O kráse nemoci a bezmoci: Od epidemií v 19. století přes heroin chic až po ozempikovou éru

Móda ze své podstaty svůdně balancuje na hraně mezi zdravým a nemocným tělem, mezi erotikou vitality a dekadencí smrti. To vše je nejvíce patrné v případech, kdy je krása spojena s mocí, privilegii a vysokým společenským postavení.

Marie Duplessis, francouzská kurtizána a pařížská celebrita, byla výraznou kráskou viktoriánské éry. Na jejím nejznámějším portrétu od Édouarda Viénota lemují lesklé černé vlasy krásný oválný obličej se zářivýma očima a slonovinovou pletí. Její sláva však neměla dlouhého trvání. Stejně jako věhlas hlavní hrdinky opery La Traviata od Giuseppe Verdiho, která Duplessis inspirovala: trpěla tuberkulózou, jež ji zabila v roce 1847 ve věku 23 let. V polovině 19. století dosáhla tuberkulóza (tehdy zvaná souchotě) v Evropě a Spojených státech epidemických rozměrů. Oběti nemoci pomalu chřadly, byly bledé a hubly, ale také jim zářily oči, hořely tváře a rudly rty. 

Všechny tyto projevy, které nemocné doprovázely na cestě ke smrti, viktoriánská doba paradoxně romantizovala a považovala za znaky krásy: „Mezi lety 1780 a 1850 dochází k rostoucí estetizaci tuberkulózy, která se proplétá s ženskou krásou,“ tvrdí historička umění a medicíny Carolyn Day. Tuberkulózní tělo – bledé, štíhlé, planoucí – se podle esejistky Susan Sontag stalo estetickou normou nejvyšších společenských vrstev a odlišovalo tak od zdravé venkovské síly, která byla spojována s hrubostí. „Fyzické příznaky souchotin,” upřesňuje Carolyn Day, „byly po celá desetiletí napodobovány a zdůrazňovány. Vrchol takzvaného souchotinového chic přišel v polovině 19. století, kdy špičaté korzety zdůrazňovaly štíhlé, křehké pasy a objemné sukně ještě více zvýrazňovaly útlou linii středu těla. Ženy ze střední a vyšší třídy se také snažily napodobit vzhled souchotinářek pomocí líčidel, kterými si zesvětlovaly pleť, červenily rty a tváře si barvily narůžovo.“

Dnes tolik oblíbené a několika retro vlnami vyplavené devadesátky přinesly do módy nový mýtus o nebezpečně vychrtlém těle. Fenomén „heroin chic“ se vyznačoval bledou pletí, výraznými tmavými kruhy pod očima, lehce vysíleným vzhledem a jakousi nekonformní klackovitostí. „Heroin chic“ však nebyla jen neškodná estetika, ale především nebezpečný trend, který souvisel s glamorizací drogově závislých v oblasti módního průmyslu. Předvojem této éry se stala americká supermodelka Gia Carangi (1960 až 1986), kterou později ztvárnila Angelina Jolie ve filmu Gia z roku 1998. Gia na vrcholu své fashion kariéry propadla závislosti na heroinu, stopy po užívání drog neskryla ani na obálce Vogue z listopadu 1980 a nakonec zemřela na AIDS, když se nakazila z použitých injekčních jehel.  

Estetiku heroin chic však vizuálně ukotvil až talentovaný módní fotograf Davide Sorrenti (1976–1997), aby ji propojil s nekonformitou grunge. Po jeho smrti, která byla připisována rovněž následkům heroinu, vystoupila jeho matka proti glamorizaci drogově závislých a v otevřeném dopise vyzývala šéfredaktory módních magazínů k odpovědnosti. Sorrentiho jméno zmínil ve svém projevu dokonce i prezident USA Bill Clinton, který upozorňoval na to, že „glorifikace heroinu není kreativní, ale destruktivní.” 

Mezi modelkami, se kterými Sorrenti pracoval, byla i Kate Moss, která se proslavila v kampani Calvina Kleina a výrokem: „Nothing tastes as good as skinny feels.“ Ve stínu heroin chic, trendu odcházejícího na konci 90. let z výsluní slávy, vznikla i krajně nebezpečná subkultura pro-ana, která propagovala anorexii jako životní styl a ideálu vychrtlé krásy docilovaly její stoupenkyně i za cenu extrémního sebeovládání a těžkých poruch příjmu potravy. 

„Heroine chic je zpátky!” ohlašovaly době nedávné lifestylové přílohy předních světových novin. Toto zvolání však neprovázely žádné uvítací fanfáry, ale spíše výraz oprávněného zděšení. Posedlost extrémní štíhlostí a návrat Y2K estetiky v podobě cropped topů či bokových džín je tentokrát spojen s novou závislostí, tentokrát na nové generaci léků na hubnutí. Pořízení ozempiku je velmi nákladné, a tak si jeho dlouhodobé, pravidelné užívání mohou zpravidla dovolit jen společensko-ekonomické elity. Z nich jsou nejviditelnější celebrity, které se předvádějí na společenských událostech typu Zlaté glóby.

Ozempikové úbytky na váze nemohl nechat bez povšimnutí ani módní průmysl, který se donedávna zaštiťoval tělesnou rozmanitostí, body positivity a plus size modelkami. Ozempic chic podle analýzy Vogue Business podstatně změní i segmenty beauty, kosmetiky, estetické chirurgie či luxusu, neboť podle odhadů Goldman Sachs by mohlo zlevněné léky z této skupiny do roku 2028 užívat až 70 milionů spotřebitelů po celém světě. Samotné užívání ozempiku není tak nebezpečné jako užívání opiátů, k zdravotním rizikům však patří zejména jeho nadužívání, rychlé úbytky hmotnosti na úkor aktivní svaloviny, poruchy zažívacího traktu či rozvoj tělesné dysmorfické poruchy, v jejímž rámci se ani ten nejhubenější nemusí cítit dostatečně hubený. Co ale hrozí ve chvíli, kdy bude ozempic dostupný všem a hubnutí se vymkne společnosti kontrole?