Dokonalost mě unavila. Proč místo ní přichází backlash?

Meditace dvakrát denně, ranní cvičení a co nejdříve po probuzení na denní světlo, aby se mi synchronizovaly biorytmy, vstávání i chození spát každý den ve stejnou dobu. Snídaně plná bílkovin i antioxidantů a samozřejmě běžecký trénink podle plánu. Jenže občas se to sesype, zvlášť když přestanete být na volné noze, kdy si svůj čas plánujete sami, a začnete chodit do klasické práce od–do. Najednou se všechno hroutí jako domeček z karet a přichází stres z toho, co jste nedodrželi.

Právě psychologové upozorňují, že kultura perfekcionismu úzce souvisí s úzkostí a vyhořením, což dokazuje například studie v odborném časopise Psychological Bulletin. Ta analyzovala data více než čtyřiceti tisíc studentů z USA, Kanady a Velké Británie a zjistila, že perfekcionismus u mladých lidí za posledních třicet let dramaticky vzrostl. Výzkumníci Thomas Curran a Andrew Hill zároveň upozornili, že společnost dnes vytváří prostředí, ve kterém máme pocit, že musíme být neustále úspěšní, atraktivní a výkonní. A to je pravda.

Když jsem byla malá, vyrůstala jsem v malém městě a cítila jsem tam velký společenský tlak. Všichni se tam znali, a tak jsem vždy musela být hodná holčička, upravená, správně se chovat a mít dobré výsledky ve škole i v soutěžích. Jenže dnešní doba kvůli sociálním sítím vysoké nároky na sebe ještě zesiluje. Už nejde jen o sousedy a spolužáky, ale může vás sledovat celý svět a diktovat vám, jací byste měli být a jak byste se měli chovat. Hodnotí vás lajky a počty zhlédnutí. To ukázala i studie publikovaná v časopise Body Image, podle níž může sledování Instagramu vést k větší nespokojenosti s vlastním tělem. A nejde jen o to, jak vypadáte. Perfektní dnes musí být i vztahy, kariéra, domácnost i životní styl. Není tedy divu, že generace, která vyrůstala online, se začíná bouřit a říkat tomu všemu dost.

A jak tedy backlash funguje? Jednoduše. Jde o to mít všechno víc „na háku“, žít tady a teď, i když to není dokonalé. Já mám ráda pořádek, ale když se vrátím večer po celém dni v práci a po tréninku, nic se nestane, když kupičku oblečení uklidím až ráno a když místo „důležité“ večerní meditace půjdu raději brzy spát. Na TikToku i Instagramu jsou stále více trendy pojmy jako „bed rotting“ (dlouhé válení se v posteli), „lazy girl jobs“ (zvolení nenáročné práce) nebo „underconsumption core“ (mít ve všem menší spotřebu). Přestože některé z nich působí zvláštně, mají společné to, že kašlou na neustálý tlak na výkon. Zajímavé je i to, že backlash se objevuje také v módě, kde místo luxusu a dokonalosti získávají větší hodnotu autenticita, osobní styl a určitá nedokonalá lehkost. Vlasy nemusí být perfektně uhlazené, outfit nemusí působit draze a domácnost nemusí připomínat vypulírovaný, naleštěný showroom.

Co třeba takové neustálé srovnávání se? Koho by to nestresovalo? Sama to vidím i při běhání, když na sociálních sítích sleduji, že někdo trénuje víc, má lepší čas na maratonu než já a častěji vyhrává. Jenže každý jsme na tom jinak. Časem, stavbou těla i schopností regenerace. A právě když tohle všechno hodím za hlavu a začnu řešit jen sama sebe, funguje to lépe. Jsem taková, jaká jsem. A přišla jsem na to, že právě autenticita mi skvěle funguje i na sítích a na mém běžeckém blogu. Ohlas mají příspěvky a články, ve kterých ukazuji, že ne vždy mi všechno vychází. Někdy nedoběhnu závod, jindy prostě nejdu běhat, protože jsem opravdu unavená. Svět se nezboří. A právě to je ten klíč, který oceňují i mí fanoušci.

Psychoterapeuti a odborníci dnes čím dál častěji mluví o takzvaném „high functioning perfectionism“, tedy stavu, kdy člověk navenek působí perfektně, ale uvnitř se cítí velmi vyčerpaný a neumí si ani odpočinout bez pocitu viny. Právě proto je současný návrat k normálnímu a „obyčejnému“ životu tak osvobozující. Najednou je v pořádku neodpovědět hned na zprávu, nevstávat v pět ráno, jít běhat bez chytrých hodinek. Nebo si prostě dovolit jeden den jen tak promrhat. Jedním z nejúčinnějších kroků je začít si všímat, kdy věci děláme kvůli sobě a kdy spíš kvůli jiným. Mně samotné se vyplatilo vnímat signály svého těla a dělat věci proto, že chci a že mi přinášejí radost. Ne proto, že za každou cenu musím třeba dodržet stodenní meditační řadu. Když vynechám, svět se nezblázní. Každý můj trénink nemusí být o překonání osobního rekordu. Pro mě je důležitější pocit, že mě to baví. Někdy mi vylezou šediny, no a co? Je mi, kolik mi je, a nestydím se za to. Backlash proti dokonalosti nevnímám jako lenost ani rezignaci. Pro mě je o zpomalení a o realitě. A možná právě proto je dnes velký luxus. Nemyslíte?