Milča Mayerová. Ta, která propašovala moderní tanec do Národního a zatančila i Nezvalovu Abecedu

Dvanáctiletá Milada spěchá do sálu pražského Hlaholu na svou první hodinu tance. Kurzy ladných pohybů se pro dívky z vyšších kruhů sluší a patří, jenže půvabná neteř slavného malíře Huga Böttingera mezi ostatními děvčaty neuvěřitelně pohybově vyniká. Tanec jako by jí z těla přímo prýštil. Cítí ho však jinak. Nechce se učit žádná grand plié a svazovat si nohy do naučených póz. A tak to prostě nikdy neudělá. O osm let později odjíždí studovat do Německa, bašty moderního tanečního umění, jméno si zkrátí na avantgardnější Milču a pak si v Praze založí vlastní taneční školu a skupinu. Emancipovaná, avantgardní, nadaná, cílevědomá. Tak se vepíše do dějin novodobého českého tance.  

„Mučím se již dlouho nejistotou, má-li význam věnovat celý život, všechen čas i zdraví práci, která navenek nese tak málo ovoce. Po nepopsatelném úsilí realizovati jeden program v divadle jej vidí pár set lidí na jednom večeru. To není výsledek odpovídající investicím. Ani netušíte, jak deprimující je na tomto řemesle jeho pomíjivost,“ útočí hvězda devětsilovských představení v roce 1933 na city ředitele Národního divadla a pak ho žádá o novou práci pro zlatou kapličku. „Pomozte mi uskutečnit v českém divadle nějakou choreografii, vždyť se mi přece dostává praxe víc než komukoliv jinému u nás,“ píše otevřeně a ke skromnosti už opravdu nemusí mít důvod. Jako jediná Češka získala v roce 1928 velký choreografický diplom ze školy slovutného Rudolfa Labana, nejvýznamnějšího pedagoga v Německu. Tanec nemá ladně doprovázet hudbu, ale vyjadřovat city a naplňovat prostor, hlásal. 

Milča, která se narodila 12. dubna 1901 v Praze do umělecké rodiny, na jeho slova přísahala. Když po návratu z Hamburku a Berlína zřídila v Praze svou taneční školu, svlékla žačky z křehkých baletních šatů a navlékla jim atletické úbory. „Pohyb v nich lépe vynikne. Zapomeňte na úhlednost a eleganci, chtějte prožitek. Musíte ho cítit z každého gesta!“ Milovníci klasického baletu kroutili nad radikálními změnami na jevišti užasle hlavou a kritikové přispěchali se štiplavými poznámkami. Výrazový tanec Milči a jejích žaček se jim zdál technicky nedokonalý, neprofesionální. S Janem Reimoserem z deníku Venkov se rozlícená tanečnice dokonce soudila, že jí svými kritikami, které vůbec nerozumějí podstatě moderního umění, ničí živnost. Kdo její talent pochopil hned, byli avantgardní umělci sdružení ve svazu Devětsil. 

Když mezi ně sebejistá tanečnice ve dvacátých letech 20. století vplula, čekalo ji období vířící obdivným potleskem. Pro Voskovce a Wericha připravila úspěšné taneční vložky do West pocket revue a Smoking revue, na Vinohradech spolupracovala s dramatikem a režisérem E.F. Burianem a chystala taneční večery v Umělecké besedě. Překvapovala při nich divokými improvizacemi, k nimž nepotřebovala hudbu, tančila jen na údery bubnu nebo při recitaci veršů. 

Pak se spřátelila s Vítězslavem Nezvalem. „Když jsem se potkala s ním a jeho přáteli, úplně se mi obrátil život. Byl to převrat, který mě zařadil do myšlenkového ovzduší pokrokové generace. Období silných vzruchů, fantastických plánů, doba nadšení pro všechno nové, dosud neobjevené, boj proti šosáctví a úzkoprsosti,“ vzpomínala po mnoha letech dojatě v dopise své přítelkyni Františce Nezvalové. Ze spolupráce nadané umělkyně a geniálního básníka vzniklo v roce 1926 nezapomenutelné představení, kterým Milča ohromila diváky vznikajícího Osvobozeného divadla. Oblečena v prostém cvičebním úboru roztančila básníkova čtyřverší z Abecedy. Do dějin vešlo její vystoupení i díky fotografiím Karla Paspy, který zasedl do hlediště a neobvyklý výstup černobíle zvěčnil. 

Sebevědomá diva se ale nestala múzou jen jemu. Její další taneční představení zachycovali také výtvarníci, třeba Adolf Hoffmeister. Poté, co se rozvedla s architektem Jaroslavem Fragnerem, si Praha šeptala o jejím poměru se skladatelem Erwinem Schulhoffem. Ze setkání později oba umělci vytěžili jen další úspěchy. Erwin složil balet Náměsíčná a Milča k němu připravila choreografii. Když dílo představili na festivalu v Oxfordu, mohli si gratulovat. Ovace střídaly nadšené odezvy v tisku. V roce 1929 se konečně ozvali také z Národního divadla.

Vedení zlaté kapličky chtělo poprvé uvést na scéně moderní tanec a osmadvacetileté tanečnici svěřilo v baletní grotesce hlavní roli. Jenže představení u strnulého obecenstva propadlo! Na prknech Národního se nový způsob pohybu, který avantgardní diva razila, ujal až později. Publikum si muselo zvykat. A zvyklo. Ve třicátých letech už Milčiny žačky, většinou samé gymnazistky a vysokoškolačky, sklízely jen úspěchy a k tanci je dokonce doprovázela Česká filharmonie. 

Jen za války musela nápady sršící choreografka zpomalit. Když diváci zasypali její pojetí Dvořákových Slovanských tanců bouřlivými ovacemi, nacisté zakročili. Milča ani její žačky nesmějí dál vystupovat. Pro aktivní ženu to byla velká rána. Svým svěřenkám totiž věnovala veškerý čas. Vlastní děti si Milča nepořídila, po rozvodu s Fragnerem žila sama. „O nápadníky ale nouzi opravdu neměla, o různých umělcích se tehdy mluvilo jako o jejích milencích. Ona si však nikoho z nich nevzala,“ vzpomínala taneční historička Božena Brodská, Milčina žačka. Nakonec se obletovaná choreografka vdala znovu 30. července 1948 za historika umění Antonína Frýdla. Opírala se o něj v časech, kdy už jí docházely taneční síly. 

V roce 1956 jí ve Státním tělovýchovném nakladatelství vyšla kniha Devět snadných tanců pro děti. „Moje kurzy mají dál běžet beze mě, jaké to bude, nevím. Rozhodně svět nespadne,“ snažila se v polovině šedesátých let netrápit tím, že vedení své školy musí přenechat mladším. Začala chodit o berli a jezdit do lázní. Pracovat ale nepřestala. Pro druhou a třetí spartakiádu připravila skladby pro ženy a žactvo, díky nimž stvrdila svůj smysl pro velké taneční choreografie. Stále méně času trávila v Praze, útočiště nalezla v letní vile v Nespekách, kterou jí postavil Fragner. Pak už Milču zradily síly úplně. „Loňského roku jsme si užili špitálu víc než dost, šlo to jedno po druhém, neměla jsem ani den volna. Nyní to na sobě plně pociťuji, tělesně i duševně. Jsem velmi unavená,“ stěžovala si Nezvalové v zimě roku 1968. Bez tance musela prožít ještě dlouhých devět let. Zemřela 12. září 1977. Bylo jí 76 let.