Benátskému bienále dominovaly dad sneakers. Je rok 2016 vážně zpět?

Od lodiček a jehel až po kozačky, mokasíny a polobotky – jedno z hlavních témat současného stylu, které ve Vogue neustále řešíme, je čím dál výraznější návrat klasické elegantní obuvi jak na přehlídková mola, tak do ulic. Důkaz? Dlouho očekávaný příchod první kolekce Matthieua Blazyho pro Chanel do butiků. Od chvíle, kdy se objevila na pultech, jsou všichni pařížští módní redaktoři a redaktorky jako posedlí. A to mluví samo za sebe. Čert vem athleisure a tenisky! Jenže to bych nesměl trávit minulý týden na místě, kde je móda ve hře podobně (a možná i víc) jako v Paříži během fashion weeku: na zahájení Benátského bienále. A právě tam to rozhodně působilo, že tenisky nejen přežívají, ale že se jim dokonce daří lépe než kdy dřív.

Když jsem tam s očima sklopenýma k zemi pozoroval záplavu nejrůznějších nohou (nešlo o žádný kink, prostě jsem se snažil nespadnout do kanálu), udivilo mě, jak málo kožených bot jsem zahlédl. Překvapilo mě to. Právě tady, v elegantních a klasických Benátkách, bych rozhodně nečekal, že se setkám s takovým množstvím tenisek. Ale bylo tomu tak. V Benátkách mě čekala smrt klasiky a renesance sneakers.

Tenisky jsem pozoroval napříč spektrem návštěvnictva: na profesionálně vypadajícím kurátorstvu ve značkových oversized oblecích, které mezi pavilony v Giardini poskakovalo ve Sketchers, na párty boys v tílkách, cyklistických brýlích a s fungl novými Air Maxy, na štíhlounkých slečnách v popelínových maxisukních a vysokých boxerských teniskách Puma i na sběratelích umění z řad nových miliardářů, kteří si vykračovali v Prada teniskách všech myslitelných odstínů. Kamkoli jsem se hnul, tam mě čekala plejáda roztodivných teniskových stylů. 

Abychom si rozuměli, osobně jsem velký milovník a zastánce kožených kanad. A jakožto dítě s traumatem z tělocviku mě představa, že si musím obout tenisky, docela děsí. A přesto mě styl, gusto a intuice návštěvnictva, pokud jde o tenisky, skoro donutily změnit názor. Jistě, šlo často spíš o volbu praktickou a pragmatickou než primárně módní. Když se na konci dne podíváte v Benátkách na váš krokoměr, budete hodně překvapeni (a během Bienále obzvlášť). Je toho tolik, co musíte navštívit, a stejně tak často vám někdo šlápne na nohu. Proto jsou právě tady praktické boty naprosto zásadní. Zároveň jsem díky specifickému kontextu dokázal odpozorovat, že i praktické volby jsou často ukotveny v citu pro styl. 

Umělecké kruhy mají svůj specifický módní jazyk, jen na rozdíl od těch módních nemají tendenci se tak okatě předvádět. Vždycky se samozřejmě najdou výjimky, ale záplava hrdě výrazných sportovních bot na mě zapůsobila podobně, jako to umí třeba statement sukně. Tak trochu jako volání o pozornost, avšak tiché a nenápadné v duchu italské sprezzatury. 

„Je pravda, že se trendy posunuly od nadupaných tenisek k elegantnějším modelům, ale pořád se najde příležitost k tomu obout si, co já vím, třeba výrazně modré mules od Kiko Kostadinova ve spolupráci s Asics. Konkrétně já je nosím k maskáčům, abych nevypadal jako voják v zácviku,“ popsal mi kolega Daniel Rodgers podle, nějž jde i o způsob, jak odlehčit nejen look, ale taky kontext společenské příležitosti. „Na vernisáži současného umění fungují „ošklivé“ tenisky z tohoto článku jako prvek subverze: když si vezmete vědomě něco tak neokázalého mezi snoby naparující se ve svých tabi boots, je v tom jisté vzrušení, zároveň ale signalizujete, že se v módě vyznáte.“ 

Ačkoli osobně zůstanu u martensek, velmi mě těší vidět, že ošklivé, outdoorové a tátovské tenisky nabírají druhý dech a mnozí je hrdě vytahují ze svých botníků – přestože jim zdánlivě odzvonilo. Jak je patrné na první pohled, jsou to skutečně „chodivé“ botičky, a to je to, oč tu běží.