Proč jsem tak naštvaná? A proč nejste vy? Pár poznámek ke cornellskému případu

Znásilnění je jeden z nejodpornějších zločinů proti lidské autonomii, proti lidskosti. A určitě ho nezlepší, když jej vykoná člověk s titulem, který dokáže napsat dobře vypointovanou esej. Nebo když se stane na akademické půdě. Naopak. Možná je to o dost horší (ač srovnávat znásilnění mi přijde z podstaty nemístné). A když je řeč o „půdě“, musíme se podívat na jednu zásadní věc. Pro koho jsou stvořené prostory a města, v nichž se pohybujeme?

Slovo „prestižní“ jsem nevybrala náhodně. Mnoho textů na českém internetu toto slovo ve spojení s Cornellem obsahuje. Ve zprávě na serveru iRozhlas se objevuje dokonce hned v perexu. Je to šokující. Co si spojujete s tímto pojetím prestiže vy? Představíte si rozlehlý kampus, stoleté knihovny obložené dřevem, parky, kde i ze stromů sálá moudrost? Já ano. Představím si místo, kam se nepodívá jen tak každý: musíte projít hustým sítem (pojďme teď dát aspoň na chvíli stranou vlivové vztahy a nepotismus), abyste dostali šanci na některé z vysokých škol tzv. břečťanové ligy studovat. A takové místo si přece představujeme především jako bezpečné, ne? Jde o tak samozřejmou věc, že by nás nad ní možná ani nenapadlo přemýšlet. Avšak jak ukazuje případ hromadného znásilnění na Cornellu, je nejvyšší čas ji konečně přehodnotit. Pro koho jsou tyto instituce bezpečné a pro koho ne? Pro koho byla tato místa vymyšlena a navržena? Odpověď se nabízí. Pro ženy asi ne.

A tato „prestižní“ místa nejsou výjimkou, stačí se rozhlédnout kolem sebe. Naše města nejsou pro ženy. „Města jsou patriarchát vytesaný do kamene, cihel, skla a betonu,“ napsala už před mnoha lety architektka a feministická geografka Jane Darke.

Zeptejte se jakékoli ženy, jestli se cítí ve městě bezpečně. Třeba jako lidé pořádající nejrůznější ankety, jichž se na Instagramu v poslední době vyrojilo jako hub po dešti. V jedné anketě se klade mužům i ženám stejná otázka: „Děláte cestou ve městě něco, abyste se cítil*a bezpečněji?“ Odpovědi vás asi nepřekvapí. Každá z dotazovaných žen bez váhání vytasí tipy a triky, které používá – od sluchátek bez hudby po sdílení své aktuální polohy přátelům. 

V jiné anketě položili ženám a mužům otázku „Co byste dělali, kdybyste po setmění věděli, že jste v absolutním bezpečí?“ Ženy bez přemýšlení odpovídaly, že by šly na procházku, ideálně třeba s hudbou ve sluchátkách. Některé by šly do baru, na večírek, dokonce samy. Muži otázce v některých případech ani nerozuměli: „Nevím, ten pocit neznám,“ říká v anketě jeden z dotazovaných.

Zmiňovaná britská architektka a akademička Jane Darke v roce 1984, na sklonku druhé vlny feminismu, napsala knihu-manifest Making Space: Women and the Man-Made Environment, kterým se na architekturu a urbanismus podívala radikálně jinak. Představila zásadní kritiku toho, jak moderní architektura a městské plánování ignorují potřeby žen a odráží sexistické a patriarchální společenské nastavení. Kniha esejů ukazuje, že naše města, dopravní sítě i dispozice našich domovů byly navrženy muži pro muže, přičemž se automaticky počítalo s tradičním rozdělením genderových rolí. Muž je živitel, žena pečovatelka trávící převážnou část života v domácí izolaci.

Urbanismus tak dlouhodobě opomíjí jiný životní rytmus a specifické potřeby žen. Ženy se městem pohybují jinak – z domu do školky, k lékaři, do práce... Procházejí s kočárky, velkými nákupními taškami, a daleko více tak pociťuji bariérovost prostoru, od úzkých chodníků po nízký počet výtahů. Pak je tu samozřejmě pohyb po setmění: nedostatečné osvětlení, temná zákoutí, podchody, nepřehledná křoví. Ženy kvůli těmto bariérám musí často volit delší trasy, které jsou osvětlenější a bezpečnější. A aby toho nebylo málo, potýkají se s nedostatkem veřejných toalet, které potřebují častěji něž muži (těhotenství, menstruace, děti). 

Otázka návratu domů po setmění (a nemusí to nutně být z kulturní akce či z večírku, častokrát se vracíme pozdě z práce) je obzvlášť palčivá. Ženy se totiž často necítí bezpečně, ani když využijí některou z dostupných taxislužeb. Kromě pocitu ohrožení, že vás řidič může zavést úplně kamkoli a zneužít vaší pozice, je tu v době internetových platforem i nebezpečí toho, že se můžete bez vlastního vědomí ocitnout v některém z živých taxikářských streamů, což je problém, jenž se netýká jen Česka, a upozornila na něj mimo jiné investigativa novinářky Apoleny Rychlíkové. 

Případy jako ten cornellský navíc ukazují další zásadní nebezpečí. Nejen že se necítíme bezpečně venku, ale čím dál tím méně se cítíme bezpečně i uvnitř. Ať už jsme kdekoli, místa, která na první pohled působí solidním dojmem (jako akademická půda), nevyjímaje. A domov? Podle zprávy OSN z listopadu 2024 zemřelo rukou partnera nebo člena rodiny na světě celkem 51 500 žen, což je v průměru jedna každých deset minut. Říká se tomu femicida a provázanost se sexuálním násilím není výjimkou, ale často průvodním jevem. A i přes to všechno, přes každý další děsivý případ, kterému se dostane mediální pozornosti, od případu Pelicot přes Dominika Feriho po Cornell nebo třeba Epstein files, zůstává česká veřejnost k tomuto tématu hluchá. „Na násilí vůči ženám se zaměřil i průzkum Eurobarometr v členských státech EU. V únoru se do něj zapojilo přes 25 800 lidí, z toho 1 019 v Česku. Podle výsledků téměř čtvrtina dotázaných v Česku souhlasila s tím, že ženy si často znásilnění vymýšlejí nebo čin zveličují. Opačný názor měly dvě třetiny. V sedmadvacítce s tvrzením nesouhlasily skoro tři čtvrtiny lidí. Zhruba třetina českých respondentů byla přesvědčena o tom, že pokud žena pila alkohol, může si za sexuální napadení sama,“ referuje server ČT24 v článku z konce roku 2024. 

Společností se neustále šíří mýty a podivné polopravdy o ženách, které si vymýšlejí, které touží po mediální pozornosti, které neměly nosit minisukně, chodit večer samy ven nebo pít alkohol. Neustále žijeme v zajetí mýtu o dokonalé oběti, zatímco násilníkům jsme ochotni aspoň částečně odpustit, protože „by jim to mohlo zkazit život“ nebo „neměli ještě rozum“ a podobně. Už chápete, proč jsem tak naštvaná? Otázka totiž zní, proč nejste naštvaní vy? Obzvlášť pokud jste muž. Nenechávejte to být, mluvte o tom, dokažte nám, že „not all men“, a hlavně nás aspoň někdy poslouchejte. Cornellský případ totiž provází absolutně děsivá skutečnost: o hromadném znásilnění se psalo v reálném čase ve skupinovém chatu, kde bylo 57 mužů. Ani jeden z nich neudělal nic.