Umění z nás může udělat lepší lidi, říká šéfka Českého centra v New Yorku

Tenhle obrat jsem asi řekla v nějakém rozhovoru, nicméně myslela jsem to jako určitou formu sebeironie i pokory vůči svému vstupu do uměleckého světa, protože jsem nevystudovala dějiny umění a v podstatě nejsem kurátorka. Moje první umělecká láska byly filmové věci. Moje maminka byla filmová dramaturgyně a vyrůstala jsem v obklopení knížkami o Hollywoodu, což bylo první médium, kterému jsem už jako dítě úplně propadla. Filmové tvorbě jsem se věnovala dlouho, a to i teoreticky. A vždycky mě zajímali lidé. Zní to jednoduše, až banálně, ale teď už jsem ve věku, kdy mi to nevadí přiznat. Zajímá mě, jak lidi fungují, jak si uspořádávají svoje vztahy ať už na úrovni rodiny, nebo celé společnosti. Tohle mě pak přivedlo ke studiu kulturní antropologie a skrze práci v Českém centru v Londýně, které jsem vedla, mi pak do života vstoupila scéna výtvarného umění.

Jedním z důležitých momentů byla soukromá prohlídka s kurátorem v galerii Tate Modern, kde tehdy připravovala instalaci Mona Hatoum, a mě velmi zaujal způsob, jak k tomu přistupovala. Líbila se mi ta pomalost, důraz na to, že každý centimetr má svůj význam, přemýšlení o detailech… Druhé zásadní setkání bylo s lidmi, kteří provozovali malé nezávislé galerie, třeba s Lily Hall. Nebyli to hvězdní kurátoři, ale lidé, kteří s obrovským přesvědčením připravovali malé výstavy v malinkých galeriích a byli tomu naprosto oddaní. Třetí setkání bylo osobní, kdy jsem se potkala se svým budoucím přítelem, který se dlouhodobě věnoval umění a stal se v začátcích takovým mým průvodcem v tom, jak vlastně připravovat výstavu, co to znamená, obnáší a podobně. To vše dohromady mě naučilo přemýšlet o umění a tvořilo jakousi mou kurátorskou školu.

Žiju teď v Americe, vedu České kulturní centrum v New Yorku a nedávno jsem v úvodu jedné akce zmiňovala, že v dnešním světě se umění hodně zpochybňuje. Zpochybňují se investice do něj, hodnotí se podle komerční úspěšnosti a jinak je považované za zbytečné a podobně. A právě i proto je potřeba zdůrazňovat, že umění je úplně zásadní součást lidského života. Je důležité mít jednak možnost se sám umělecky vyjádřit nebo se tvůrčím způsobem realizovat, a jednak mít přístup k umění a nechat ho na sebe působit, ať už jde o výtvarné umění, nebo hudbu. Umění z nás může udělat lepší lidi, může nám poskytnout bohatší život, může podpořit spoustu věcí a v ideálním případě nám i dodat odvahu. Před pěti lety jsem procházela velmi těžkým rozchodem, takovým tím velkým životním heartbrakem… Četla jsem tehdy rozhovor s Björk, kterou mám moc ráda a vážím si jí nejenom jako hudební umělkyně, a ona popisovala, že po svém rozchodu se dva roky věnovala albu, do kterého vložila vše, co prožívala. To je pro mě umění – pomáhá něco transformovat, pomáhá rozhýbat stagnující energii, posunout život dále.

Inspiruje mě to ke spoustě odpovědí, protože ta otázka není jenom osobní, ale i společenská. Do jaké míry my jako společnost dovolujeme, aby se každému z nás žilo dobře a aby i méně privilegovaní lidi měli možnost zažívat příjemný prostor. To jsou pro mě velmi zásadní otázky. Přemýšlím o tom v podstatě pořád, zvlášť v newyorských extrémech, když zažívám momenty krásných bytů s výhledy, co jsou plné drahých uměleckých děl, a pak tu opačnou realitu. Ale myslím, že umění není podmíněno jen luxusem a bohatstvím, ale že nás utváří i architektura a veřejný prostor. A péče o něj je jedna z nejdůležitějších věcí, kterou můžeme dělat všichni. Vytvářet pro sebe místa, která jsou hezká, kde si můžeme sednout, trávit příjemný čas, cítit se tam dobře, bezpečně, přirozeně a hravě.