíme si navzájem i pomoci?

Ano, umíme. Umíme držet při sobě. A především si rozumíme. Na rozdíl od mužů víme, jak náročný dokáže být třeba měsíční cyklus, víme, jaká je bolest, když rodíme, známe specifický typ strachu o vlastní děti, protože vzešly z nás. Víme, jak nezvladatelné jsou emoce, když pláčeme. To nikdo jiný než žena nedokáže pochopit. Po staletí, kdy muži vládli světu, jsme se v historii několikrát poučily o tom, že my ženy musíme držet při sobě, abychom uspěly a prorazily. Co konkrétně můžeme dělat v hektické, silně konkurenční současné době, pokud se chceme navzájem podporovat?

Není potřeba, abychom si na to každá musely přijít vlastní, ideálně náročnou cestou. Máte skvělou právničku? Víte, kdo rozumí promptům? Pošlete tu informaci dál. Nečekejte, až se vás někdo zeptá. Reference nejsou soukromý poklad, ale klíč, který někomu může otevřít dveře.

Slova mají neuvěřitelnou sílu. Pochvalte, když jiná žena dobře vypadá, pochvalte, když se jí něco povede. Pochvalte ji, když si nevěří. Ne nadarmo je chvála jedna z nejsilnějších motivací na světě a teplé ženské slovo pohladí dvojnásob.

Místo „měla bys“ zkuste říct „mně pomohlo“. Je v tom více respektu a také pokora. Nikdo nevíme vše a nikdo nevíme, jak se ta druhá zrovna cítí nebo co řeší. Sdílejte proto nejen úspěchy, ale i pády, protože v dnešním toxickém světě to vypadá, že jsou všichni dokonalí, a když se nám něco nedaří, snadněji proto propadáme pocitu, že jsme největší loseři na světě.

Nemusíte být mentorka na plný úvazek. Stačí káva, telefon, naslouchání. Možná položíte otázku, která dá druhé ženě konečně odpověď v komplikované situaci. Jedna moje známá si každé ráno, když sedí v autě cestou do práce, povídá se ženami z jedné inspirativní komunity. Vytvořila sdílený kalendář, dámy se jí tam mohou hlásit a ona s nimi hovoří o všem možném i nemožném. A věřte, že to obohacuje i ji.

Každá známe ženu v pozadí – pečující, organizující, tichou. Ale bez ní by věci nefungovaly. Dejte jí prostor. Zmiňte ji. Poděkujte. Mamince, asistentce, dobrovolnici. Ne každý musí být hvězda, ale potřebujeme nás všechny. I ty, co jsou téměř neviditelné.

Vidíte, že někdo jinou ženu tlačí do kouta? A že ona souhlasí, protože neví, jak z toho ven? Buďte její hlas. Zastupte ji. A pak ji naučte, jak se bránit sama. Protože i my jsme jednou začínaly, protože i nám by se hodila pomoc, když jsme na vše byly samy. Ať prolomíme ten začarovaný kruh: „Já si to také musela vydřít a prožít své vlastní chyby, tak ať to zažijí i ostatní.“ 

Nehrajme si na podporu žen, pokud jim samy nezadáváme práci. Objednejte si dort od mámy samoživitelky nebo si najměte fotografku, místo aby vám svatbu kamarád cvakal telefonem. Ženy mohou být ve všem stejně šikovné jako muži, potřebují ale dostávat příležitost.

Jste spíkryní na konferenci nebo třeba zasedáte v porotě nějaké soutěže? Navrhněte k sobě další ženy – je to tristní, jak chabý je poměr žen, které hovoří ve veřejném prostoru. Takže klidně napište organizátorům: „Vím o skvělé ženě, která by mohla prezentovat.“ Za zeptání totiž nic nedáte. Čím víc se nás bude ozývat víc, tím spíš přijde změna.

Perfekcionismus unavuje. Ukazujte třeba na sociálních sítích i dny, kdy to drhne. Dovolte ostatním ženám, aby byly být samy sebou – i se svými slzami, přešlapy a chybami. Protože život je barevný. Někdy jsme nahoře, někdy dole.

Z vlastní zkušenosti vím, jak moc záleží na tom, kdo vedle vás stojí. Když jsem se coby matka těžce nemocného dítěte, kterému dávali minimální šance, že se někdy bude vůbec trochu hýbat, cítila nejvíc ztracená, tak mne podržel můj manžel a ženy kolem. Maminka, kamarádky. Nesoudily, vyhrnuly si rukávy, pomohly, byly se mnou, když malý plakal v kuse hodiny a hodiny, přijely, pohlídaly a já spala. Maminka lékařka mávla rukou nad tím, že nejsem schopná chodit do nemocnice, a řekla: „Umíš jiné věci.“ 

Právě tehdy jsem pochopila, že skutečná síla se neskrývá v tom být neustále ta, co všechno zvládne, ale naopak v tom dovolit si občas něco nezvládnout. Proto si pojďme raději než soutěžení vybrat, že budeme stát jedna za druhou. Ne vždy to půjde snadno. Ale každá malá podpora se počítá. Protože i z těch neviditelných gest přijde změna. A my jsme ty, které ji mohou rozpohybovat.