O mužích, kteří sváděli lýtky

Moderní gentleman sice nosí vysoké podkolenky, které mohou připomínat dámské punčochy, ale pečlivě je skrývá pod nohavicemi širokých kalhot. Pro mnohé dámy dnes představuje problém, pokud muž lýtka takříkajíc „nemá“, ale paradoxně i to, když je příliš okatě dává na odiv v kraťasech, skinny džínách či elastických kalhotách. Možná by se zdálo, že jde o příliš mnoho povyku pro nic, ale dobře tvarované lýtko kdysi neklamně svědčilo o urozeném původu, nekompromisní vojenské průpravě i o neskrývané erotické přitažlivosti.

V pozadí obdivu k urostlým lýtkům stál starořecký ideál kalokagathie. Historička umění Jean Sorabella z Metropolitního muzea v New Yorku připomíná, že v antickém Řecku atleti soutěžili nazí a ztělesňovali vítězství, slávu i morální dokonalost. „Řecké ztvárnění lidského těla zřídkakdy odpovídalo skutečnosti. Namísto toho bylo složitou estetickou konstrukcí, která spojovala ideální proporce, mladistvou sílu a dokonalou symetrii.“

Sochař Polykleitos ve svém spisu Kánon definoval krásu tak, že i obvod lýtka měl matematicky přesný poměr ke zbytku těla. Tyto nahé atletické hrdiny à la Doryphyros znovu postavila na nohy renesance v podobě Donatellova Davida (cca 1440), který je považován za první samostatně stojící sochařský mužský akt od antiky a má lýtka chráněna knémidy, jež ve formě zbroje modelovaly a na pohled zesilovaly mužská lýtka. 

Michelangelův David, vysekaný z carrarského mramoru, nezdůrazňoval jen hrubou svalovou hmotu, ale i jemně vyvážené proporce a rovnováhu. Z tohoto období si barokní kultura odnesla idealizovanou představu o bílých, hladkých a dokonalých tělech. Současné výzkumy antické polychromie však přesvědčivě doložily, že antické sochy zářily sytými barvami. Starověká bělostná lýtka, jež měla později napodobovat bílá pletená punčocha, by ve skutečnosti spíše odpovídala pestrobarevným vzorům happy socks.

Móda ukazování lýtek začala být „in“ na podzim roku 1666, kdy anglický král Karel II. oznámil, že pro svůj dvůr zavádí novou sestavu oděvu: kabát, vestu a úzké kalhoty ke kolenům. Vesta měla podle Samuela Pepyse, proslulého anglického deníkáře a poslance, naučit šlechtu šetrnosti a odlišit Angličany od marnivých Francouzů. 

Ludvík XIV. na tuto módní novinku reagoval po svém a do podobných vest nechal obléknout své lokaje, což Pepyse „náramně pobavilo“. Vrcholem této „éry obnažených lýtek“ je bezesporu slavný portrét Ludvíka XIV. od Hyacintha Rigauda z roku 1701. Králi Slunce bylo tehdy třiašedesát let a plátno doslova hýří insigniemi a symboly moci: monumentální alonžovou parukou, hermelínem i zlatými bourbonskými liliemi. Králův opulentní oděv je sice nepřehlédnutelný, a přesto náš pohled neodvratně sklouzává dolů, k nohám v bílých hedvábných punčochách a střevícům na červených podpatcích, které tehdy tvořily symbol dvorské aristokracie. 

Ludvík XIV. býval v mládí vynikajícím tanečníkem a v dvorských baletech vystupoval až do roku 1670. Jeho mužná, pevně modelovaná lýtka se stala neochvějným pilířem státní moci, jejichž prostřednictvím předváděl poddaným i vyslancům svoji vitalitu, tělesnou kázeň a autoritu. V barokním světě zkrátka patřila odhalená noha muže ke královskému majestátu podobně samozřejmě jako žezlo a koruna.

Být oblečený podle vybrané módy a mít lýtka „jako z mramoru“ však samo o sobě nestačilo. U mužů, kteří chtěli vypadat k světu, se vyžadovalo více nežli mít dle dobové módy upravený zevnějšek a nákladný šat. Mnohé moderní předsudky sice tanec považují za zženštilý, ale v 18. století  byl součástí tvrdé vojenské disciplíny a u muže se předpokládalo, že ho bude ovládat. Historik Matthew McCormack ve studii Dance and Drill ukázal, jak moc si tanec a dril byly blízko, neboť oba rozvíjely sílu a ladnost. Důstojník, který klopýtal, působil jako člověk neschopný velet a irský heraldik Aaron Crossly označil roku 1724 nohy s pevnými lýtky za údy síly, stability, rychlosti a poslušnosti. 

Malíř William Hogarth ve spise Analýza krásy (1753) rozpracoval estetickou stránku věci a svou „linii krásy“ vedl právě podél plynulého přechodu svalstva nohy a lýtka, který obepínala punčocha. Jemné pletené podkolenky byly dlouho výsadou těch nejbohatších a teprve po zavedení tkalcovského stavu pro bavlnu (1732) se začaly šířit jejich levnější bílé varianty, jejichž těsná látka však podle Hogartha nemilosrdně prozradila každý nedostatek. Muži, kteří chtěli jít s dobovou módou a zároveň skrývali své nedostatky, sahali po všelijakých vycpávkách a „umělých lýtkách“, které se schovávaly pod punčochy a dodávaly jim kýžený tvar. Ne vždy se to povedlo a dobový tisk se pak s gustem posmíval těm, kdo měli „nohy jako vřetena“.

Od zdatných vojáků s pevnými lýtky to byl jen taneční krůček k ženským erotickým představám. Ve spise A Spy on Mother Midnight z roku 1748 chválí ženy shromážděné u šestinedělky jistého pana Richarda, protože mu prý „v lýtkách sídlí dvacet chlapců“. Rukopisný recept z roku 1727 naváděl mladíky k „zesílení údů“ a dobový tutorial sloužil k výběru vhodných, lýtka posilujících podpatků. 

Historička Karen Harvey upozorňuje, že paže tehdy odkazovaly k manuální práci, zatímco elegantní nohy sloužily k předvádění urozenosti: „Světlá punčocha ztělesňovala civilizovanost, ale odhalené nohy skotských horalů byly považovány za prosté barbarství.“ 

Zásadní přelom v ukazování lýtek přinesl nástup průmyslové buržoazie na přelomu 18. a 19. století. Psycholog John Carl Flügel toto období označil jako „velké mužské odříkání“. Pánové se zřekli zdobných kreací z jemného hedvábí ve prospěch střídmého, z vojenských uniforem vycházejícího obleku. Lýtkový sval, někdejší symbol maskulinity, se schoval pod širokými kalhotami a za mužná začala být považována obleky dodnes zdůrazňovaná ramena a charakteristická silueta do V. Odhalování či zahalování lýtek lze v tomto smyslu považovat za společensko-kulturní zvyklosti a součást bontonu. Dnes však neplatí bez výjimky, protože italské slim-fit obleky mají zúžené, zkrácené nohavice odhalující kotníky a v létě se občas dokonce k blejzrům nosí kraťasy.