Půl roku jsem si píchala injekce na hubnutí a stalo se mi tohle...

V červnu 2025 jsem odjela na venkov, a když jsem se v září vrátila, Praha byla hubená. Tlustí byli plnoštíhlí, plnoštíhlí byli hubení a ty hubené jsem zaregistrovala v prostoru až poté, co promluvili. Co dělali? Neptala jsem se, ale časově jejich proměna seděla do období, kdy se na trh dostaly injekce obsahující semaglutid. Najednou se s nikým nedalo jít na oběd nebo na večeři, jako by nikdo neměl ani hlad. Zato na kafe, do kina nebo do bazénu to šlo kdykoliv.

Kdo mě zná, ví, že štíhlé postavy (rozuměj v mém případě čehokoliv pod 70 kg) jsem nedosáhla nikdy sportem. „Váš sport je chůze," řekl mi astrolog v Dillí při pohledu na můj horoskop. „Musíte chodit. V úterý," dodal důrazně. (Neposlechla jsem ho, jednou jsem šla v pátek a zlomila si nohu). Kdykoliv jsem se tedy nepotácela s nějak výraznou nadváhou, bylo to zásluhou kruté hladovky, zpravidla řízené lékařem a zmírňované různými tišidly.

Pod dohledem primáře biochemie jsem si zapisovala přijatou stravu a dostala se na denní příjem vaničky netučného tvarohu a dvou rohlíků. Primář gynekologie mi píchnul do ucha dvě jehličky a nařídil nežrat. Primář interny mi dal jehličky tři a předepsal dietu zvíci jedenácti mandlí a jedné lžíce sezamové pasty denně. Strava na týden se mi tak vešla do igelitového pytlíku. Jednoho. 

Soukromá internistka mě učila počítat si kalorie, denní limit stanovila na dva tisíce kilojoulů a k tlumení „chuti na sladké" mi předepisovala lék Meridia ještě poté, co byl v Evropské unii pro své vedlejší účinky zakázán. „Vždyť si ho pořiďte ve Státech, když vám tak dobře funguje! Tady už k dostání není a nebude," informovala mě tehdy jednoduše. (Nutno ale dodat, že ohledně výživy mě tato specialistka naučila nejvíc a její rady používám dodnes.)

A podnikla jsem na radu kamarádky i jeden hodně obskurní pokus potlačit hlad při hubnutí, na který vzpomínám dodnes a s úžasem. Byla to poměrně přepychová, buržoazně zařízená pracovna na Vinohradech. Nad psacím stolem visel zarámovaný diplom anesteziologa a pod ním seděl pán, který vypadal, že předepíše komukoliv cokoliv. Mně předepsal na hubnutí cosi, co jsem si pro jistotu ani nevyzvedla. 

Po celou dobu této audience v podivné „ordinaci" jsem stála, dotyčný lékař mě nevyzval k usednutí. Připadala jsem si jako před soudnou stolicí. Měla jsem na sobě tehdy červené kašmírové šaty, které navrhla Aňa Geislerová pro Pietro Filipi. Nedávno jsem je posílala do Sellpy a uviděla, že byly velikosti 42. Co bych za ni dneska dala.

Aby bylo jasno: milovala jsem a miluju každý centimetr svého těla, moje ranní naparování se před zrcadlem je už doma legendární. Ale zkuste si představit, že máte na zádech něco jako plechový kanystr na benzín, na břiše taky. Ale taky na nohou a na rukou. Na zadku. Na každém jeden. A teď s tím vylezte na Milešovku (ráda lezu na Milešovku). Nebo si s tím zacvičte jógovou sestavu („Protáhni nohu pod břichem, Karasová. Protáááhni! Ne odlož na zem!"). A když už i po preventivní prohlídce a odběru provozních kapalin pravila moje praktická lékařka, že bych měla trochu zhubnout, tak jdeme na to. 

Zdravotní středisko jsem navštívila s požadavkem, že chci mounjaro. Aby bylo jasné, že hubnutí myslím vážně, předzhubnula jsem si na začátku září aktivně pár kilo pomocí chůze a aplikace Kalorické tabulky. Jedna z tamních lékařek si porovnala má tvrzení s posledním záznamem hmotnosti v mé kartě, pochválila mě a prohlásila, že když mi něco vůbec předepíše, tak jedině lék Saxenda. Nic jiného mi nedoporučuje, tohle prý pro mě bude vhodné pomůže mi zhubnout. Mounjaro ona nikomu nepředepisuje, a ať se jen trochu krotím v jídle. 

Inu, svolila jsem k saxendě, představila si svou brzkou zázračnou proměnu v lepší verzi svého já a počala si denně píchat injekci do břicha s tím, že postupně se zvyšují dávky. Už první týden po píchnutí té úplně nejmenší jsem cítila, jak mi doslova ožila chodidla. Procházelo jimi hemžení, krev proudila, nervy pracovaly a nejlíp mi bylo v pohybu. Ožila jsem celá a během prvních dvou týdnů jsem shodila dvě kila. Pak jsem onemocněla covidem a ručička na váze už se nehnula.

Další týdny jsem si poctivě píchala svou navyšující se dávku saxendy. Necítila jsem žádný hlad ani chuť. Naopak bylo těžké do sebe vůbec dostat tu dávku vlákniny, proteinů i sacharidů, co mi nařizovaly Kalorické tabulky. Nedalo se to všechno sníst. Dnes už vím, že při hubnutí, při kterém se trápíte hlady, musíte do sebe dostat co nejvíce „prázdných" kalorií. Doslova se vycpat zeleninou. Jenže když si pícháte léky na potlačení hladu, je třeba, aby tělo v té omezené porci jídla, kterou je schopno vůbec přijmout, dostávalo hlavně proteiny. Hubnutí se semaglutidy vyžaduje jiný přístup. Ne množství a objem, ale jinou kvalitu jídla. Zato mně začalo být úplně jedno, co jím. Všechno chutnalo stejně, o potěšení z dobrého jídla jsem úplně přišla. Brambor jako knedlík. 

Uplynuly další týdny, další měsíce, další cesty do lékárny s receptem na saxendu v ruce. Všimla jsem si, že velmi často lidi ve frontě přede mnou i za mnou chtějí taky léky na hubnutí, stejně jako před čtyřmi lety v létě všichni žádali lék na roupa dětského. Těšilo mě, že nejsem sama. Utratila jsem za injekce už ukrutné tisíce, konkrétně tak 20, ale úbytek žádný. Alespoň netloustnu, utěšovala jsem se a byla zvědavá na kontrolu u lékařky. Má se chodit už po třech měsících léčby, já se k ní kvůli svým virózám dostala až za čtyři.

Lékařka mě převážila a povídá: „Tak vy jste na saxendu rezistentní. To už jsem tady taky jednu takovou klientku měla." A než jsem stihla tu zprávu vůbec nějak zpracovat (jak jako „rezistentní"?), navrhla mi: „Tak předepíšeme mounjaro. Po tom zhubne každý." Red flag? Minule mi ho předepsat nechtěla, jako že není pro mě, a teď, o 20 000 Kč později, ho dostanu lusknutím prstů? Vysvětlení přišlo vzápětí: „...minulý týden jsem u nich byla na školení." Red flag 2?! Píchala jsem si čtyři měsíce něco, co jsem ani nechtěla, jen proto, že mi lékařka nepřiznala, že ještě nemá uzavřenou spolupráci s distributorem?! 

Další červená vlaječka mi měla rovnou vyšťouchnout oko, ale já pevně zavřela obě dvě v naději, že konečně dostanu, co chci, a konečně zhubnu. „Budete brát tu základní dávku, a když to nebude fungovat, zvýšíme ji na 5 jednotek. Lidi většinou berou těch pět. Ani nevím, co by muselo být, aby se mohla dávka ještě zvýšit. Budu se muset podívat." Takže na jedné straně moje touha zhubnout, moje neutuchající odevzdaná naděje a moje prachy, na straně druhé někdo, kdo může předepsat lék, ale vlastně o něm nic moc ještě neví. No, neberte to.

Vzala jsem a už dva měsíce si každý týden píchám mounjaro. Hlad nemám, jím střídmě. A nehubnu. Ani deko.

Onehdy při jakési slavnostní večeři jsem se u stolu ocitla ve společnosti novinářky, která mívá dobré informace. Rozohnila se poměrně nenávistně, že si nyní všichni píchají léky na zhubnutí. Všichni z nich mají zácpy (nemají) a zvracejí (nezvracejí), protože jim je z léků zle (není). Ale nemluví se o tom, protože se k užívání nikdo nechce přiznat.

Přiznává se vina. Nikdo, kdo se má jen trochu rád, nebude mluvit o svých zkušenostech někde, kde se může stát terčem obviňování, útoků a konverzačního lynče. Kde může být nepochopen a pronásledován. Mám zkušenost, že lidi o užívání léků na hubnutí mluví a rádi. Rádi si s vámi vyměňují poznatky – když se s vámi cítí bezpečně. Když jsou v bezpečné bublině. O mounjaru mluví ve videích pro své odběratele zcela otevřeně influencerka Sugar Denny. Píše o nich pro své příznivce i spisovatel a influencer Vlk z Gruntu. 

Kdykoliv s nějakou kamarádkou o lécích na hubnutí promluvím (většinou začnu se svou zkušeností já), dozvím se spoustu zajímavých věcí. Jedna má přítelkyně zhubla šest kilo hned po první sadě mounjara a hlavně okamžitě ožila psychicky. Jiná zhubla po wegovy a efekt pokračoval, i když lék vysadila. Jedné lékař řekl, že obezita je nemoc a bude na ni muset brát léky do konce života. Když chce efekt, tak prý nesmí vysazovat. Že prý je to stejné, jako kdyby se rozhodla, že bude léky na cukrovku chvíli brát a chvili ne. A jedné poradil její vlastní obezitolog, ať si koupí injekci s dlouhou jehlou a vysává z injekcí mounjara zbytkové dávky, které by se jinak vyhodily, protože lék je drahý. 

Ale to nejdůležitější, co jsem se při hovorech o hubnutí dozvěděla, je tady. Kamarádka a spolužačka z výcviku, která je psychiatrička a zná mě spousty let, mě vyslechla a povídá: „A co ty tvoje starosti se seniory, pořád to trvá? Pořád se tak honíš? A kolikrát že jsi byla na podzim nemocná? A kdy jsi byla naposledy na dovolené?" Když jsem odpověděla, co jsem odpověděla (pořád, pětkrát, před dvěma roky), povídá mi: „A ty se divíš, že nehubneš? Vždyť ty máš tělo zaplavené kortizolem!" A následovalo vysvětlení, proč stresový hormon kortizol v podstatě blokuje jakékoliv snažení semaglutidu v těle. Prostě když jste ve stresu, nezhubnete. 

Pokud jste tedy jako já a chcete shodit pár kil, udělejte si na celý ten proces v životě místo. Hubnutí s léky nefunguje tak, že dostanete pod kontrolu aspoň svou váhu, když už nemůžete ovládat všechny ty ostatní věci kolem, které vás stresují. Naopak musíte mít napřed pohodu a pak teprve investovat do hubnutí.

Sedm měsíců od začátku aplikace injekcí na hubnutí jsem nějakých čtyřicet tisíc v minusu (mounjaro je dražší než saxenda) a zhubla jsem jejich vlivem dvě kila. Nenabrala jsem zpátky těch pět, která jsem si zhubla předem pohybem a kontrolou stravy. Tedy sedm měsíců snahy a sedm kilo dole.

Za pár dní mám kontrolu u paní doktorky. Těším se, až jí tu spojitost mezi kortizolem a „rezistencí" na léky se semaglutidem předám. Nebo jí neřeknu raději nic? Ostatně už je na obzoru nový lék Retatrudid a tam to všechno třeba zase bude jinak. Třeba bude zabírat i na permanentně vystresované.