Ženy, které změnily pohled na umění

Dějiny umění, jak jsme se je učili znát, mají jednu zásadní vadu. Nejsou úplné. Ne proto, že by chyběla díla, ale protože chybí jména. Ženské umělkyně byly po staletí systematicky přehlížené, odsouvané na okraj nebo interpretované optikou svých mužských kolegů. Nešlo přitom o nedostatek talentu nebo ambic, ale spíš o nedostatek prostoru, uznání, mecenášů a příležitostí. Mnohé z nich tvořily ve stínu bez možnosti vystavovat, studovat nebo vůbec podepsat vlastní práci. A když už se prosadily, jejich práce byla často zlehčována, přepisována nebo přisuzována někomu jinému. Kánon, jak ho známe, není jen souborem „nejlepších děl“. Je to také mapa moci.

O to silnější je dnešní fokus na jejich tvorbu, který není pouhým trendem, ale nutností. Ne jako gesto napravování historie, ale jako přirozené rozšíření pohledu na to, co umění skutečně bylo, je a může být. Ženy do něj vždycky vnášely a vnáší jinou energii, emoce a častěji kladou větší důraz na vnitřní svět než na okázalé gesto. A právě proto jejich práce dnes působí tak současně, jako by vznikala mimo čas, nezatížená očekáváními své doby. Když se na dějiny umění podíváte znovu, s tímto vědomím, začnou se před vámi otevírat nové obzory. A jména, která tam celou dobu byla. Jen jsme se je nenaučili pořádně vidět.

Nejde o to vrátit ženy do dějin umění, ale přiznat si, že bez žen by dějiny umění nedávaly smysl a spousta věcí, které dnes vnímáme jako samozřejmost, by bez ženských talentů ani neexistovala. Hned první umělkyně, kterou zde uvádíme, je toho jasným důkazem.

Cindy Kerberová, beauty director & head of digital editorial content: Hilma Af Klint. Její obrazy na mě působí jako tichý dialog mezi tvrdou disciplínou a poetickou intuicí a právě to mě na její práci nejvíc přitahuje. Mám ráda umění, které není jen krásné na první pohled, ale pomalu a postupně se otevírá. Kdy musíte dílo vidět vícekrát, dívat se na něj znovu a znovu, než odhalíte všechny jeho vrstvy. U Hilmy cítím odvahu myslet jinak, nehrát podle pravidel své doby, ale naopak ji o hodně let předběhnout svým vlastním, nezaměnitelným jazykem. Tato Švédka objevila pro svět abstrakci dlouho před Malevičem, Mondrianem i Kandinským, kteří jsou považování za zakladatele tohoto uměleckého směru. Strašně by mě bavilo, kdy třeba Peter Philips nebo Cécile Paravina vytvořili kolekci make-upů inspirovanou právě obrazy této průkopnice abstraktního umění. Jen si představte paletku očních stínů podle obrazu Old Age nebo rtěnky a tvářenky Holubice a Pšenice a pelyněk! Ach.

Jana Patočková, fashion features editor: Co životní období, to nějaká nová zajímavá umělkyně. Baví mě je neustále objevovat a patří k tomu i trochu smutné zjištění, že ženy-umělkyně nám dlouhodobě unikají – ze školních osnov, ze všeobecného povědomí, z médií... Až relativně nedávno jsem tak například objevila Artemisii Gentileschi, jednu z mála ženských malířek ze 17. století. Kromě toho, že ji jako ženu provázelo hodně předsudků (jako první žena vůbec vystudovala florentskou akademii Belle Arti), za sebou měla i opravdu bolestivé a traumatické zkušenosti. Ty mimo jiné otiskla do svých obrazů, z nichž k nejznámějším patří Judita zabíjející Holoferna, obraz, který je pro mě dokonalou ukázkou ženského hněvu. Vy si někdy se zadostiučiněním nepředstavujete, jak s gustem a v plném soustředění uřezáváte hlavu nějakému muži?

Natalie Debnárová, online editor: U příležitosti World Art Day vybírám umělkyni, jejíž tvorba i osobní příběh pro mě mají mimořádný význam – Lucii Jindrák Skřivánkovou. Česká výtvarnice bezpochyby patří k nejzajímavějším osobnostem současné scény. Její práce, pohybující se mezi malbou, objektem, textilem i světelnou instalací, stojí na fascinaci strukturou, materiálem a barvou. Do svých děl přirozeně integruje stavební prvky, tkané gobelíny i moderní technologie, čímž vytváří živé, proměnlivé kompozice, které oscilují mezi abstrakcí a organičností. Pro mě má ale její umění ještě hlubší, osobní rozměr. Jeden z jejích obrazů je totiž posledním dárkem, který jsem dostala od svého táty. Když jsme ho spolu při jedné z vernisáží vybírali, nechali jsme si ho už zabalit, ale Lu se tehdy vrátila, obraz znovu rozbalila a na jeho zadní stranu napsala krásný vzkaz o tom, jak otec kupuje své dceři obraz. O dva měsíce později táta nečekaně zemřel. Ten obraz pro mě tak dnes není jen uměleckým dílem, ale především vzpomínkou na jeden konkrétní večer, na energii té chvíle i na náš vztah s tátou, který mi zůstal navždy otisknutý nejen v paměti, ale i v tomhle samotném díle.

Anežka Lišková, online fashion writer: Je těžké říct, kdo je moje nejoblíbenější ženská umělkyně. Kdybych si ale musela vybrat, pravděpodobně bych řekla Agnes Pelton. Když zavřete oči a ponoříte se do meditace, její obrazy přesně vystihují to, co se vám začne objevovat před očima. Malovala to, co není viditelné, pocity, energii a spiritualitu, pomocí jemného světla, barev a abstraktních tvarů. Její tvorba vždy využívala uklidňující barvy, často pracovala s jemnými přechody a gradienty, které jako by vyzařovaly zevnitř a dodávaly obrazům klidnou atmosféru. Pro můj osobní styl je tohle přesně to, co bych chtěla mít doma na zdi... Něco, na co se můžu podívat mnohokrát denně a pokaždé v tom najít nový klid.

Kristýna Jandová, online editor: Pokud bych měla vybrat jednu umělkyni, jejíž dílo mě nepřestává fascinovat, byla by to Vivian Maier. Její osud v sobě nese cosi téměř filmového: zatímco celý život pracovala jako nenápadná chůva, v tichosti a bez touhy po uznání zachycovala tep ulic Chicaga a New Yorku. Její fotografie mají vzácnou schopnost zastavit čas. Obyčejná gesta a prchavé emoce v nich působí intimně, syrově a nesmírně elegantně. Fascinuje mě, s jakou lehkostí nacházela krásu v detailech, které my ostatní přehlížíme. Je to pro mě důkaz, že skutečné umění nemusí vznikat pro potlesk publika, ale z čisté vnitřní potřeby pozorovat svět. Pokud vás její příběh láká, vřele doporučuji dokument Hledání Vivian Maier.