Umění

Bůh je v detailech. Ludwig Mies van der Rohe, průkopník moderní architektury, stavěl v Brně, Berlíně i Chicagu

Do dějin se zapsal spolu s Le Corbusierem, Alvarem Aaltem a Frankem Lloydem Wrightem jako jeden z průkopníků moderní architektury. Ludwiga Mies van der Roheho proslavil minimalistický styl. Letos si připomínáme 140 let od jeho narození.
Ludwig Mies van der Rohe
Foto: Getty Images

Ludwig Mies van der Rohe

Mies van der Rohe navždy změnil podobu měst

„Méně je více,“ říkal slavný architekt, který zásadně proměnil podobu moderních měst. Jeho stavby jsou výtvorem krásy a řemeslné zručnosti, působí velmi bezprostředně a jednoduše. Ludwig Mies van der Rohe začal využívat konstrukce z oceli a železobetonu doplněné o obvodové pláště ze skla, čímž prosvětlil interiéry. Jeho stavby neměly klasické nosné zdi, které by prostor dělily na uzavřené místnosti. 
Narodil se 27. března 1886 jako Maria Ludwig Michael Mies v německých Cáchách. Měl čtyři starší sourozence. Jeho otec Michael Mies vlastnil kamenickou dílnu, matka Amalie Rohe byla v domácnosti. Ludwig nikdy architekturu nestudoval. Vše, co k budoucí profesi potřeboval, se naučil jako učeň v otcově kamenické dílně a následným působením v ateliérech tehdejších mistrů. V roce 1905 nastoupil v Berlíně na dva roky do ateliéru interiérového designéra Bruna Paula. Mezi lety 1908–1911 pracoval u vizionáře Petera Behrense, a to po boku dalších budoucích velikánů, totiž Waltera Gropia a Le Corbusiera. Pak zamířil do Petrohradu, kde jako stavbyvedoucí dohlížel na realizaci budovy německého velvyslanectví. Slavnostně se otevřelo v lednu 1913.

Architekt, který sebral domům zdi

Ludwig Mies van der Rohe byl samouk, který důkladně studoval slavné filozofy a myslitele, aby lépe pochopil povahu a základní vlastnosti technické doby, ve které žil. Brzy začal přijímat vlastní zakázky. Ve své práci usiloval o návrat k německé architektuře čistých forem z počátku 19. století. Obdivoval práci Karla Friedricha Schinkela, klasicistního architekta, jenž využíval ve svých kompozicích jednoduché kubistické prvky. Svou pozornost zaměřil na vztah umění a přírody, odmítl eklektické a přeplácané styly přelomu 19. a 20. století. 
Bylo mu sedmadvacet, když se 10. dubna 1913 oženil s o rok starší Adele Auguste Bruhn, dcerou zámožného průmyslníka. Narodily se jim tři dcery. Rok po svatbě přišla na svět Dorothea, v roce 1915 Marianne a v roce 1917 Waltraut. Za první světové války byl v roce 1917 odvelen do Rumunska, kde se mu narodil ještě nemanželský syn. V roce 1921 od ženy odešel (oficiálně se ale nikdy nerozvedli), aby o čtyři roky později začal vztah s designérkou Lilly Reich, který trval až do jeho odchodu do Spojených států v roce 1938.
Po první světové válce stavěl Mies i nadále v neoklasicistním stylu, současně však začíná experimentovat. Usiloval, stejně jako spousta jeho současníků, o vytvoření nového architektonického stylu, který by ztělesňoval moderní, poválečnou dobu. Tradiční styly byly už od poloviny 19. století terčem kritiky. Progresivisté viděli nedostatky hlavně v rozporu mezi moderní stavební technologií a jejím zakrytím vnější fasádou s tradičními ornamenty. Válka byla vnímána jako selhání starého světového řádu a tradiční architektonické styly upadly v nelibost právě proto, že představovaly onen zastaralý systém. 
Poprvé se Ludwig Mies van der Rohe uvedl v roce 1921 svým soutěžním návrhem fasetového proskleného mrakodrapu na berlínské Friedrichstrasse, čímž se odvážně oprostil od jakéhokoli ornamentu. O rok později následoval návrh nového mrakodrapu s názvem Glass Skyscraper, který byl ještě vyšší a zaoblený. Připojil se k německé avantgardě a stal se spoluzakladatelem moderního designového časopisu G (Gestaltung), jehož první číslo vyšlo v červenci 1923. 
Význačného postavení dosáhl jako ředitel Werkbundu, kde se podílel na organizaci vybudování sídliště Weissenhof ve Stuttgartu, které bylo vystavěno pro výstavu moderní architektury. Byl jedním ze zakladatelů architektonické skupiny Der Ring. Navrhoval také nábytek, který je charakteristický čistými liniemi, minimalismem, použitím tehdy přelomové ohýbané či ploché chromované oceli a luxusní kůže. V roce 1929 navrhl pro německý pavilon na Světové výstavě v Barceloně kolekci Barcelona. Patří do ní slavné křeslo Barcelona, taburet, lehátko a stůl.

Kde najdete českou stopu Miese van der Roheho

Na sklonku dvacátých let se podílel na koncepci industriálních budov pro textilní firmu Zikmund Eisner a synové v Loděnici u Berouna. Vrcholem jeho tvorby je vila Tugendhat z roku 1930, kterou navrhl v Brně pro manžele Grétu a Fritze Tugendhatovy. 
Jde o jedinou tuzemskou stavbu moderní architektury, která je zapsána na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. V roce 1929 věnoval Alfred Löw-Beer jako svatební dar horní část pozemku vily Löw-Beer své dceři Gretě. Mladá žena toužila po moderní stavbě, která by se ani náhodou nepodobala secesní vile jejích rodičů. Stavbu proto svěřila Ludwigu Miesi van der Rohemu. Zaujalo ji jeho originální pojetí prostoru a cit pro materiál i světlo. Architekt dostal neomezený rozpočet, Gretin otec celou stavbu i financoval. 
Nejkrásnější brněnská vila má tři podlaží a rozložila se ve svažitém terénu. Architekt dům decentně uzavřel pohledům z ulice. Plně ho ale otevřel do zahrady v podobě anglického parku z 19. století, jejíž spodní část plynně navazuje na zahradu vily Löw-Beer. Vnitřní vybavení domu je bez ozdob a ornamentů. Efektu vzdušnosti dosáhl prosklením obvodových stěn a místo zdí použil ocelové nosníky. Vnitřek domu je díky tomu zalitý sluncem, a plný hřejivých barev přírodních materiálů. Nábytek zvolil převážně z trubkové a pásové oceli a z ušlechtilého dřeva – palisandru, zebrana a makassarského ebenu. 
Na interiérech nepracoval sám, spolupracoval s Lilly Reichovou a Sergiem Ruegenbergem. Nejpůsobivější dominantou vily je obývací prostor s onyxovou stěnou. V zimních měsících, když slunce zapadá, rozsvěcí se žíly bílého kamene do celého spektra červené barvy od cihlové až po sytě rudou. Máte pocit, jako by kámen hořel. Před onyxovou stěnou stojí tři křesla Tugendhat potažená stříbrošedou látkou. Vedle nich prostor vyplňují tři křesla a taburet Barcelona ve smaragdově zelené kůži, skleněný stolek a bílá lavice. Lehátko s rubínově červeným sametovým potahem následně rozbíjí celou barevnou kompozici. Jídelnu zdobí stěna z makassarského ebenu. Křídlo pro personál je ve vile rafinovaně odděleno od hlavních prostor. Hranice mezi vnitřkem domu a zahradou jsou úmyslně rozvolněny. Velké skleněné tabule, které vilu a zahradu oddělují, je možné spustit do podlahy, a tak je nechat zmizet.

Třicátá léta, Bauhaus a Chicago

Třicátá léta se nesla ve znamení celosvětové ekonomické krize. V roce 1930 přijal na žádost svého kolegy Waltera Gropia pozici vedoucího katedry architektury na avantgardní škole umění a designu Bauhausu, jehož funkcionalistické používání jednoduchých geometrických tvarů při návrhu užitkových předmětů plně přijal a rozvíjel. Když v roce 1932 byla státem podporovaná škola nacisty donucena opustit areál univerzity v Dessau, přesídlil ji Mies do opuštěné továrny na telefony v Berlíně. V dubnu 1933 provedlo gestapo na škole razii. Její provoz byl neudržitelný, proto v červenci téhož roku Mies spolu s vedením fakulty odhlasoval uzavření Bauhausu. 
V té době se zakázky příliš nehrnuly a Mies stavěl velmi málo. Nacisté Miesův styl odmítli a označili za „neněmecký“. V roce 1937 navštívil Spojené státy na pozvání architekta Philipa Johnsona a setkal se s Frankem Lloydem Wrightem. O rok později přijal zakázku ve Wyomingu a později i nabídku stát se vedoucím oddělení architektury na nově založeném Illinois Institute of Technology (IIT) v Chicagu. Tam také představil nový způsob vzdělávání, později známý jako druhá chicagská škola, který ovlivnil Severní Ameriku a Evropu v následujících desetiletích. 
Jmenování do funkce mu přineslo i zadání k vytvoření nové budovy a hlavního plánu kampusu. Navrhl budovy Alumni Hall, kapli či Crown Hall, navržené jako sídlo oddělení architektury. Crown Hall je obecně považován za Miesovo nejdokonalejší dílo, za formulaci miesovské architektury. Jeho projekty v areálu IIT a projekty pro stavebního investora Herba Greenwalda představily americké společnosti styl, který se zdál být přirozeným vývojem téměř zapomenutého stylu chicagské školy 19. století.
V roce 1940 se setkal s Lorou Marx, která se stala jeho partnerkou až do jeho smrti. Zároveň udržoval milostný vztah se sochařkou a sběratelkou umění Mary Callery, které navrhl ateliér v Huntingtonu v New Yorku. V roce 1944 získal americké občanství, čímž definitivně zpřetrhal vazby s rodným Německem. V roce 1954 navrhl mrakodrap Seagram Building (ve spolupráci s Philipem Johnsonem). Stavba mrakodrapu na Manhattanu trvala čtyři roky a 22. května 1958 byla budova ve stylu funkcionalismu slavnostně otevřena. Architekt v projektu budovy ustoupil od uliční čáry a vytvořil před ní otevřené náměstí Seagram Plaza s fontánami. Tento koncept se stal vzorem pro moderní mrakodrapy po celém světě. Muž, který razil heslo „Bůh je v detailech", zemřel 17. srpna 1969 v Chicagu. Bylo mu 83 let.