Začíná bienále Ve věci umění. Proč jej navštívit a co vše může být umělecká praxe

Už 12. června začne umělecká přehlídka Ve věci umění. Jde už o čtvrtý ročník bienále a představí se zde téměř padesát uměleckých projektů z mnoha zemí. Letošní ročník nese podtitul Nezbytná přání a představuje umění zrozené z nutnosti a formované životními podmínkami těch, kdo je tvoří. Umění je kolektivní, politické, intimní, solidární, soucitné a naléhavé. A dokonce se objevuje tam, kde byste jej možná nečekali, i projekt komunitní zahrady totiž může být radikálním uměleckým gestem. 

Tříměsíční výstava a program bude probíhat do 13. září 2026 v Národní galerii Praha – Veletržním paláci, GAMPA – Galerii města Pardubic a v uměleckém centru Tusculum Prague. Projekt společně kurátorují Jaroslava Tomanová, Jakub Gawkowski a František Fekete. Právě oni mi v následujícím rozhovoru poodkryli souvislosti přehlídky, svou vizi i nový pohled na uměleckou praxi. 

Jakub Gawkowski: Letošní edice s podtitulem Nezbytná přání představí čtyřicet devět umělců, umělkyň a kolektivů ze šestnácti zemí. Nejde o jedno téma, ale o sdílenou podmínku: o umění, které vzniká z potřeby jej tvořit nebo proto, že si o to život prostě říká. Jde o konstelaci celého spektra uměleckých vyjádření, příběhů a nápadů rozdělených do událostí, výstav a projektů, jež začínají ještě před samotným bienále a budou pokračovat i po něm. Místo jednotného pohledu nabízí celou škálu odpovědí. Spojuje je vnímání umění ne jako estetické volby nebo komodity, ale instinktivní odpovědi na to, jak lidé skutečně žijí. Umění zrozené z nutnosti může být různé a vtělit se do mnoha podob: objektu, protestu, intimního gesta nebo radikální nečinnosti. Osobní a politické jsou hluboce propojené sféry a bienále se nesnaží předstírat, že nabízí jednu odpověď na spoustu problémů, jimž aktuálně čelíme. Nezbytná přání v názvu ještě poukazují na další věc: imperativ stále si přát, představovat a spoluvytvářet budoucnost.

František Fekete: Umělectvo na bienále odráží širokou škálu témat, například zkušenosti queer těl a identit, komunity jako možnosti politického odporu nebo ohledávání spirituality, která se odehrává mimo tradiční instituce a rámce. Co je ovšem ještě důležitější než reflexe těchto témat v uměleckých dílech, je skutečnost, jak aktivní a nepostradatelnou roli hrají v našich životech. Na bienále tedy především uvidíme díla, jejichž vznik je neoddělitelně spjat s podmínkami života, v nichž vznikají, ať už jde o reakci na politické okolnosti, nebo vnitřní pnutí. 

JG: Jde o celou škálu témat: prekarizovaná práce, sebevzdělávání, nenormativní identita, válka, odsunutí, kolektivní paměť, spiritualita. Důležité je, že bienále ty podmínky jen nepopisuje. Žijeme v době, kdy se slovo krize stalo ve veřejném diskurzu všudypřítomným a na jeho relfexi záleží i mnoha zde přítomným umělcům a umělkyním. Ale naším cílem bylo posvítit si na vize a myšlenky, jež představují aktivní reakci na krizi, nikoli kapitulaci. Nezbytná přání  jsou afirmativní návrh: trvají na tom, že kreativita, solidarita a představivost mají význam právě ve chvílích, kdy jsou tyto hodnoty pod největším tlakem.

Jaroslava Tomanová: Součástí bienále jsou také díla a umělecké praxe, které nejen reflektují nezbytnost postavit se proti erozi základních lidských práv a absenci naplnění základních potřeb v destruktivních podmínkách současné globální situace válečných konfliktů, ale také praxe, které se snaží působit aktivně proti systému, který tyto krize způsobuje. Může to být například tím, že zaznamenávají paměť a archivují žitou zkušenost utlačovaných, jejichž hlas nebo výklad historie je mocenskými strukturami opomíjen. Může to být ale také skrze úkryt před zahlcením nebo mikroprostor, který evokuje jiné vnímání času, jenž nám může vyjevit něco, čeho bychom si v běžném nastavení nevšimli. Dále to může být vytváření příležitostí pro tvorbu a utužování komunity, testování kolektivní odpovědnosti a forem decentralizace moci, případně společná tvorba nástrojů pro organizování se, vzájemná pomoc a podobně. 

FF: Každý z nás má individuální přístup ke kurátorské práci, vlastní zájmy, fascinace a vkus. Tyto přístupy se přirozeně vinou výstavou. Někde se dotýkají, někde se rozcházejí, dokážou však plodně fungovat v jednom celku a myslím, že ho tato rozmanitost posiluje. Výstava nemá jednotící téma, ale zastřešuje ji taková abstraktní kategorie nutnosti, skrze kterou chápeme umění jako přirozenou reakci na životní podmínky. Pomocí nutnosti chceme vidět, číst a vybírat jednotlivá umělecká díla. Výstava tedy nemá kapitoly, ani samotná díla nejsou rozdělená podle toho, který z nás je vybíral, určitě se ale do celku promítají naše individuality a publiku je ponechána možnost volně tyto souvislosti nacházet. V našem týmu sdílíme vizi umění jako nutnosti, samozřejmě si ji ale každý z nás vykládá odlišně. Já například u nutnosti vycházím z psychologického pojmu stávání se, a umění je pro mě tedy něco nutného, čím se teprve stáváme sebou samými. Zajímají mě umělecké praktiky, které toto stávání se zjevují a reflektují. Jiný pohled zase chápe nutnost politicky, tedy jako cestu k politické svobodě pro nesvobodné a utlačované komunity. Pohledy jsou to sice odlišné, ale navzájem se upevňují, protože individuální odráží kolektivní a naopak. 

Kurátorství se většinou chápe jako výběr a rámcování děl. Ještě předtím je to ale vyjednávání našich očekávání s pohledem druhého a také s materiální a finanční realitou. Tato omezení ale musíme brát jako devízu, jako něco, co nám pomůže se něco naučit a obohatit svůj vlastní pohled. Opravdu konstruktivní dialog není bez neshod a emocí, není ani lineární, má záškuby, slepé uličky i nedorozumění. Doufám však, že v našem případě byl tento proces plodný a diváctvo se na bienále především setká s něčím, co bude mít potenciál ho jakýmkoliv způsobem také změnit.

JT: Kuba a František se soustředí více na etablovaná média nebo performativní formy a mě zase zajímají víc nějaké těžko uchopitelné kolektivní praxe s přesahy do sociální práce, politického aktivismu a dalších kontextů, které obvykle nejsou třeba ani uměleckou obcí za umění považované… Hodně mě v tomhle ovlivnila předchozí spolupráce s indonéským kolektivem ruangrupa. Tím ale neříkám, že mě nezajímají výrazně výtvarná díla, která vytvořili jednotlivci. Pozvala jsem jich celou řadu. Je to prostě takový mix, obojí zde má své místo.

FF: To, že bienále Ve věci umění poprvé vstupuje na území mimo Prahu, má několik důvodů. V první řadě jde o možnost skvělé spolupráce s GAMPA a jejím vedením. Tranzit.cz, který bienále pořádá, považuje institucionální dialog a spolupráci za něco, co nám pomůže přežít v době kulturní prekarizace a celkově zhoršujících se podmínek pro umění v současném politickém klimatu. Kromě pragmatických důvodů jde i o snahu dostat se z pragocentrické gravitace. Považuji za velmi důležitou kulturní decentralizaci a podporu umění v menších městech i na venkově. Tentokrát je to samozřejmě spíše ideál, protože Pardubice jsou velké město, ale určitě je to jedna z našich ambicí. Jít cestou přístupnosti nejenom výstavou bez vstupného, bezbariérovou architekturou a jazykem, ale také geograficky. 

FF: Je pro mě důležitější pracovat v souvislostech, tím pádem nemůžu říct, že by jediné dílo bylo klíčové. Jmenuji tedy aspoň dvě díla, která mají specifickou pozici, protože byla vytvořena pro bienále jako nový projekt a budou zde poprvé vystavena: jde o díla slovenské umělkyně Alizy Orlan a slovenského umělce Adriána Krišky, která se podle mého názoru mimořádně povedla a stojí za nimi více než rok intenzivní práce. Oba ve svém díle ukazují queer zkušenost a identitu jako horizont odporu proti společenským normám a očekáváním. Aliza Orlan ve velkoformátových kresbách a objektech ohledává transfeminní zkušenost a spojuje ji s historií, která byla plná queer identit a těl, jenom nejsou tak často prezentovaná. Její kresby jsou krásné, tělesné a místy i erotické, protože vychází z vlastního ztělesněného vědění. Adrián Kriška v současnosti žije na španělském ostrově Fuerteventura, kde se svým partnerem opravuje ruinu venkovské usedlosti a vytváří kulturní a komunitní centrum a zahradu. Tyto rurální motivy jsou náměty velkoformátových textilních obrazů a soch, v nichž se často objevuje i postava čerta a strašáka, postav, které si bere z folkloru a dává jim queer identitu někoho, kdo budováním udržitelnosti a zahradničením revoltuje proti konzervativní společnosti. 

JG: Já bych vyzdvihl projekty, jež propojují umělectvo z velmi odlišných zeměpisných kontextů: kromě Adriána Krišky a Alizy Orlan jde i o Palestinku Noor Abed, Davida Apakidze z Gruzie, Ukrajince Jana Bačynsjkyje a v Praze usazené libanonské filmaře Leilu Basma a Zahera Jureidiniho. Také mě těší silné zastoupení střední a východní Evropy. Ve věci umění je pro umělectvo z regionu velmi důležitá platforma, stejně jako pro reflexi vlivu širších globálních změn na náš lokální umělecký svět a naopak.

Výstava v Národní galerii mimo jiné zahrnuje novou, dočasnou plastiku Gleba Amankulova a monumentální, dosud nejrozsáhlejší prezentaci dlouhodobého projektu Rufiny Bazlové, která pomocí výšivek promlouvá o politických vězních v Bělorusku. Pokud bych měl vyzdvihnout jedno konkrétní dílo, pak poslední projekt ukrajinského umělce a anarchisty Davyda Čičkana. Jde o plakáty vycházející z jeho grafické série, v níž zachytil kolektivní portréty anarchistických a antiautoritářských levicových aktivistů, kteří bojují ve válce nebo už padli při obraně Ukrajiny. Čičkan tuto sérii vytvořil ještě předtím, než sám odešel jako dobrovolník do armády. V srpnu 2025 v první linii padl.

JT: Pokud musím vybírat, tak zmíním klastr praxí, které, myslím, nejsou pro formát bienále úplně obvyklé, protože se nedají zarámovat výstavní logikou. A to je i jeden z důvodů, proč jsem je na bienále Ve věci umění pozvala. Osobně si myslím, že je důležité přehodnocovat tradiční formáty bienále, tedy výstavu a program, který probíhá v konkrétním časovém rámci a je za něj plně zodpovědný kurátor, kurátorka či v našem případě kurátorská skupina vybraná institucí. Stan kroužku intersekce je místo, které vnímám jako takového žolíka, „divokou kartu“ pro kohokoli, kdo chce být součástí bienále, ale také místem pro ty, kdo nemají vlastní prostor a technické vybavení pro vlastní program. Stan je možné zdarma využít například k přednáškám, diskuzím, workshopům, ale i k interním schůzím iniciativ, plénům a podobně. Jedinou podmínkou je souhlas s pravidly, které nastavil kroužek intersekce jakožto garant procesu. Tento projekt chápu jako test kolektivní odpovědnosti, správy sdílených zdrojů, decentralizace moci v uměleckých institucích a posouvání představ o tom, čím se může bienále současného umění stát, kromě výstavy a oficiálního programu.

StonyTellers zase zpochybňují projektovou logiku bienále, jeho časový rámec a volají po dlouhodobosti, udržitelnosti a vnímavosti vůči místu. Na bienále participují skrze svoji komunitně orientovanou praxi, která mimo jiné zahrnuje i vznik zeleninové zahrady ve venkovním areálu centra Tusculum. Celý proces vzniku i pokračování zahrady má jinou časovost než hlavní výstava bienále. Její časová osa začala dávno před začátkem hlavní výstavy a doufáme, že hned tak neskončí a bude pokračovat i po bienále. Zahradu chápeme jako výchozí bod dlouhodobé relační praxe StonyTellers spíše než výsledek projektu nebo výstavní objekt. Patří sem ale i rádio Shella, jehož hlavní program se odehrává v místě, kde kolektiv působí, tedy pražský klub Ankali. Pro účast komunitního rádia na bienále umění jsme zvolili formu odpovídající jeho přirozenému prostředí, a to skrze podporu jeho běžného programu. Ačkoli je součástí výstavy i poslechová stanice, hlavní část programu se odehrává jinde, v jiných hodinách, v jiném prostoru. Program najdete na našich webových stránkách.

JT: Velmi si vážím neskutečné práce, kterou v Benátkách protestní hnutí dělají. Je opravdu důležité, aby zazněly kritické hlasy, pokud jedna z nejvýznamnějších přehlídek současného umění na světě dává prostor prezentaci režimů páchajících válečné zločiny a v případě Izraele genocidu. Umělectvo, které v těchto pavilonech vystavuje, vlády těchto států legitimizuje a stává se tak spoluviníkem stejně jako vedení Benátského bienále, které se od jejich účasti odmítlo veřejně distancovat. Nesouhlasím s proklamovanou nestranností nebo apolitičností uměleckých institucí. Globální politické tenze se do Bienále Ve věci umění propisují tak, že stojíme na straně lidí, kteří trpí válečnými konflikty na Ukrajině a v regionu SWANA. To myslím odráží i výběr uměleckých děl. Pozvali jsme řadu umělců a umělkyň z Ukrajiny, ale i z Libanonu, Palestiny a dalších zemí tohoto regionu. Pozvali jsme také kolektiv Taring Padi, který v Benátkách podpořil protestní hnutí a který již téměř 30 let pomáhá posílit hlas utlačovaných lidí po celém světě v boji za sociální spravedlnost, ochranu životního prostředí, práva na půdu a další formy občanského odporu. Další způsob, jak globální tenze reflektujeme, je přehodnocování stávajících organizačních metod a tradičních forem prezentace umění v uměleckých institucích. Já osobně to vnímám tak, že je potřeba vzít do hry mnohem širší plénum iniciativ a hlasů než nás, kteří jsme se z privilegovaných pozic stali kurátorstvem. Je důležité najít místo i pro praxe a aktivity, které běžně nejsou institucemi jako umění rozpoznávané nebo nemají zatím své místo v dosavadním pojetí umění, a tedy je těžké si představit jejich účast v institucionálním výstavním kontextu.

FF: Umělecký svět je ekosystém a funguje na vztazích a lidech. Proto mají menší i větší formáty svoje místo. Benátské bienále odráží atmosféru města, v němž se koná. Je masové a jeho základem je mediální pozornost, historická prestiž a kvantita, což ale nemusí být vhodné pro každého. Výhodu menšího bienále vidím v tom, že publikum nemusí být přehlcené velkým množstvím umění, které za krátkou dobu nemůže vstřebat. U umění jsem zastáncem principu „méně znamená více a do hloubky". Lidé se na naše bienále můžou vrátit několikrát, protože je zadarmo. Tohle vše mu umožní s díly opravdu strávit náležitý čas. Myslím, že k umění prostě nemůžeme přistupovat jako ke konzumu, pokud z něj chceme něco mít. Jeho časovost a citlivost se tomu vzpírá. Formát bienále určitě zastaralý není, protože se proměňuje. Pro nás je důležitá udržitelnost, přístupnost, interdisciplinarita a citlivost vůči lokálnímu. 

JG: Otázku, co si počít se zastaralým systémem Benátského bienále z 19. století, si velmi často pokládáme s mým studentstvem na univerzitě. Jedním z návrhů bylo přerozdělovat finance a pavilony losem, nikoli na základě historického rozdělení moci. Studující ale namítli, že reformovat Benátské bienále ve chvíli, kdy světu stále vládnou národní státy a korporace, neřeší podstatu problému. A něco na tom je: Benátky jsou užitečné přinejmenším v tom, že zrcadlí realitu takovou, jaká je. To je definice Benátek. Přímo totiž navazují na světové výstavy a veletrhy formované koloniálními a imperiálními mocnostmi národních států. Tony Bennett ve své práci The Exhibitionary Complex ukázal, že způsob prezentace umění je vždy produktem ekonomických posunů a legitimizace kapitálu. Tato logika je v benátských Giardini stále živá, i když prochází proměnami a my bychom si to možná přáli jinak. Ve věci umění odráží realitu, jen se snaží osvítit její jinou část: sílu vyjednávat jednotlivců i kolektivů, význam kreativity, soucitu a solidarity. Ve chvíli, kdy veřejnému diskurzu dominují peníze a vojenská síla, je to, co se rozhodneme vystavit (a jakým způsobem), samo o sobě politickým rozhodnutím. Tato volba přitom nepatří jen umělectvu a pracujícím v kultuře, ale i publiku, protože lidé, kteří s kulturou vstupují do dialogu, zároveň spoluvytvářejí to, čím se stane.

JT: Já si tedy myslím, že pojetí současného bienále tak, jak funguje v Benátkách, ve smyslu výstav národních pavilonů, je zastaralé, ale zároveň je poměrně věrným obrazem destruktivního systému, v němž žijeme a jehož jsou národní státy klíčovou součástí. Přála bych si, aby jedna z nejvýznamnějších událostí uměleckého oboru byla jakousi laboratoří, jak by mohl globální svět fungovat jinak směrem ke spravedlivější, solidárnější a ekologičtější společnosti. Aby fungovala větší syntéza hodnot, které se umění, jež je tam k vidění, snaží prosadit. Aktuálně to je myslím úplný opak. S tím souvisí samozřejmě i kvantita a obrovské množství finančních prostředků, které se v Benátkách (malém evropském městě, které má obrovský problém s masovým turismem) každé dva roky zhmotní. Z globálního pohledu tento počin nedává žádný smysl. Tím ale neříkám, že tam nejsou k vidění hodnotná umělecká díla, která mohou nabídnout transformativní zkušenost. 

FF: Současné umění nás může velmi obohatit, ale je třeba se mu věnovat soustavně a s otevřeností. Funguje na jiných principech než jiné typy komunikace a vědění a někdy experimentuje s tématy a přístupy, které jsou přímo v rozporu s většinovými principy společnosti, v níž žijeme. Proto může působit elitářsky, nepochopitelně nebo jako úplná zbytečnost. Všechny tyto výtky jsou v něčem relevantní a je normální je pociťovat. Myslím si ale, že pokud chceme nebo máme privilegia dát mu čas a být vůči němu otevření, opravdu nám může pomoci se jako jedincům a společnosti posunout. Současné umění odráží svět, který se teprve stává sám sebou, a proto je zajímavé do něj proniknout. Pokud s někým takovéhle úvahy rezonují, pak je tady možnost se s uměním setkat. Přijde mi naopak elitářské myslet si, že současné umění musí nutně zajímat všechny. Je pouze jednou z forem lidského vztahování se ke světu. 

JG: Naše bienále není zamýšleno těm, kdo sledují současné umění, nebo tedy nejen jim. Nejde o veletrh s uměním ani o katedru kunsthistorie. Ukazuje umělecká díla: instalace, videa, malby, ale je také o vyprávění příběhů, společné tvorbě, přemýšlení o vzdělávání, kulturní svobodě a přístupu ke zdrojům. Pozvali jsme tvůrce a tvůrkyně z okruhu výtvarného umění, poezie i hudby, aby s námi sdíleli nejen svou tvorbu, ale i přístup k životu ve chvíli globálních politických nepokojů a nejistot, ve chvíli, kdy jako společnost i každý sám za sebe hledáme odpovědi nebo nové myšlenky. Právě o těchto myšlenkách a soudobém životě to je. Daleko více než o debatách a trendech současného uměleckého světa.

JT: Já sama pocházím z prostředí, kde umění nikdo nesleduje a kde vůči němu panují obrovské předsudky. Rozhořčení, když se lidé setkají s uměním, které je pro ně nesrozumitelné, znám velmi zblízka. Přesto bych se je pokusila namotivovat, aby se nebáli vlastní nejistoty a spíše než skrze racionální uvažování zkoumali emoce, které v nich díla vyvolají. Nebo si prostě jen užili setkání s něčím jiným, nezvyklým. Pocity jsou jazyk, kterým k nám vybraná umělecká díla mohou promlouvat, ale samozřejmě ne každý člověk se umí vyznat ve vlastních emocích a vnímá je jako legitimní zdroj vědění. A proto umění skutečně nemusí mít každý rád. Na bienále jsou ale také k dispozici vysvětlující texty napsané záměrně až neobvykle přístupným jazykem pro ty, kdo se opravdu chtějí dozvědět, čeho se umělectvo skrze svá díla dotýká nebo o čem přemýšlí. Kdo nerad čte, může se zúčastnit jedné z komentovaných prohlídek, kde je prostor i na dotazy, nebo se zapojit do některého z workshopů, kde se umění sám zúčastní skrze vlastní kreativitu.