Společnost

Klíč od výstřihu aneb Kulturní anatomie klíčních kostí

O ženských klenutých bocích, dlouhých nohou či útlých ramenech se napsaly básně i celé romány. Ale co taková klíční kost?
Audrey Hepburn
Foto: Getty Images

Audrey Hepburn

Jak se přitažlivost viditelné klíční kosti měnila v čase a podle módy

Latinský název klíční kosti, clavicula, znamená doslova „malý klíč“. Renesanční anatomové jej převzali ze středověku jako překlad řeckého kleidion (klíček), známého už z hippokratovských spisů. Tehdejším lékařům tato kost připomínala oboustranně prohnutý paklíč, který pomyslně zamyká hrudní koš a při zvedání paže se otáčí kolem své osy přesně jako klíč v zámku. Vedle funkce má však i rozměr estetický. Jako jediná dlouhá kost uložená vodorovně a těsně pod kůží odděluje trup od hlavy podobně jako architráv. A právě na tomto pomezí odemyká „klíček” své pestré kulturní významy.

Odhalený středověk

Středověký ideál ženské počestnosti na látce rozhodně nešetřil. Tělo se zakrývalo, jak jen to šlo, a vdaná paní si navíc halila vlasy, krk i bradu do závojů a roušek, v nichž připomínala řeholnici. Upjatost začala povolovat už kolem poloviny čtrnáctého století, kdy se ve Francii a Anglii objevily přiléhavé šaty s výstřihem tak širokým, že ten k velkému pohoršení kazatelů obnažil ramena. 
Klíční kost se po staletích znovu ukázala světu a renesanční Itálie z ní udělala výkladní skříň: florentské gamurry se otevíraly nízkým výstřihem a tato vodorovná kost s výčnělky sloužila jako trám, na který se „zavěšovaly“ perly a řetízky. Nejslavnějším zpodobením této epochy je Botticelliho Zrození Venuše (kolem 1485). Bohyně si v póze Venus pudica, převzaté z antických soch, cudně zakrývá hruď rukou a klín vlasy, a přitom má krk i ramena protažené do anatomicky nepravděpodobné, ale esteticky půvabné linie. V Benátkách rovněž na počátku šestnáctého století vznikl žánr belle donne: obrazy idealizovaných krásek inspirované milostnou poezií, často s odhalenými rameny a hrudí, ale s neznatelnými klíčními kostmi. Mezi těmito kráskami se objevila i Giorgionova Laura (1506) či Tizianova Flóra (kolem 1517). 
Flóra, Tizian
Foto: (c) WikiCommons

Flóra, Tizian

Krásná literatura nezaostávala za tímto trendem pozadu: Agnolo Firenzuola v dialogu O kráse žen (1541) rozebral ženské tělo na části jako řemeslník své dílo a například ženu s dlouhým štíhlým hrdlem, jasnou linií klíčních kostí a širokými rameny přirovnal k antické váze.

Prohlubně a slánky

V průběhu dlouhého 19. století siluetu renesanční vázy vystřídaly přesýpací hodiny. Dámský korzet, v té době must-have, stahoval pás, hrudní koš i ramena natolik, že klíční kosti ostře vystoupily a lopatky trčely jako křídla. Zatímco přes den dámy tyto partie zahalovaly, večerní výstřihy je naopak vystavovaly na odiv. 
Samotné klíční kosti zdůrazňovala i mnohdy extrémní hubenost, která byla podle historičky Carolyn Day součástí takzvaného souchotinářského šiku. Tuberkulóza zhruba do roku 1850 platila za nemoc bohatých a krásných a móda napodobovala její příznačnou bledost, křehkost i ruměnec na tvářích. Francouzský dekadent Charles Baudelaire se v básni Monstrum ze sbírky Trosky (1866) obrací k ženě, která již není poupě, a opěvuje její dvě „slánky“. Slovem salières označuje francouzština výrazné prohlubně nad klíčními kostmi hubených žen, v nichž jako by se zadržoval slaný, lesknoucí se pot pramenící z horečky či milostné vášně. 
Madame X, John Singer Sargent, 1884
Foto: (c)WikiCommons

Madame X, John Singer Sargent, 1884

Svrchní výstupky klíčních kostí však měly zadržovat i ramínka šatů. V roce 1884 vystavil malíř John Singer Sargent na pařížském Salonu portrét prominentky Virginie Gautreau. Na tomto výjevu byla oděna do černých šatů, její pleť byla napudrovaná do nezdravého odstínu levandulové běli a z ramene jí sjíždělo ramínko. Veřejnost, a zejména pak matka modelky, byla tímto zpodobením velmi pohoršena; matka dokonce žádala, aby malíř obraz stáhl. Sargent to odmítl, ramínko však později přemaloval, a když toto plátno roku 1916 prodával Metropolitnímu muzeu, neslo již název Madame X.

Pravidla výstřihu

Proč vlastně jedno sklouzlé ramínko pobouřilo více nežli celý odhalený dekolt? Psycholog John Carl Flügel a historik odívání James Laver to vysvětlovali „posouvajícími se erogenními zónami“. Jak tomu rozumět? Zahalené a odhalené partie se v případě ženských šatů v průběhu jednotlivých epoch střídají a spolu s nimi i vzrušení či prudérní přecitlivělost. Francouzský filosof Roland Barthes navíc ve své Rozkoši z textu (1973) zdůrazňuje, že nejerotičtější místo těla je tam, „kde oděv zeje“ (a na mysli má právě letmý záblesk kůže mezi dvěma okraji látky). 
Tuto teorii ukázkově převedli do praxe Hubert de Givenchy a Audrey Hepburn při práci na filmu Sabrina (1954). Britská filmová a módní ikona za války trpěla podvýživou a za své klíční kosti se údajně styděla. Hubert de Givenchy pro ni tedy navrhl mělký, přísně vodorovný výstřih od ramene k rameni, který je od té doby známý jako décolleté Sabrina. 
Ikonický výstřih Sabrina
Foto: (c) Paramount Pictures

Ikonický výstřih Sabrina

Hluboký dekolt halter, který naopak plnoštíhlejší Marilyn Monroe proslavila ve Slaměném vdovci (1955), držela ramínka, která se spojovala až za krkem, čímž opticky prodlužovala šíje a zvýrazňovala horní polovina těla. A konečně décolleté Bardot (někdy také Carmen), které v padesátých letech proslavila Brigitte Bardot, zase ramena a klíční kosti zcela odhaloval. Jejich linie, společně s geometrií střihu, totiž funguje jako přirozený rám: asymetrický výstřih na jedno rameno narušuje přirozenou horizontálu klíční kosti a vytváří dynamický kontrast mezi odhaleným a zakrytým siluetním okrajem. Široký portrétní výstřih pro změnu kopíruje oblouk ramenního pletence a rámuje klíční kosti jako drahocenný obraz.

Klíč k hubenosti?

V devadesátých letech 20. století byla takovou ikonou modelka Kate Moss, která se stala symbolem heroin chic, bledého, vyhublého a nezdravého ideálu. V roce 2022 tento již zapomenutý trend oživil takzvaný ozempic chic, u nějž je rychlé hubnutí často vykoupeno ztrátou svaloviny či vznikem ozempic face, nezdravě propadlých, povislých tváří. Výrazné klíční kosti, které jsou rovněž průvodním znakem úbytku podkožního tuku, začaly být podle novinářky Marissy Wu in po Met Gala 2024, kde nesly průsvitné šaty Zendayi „jako útlé ramínko“. 
Co Audrey Hepburn kdysi chtěla zakrýt, se dnes leští jako drahocenné stříbrné kliky. Beauty média v roce 2026 hlásí návrat speciálních třpytivých olejů a rozjasňovačů. Lékař Ed Robinson v deníku Daily Mail v souvislosti s klíčními kostmi popsal i vyžadovaný zákrok zvaný Barbietox, při kterém se do trapézového svalu vpichuje botulotoxin, po němž krk a ramena působí štíhlejší. Výrazné klíční kosti dnes nepřiznaně znovu vyžadují i mnohé módní přehlídky, honosící se donedávna modelkami plus size a tělesnou diverzitou. 
Tento trend popularizují i výzvy na sociálních sítích jako collarbone challenge: kolik mincí, rtěnek či vajíček se na klíční kosti udrží? Podle Wu vystřídaly klíční kosti thigh gap, posedlost jejího dospívání v podobě mezery, která má zůstat mezi stehny, i když dívka stojí s nohama u sebe. Ta se ovšem dala ošidit upnutými džínami, stahovacím prádlem nebo retuší. Výrazné klíční kosti jsou vidět v odvážném výstřihu na očích a jen tak se předstírat nedají.