Marilyn Monroe. Stačilo jí deset let a ovládla svět

5. srpna 1962, Los Angeles. Když ráno hospodyně dorazí do přepychové vily a otevře dveře do ložnice své zaměstnavatelky, najde mladou ženu ležící v prachových přikrývkách tváří dolů s rukou položenou na telefonu. Spí podle svého zvyku nahá. Hospodyně se nejdřív domnívá, že její velitelka jen zaspala. Jakmile ale zatřese s bezvládným tělem, okamžitě jí dojde, že je zle. Do domu ihned míří houfy specialistů, kteří mají zjistit, jak a proč slavná filmová hvězda zemřela. Po celou dobu vyšetřování se nad policisty vznáší sladká vůně Chanelu číslo pět, který Marilyn Monroe používala místo pyžama. Nakonec bylo vydáno prohlášení, že kráska se smyslně vykrojenými rty spáchala sebevraždu. A to i přesto, že téhle verzi odporuje spousta nevysvětlených skutečností.

Smrt blonďaté bohyně zdrtila celý svět. Ženy truchlily pro módní ikonu, jejíž styl houfně napodobovaly, muži nemohli uvěřit, že temperamentní a žádoucí kráska zemřela tak mladá. Přitom ale tomu nebylo ani deset let, co Marilyn svým kouzlem ovládla plátna kin. Za tu dobu si svou uhrančivou krásou a bezprostředností podmanila každého, kdo se v jejím okolí vyskytl, a to navzdory faktu, že na startovní čáru života vyšlápla levou nohou. 

Narodila se 1. června 1926 v Los Angeles. Matka Gladys jí nikdy neprozradila jméno jejího pravého otce. Tvrdila totiž, že když se dozvěděl, že čeká malou Normu Jeane, jak se Marilyn původně jmenovala, koupil si motorku a zmizel za horami. Marilynina matka situaci vyřešila po svém a svedla otcovství na jiného ze svých nápadníků, kterého pak několik let vydávala za otce holčičky. To by samozřejmě nebyla až tak strašná tragédie, kdyby se postupem času u Marilyniny rodičky, která pracovala ve filmové střižně, nezačaly objevovat příznaky duševní poruchy. Poté, co se v jednom ze svých záchvatů pokusila zapálit dům i s dcerou, která v něm právě spala, byla hospitalizovaná v psychiatrické léčebně, kde také s přestávkami dožila zbytek života. 

Sedmiletá Marilyn putovala do dětského domova, v němž strávila několik měsíců. O tomto období velmi nerada mluvila, protože v osmi letech se stala obětí sexuálního zneužití. Psychologové tvrdili, že tento zážitek spolu s naprostou nepřítomností rodinného zázemí později velmi nepříznivě ovlivnil její vztahy s ostatními muži. Tahle epizoda ale podnítila blízkou přítelkyni Marilyniny matky Grace, aby si děvčátko vzala na několik let k sobě. Holčička ji zbožňovala a chvíli se zdálo, že konečně našla domov. Pak se ale Grace dostala do finančních problémů a v důsledku nich se rozhodla provdat za svého milence. Ten ale kategoricky odmítl živit cizí dítě, takže šestnáctiletá Marilyn dostala na vybranou: buď se vrátí do dětského domova, nebo se vdá. Po předchozí zkušenosti z dětského domova se samozřejmě není co divit, že zvolila druhou možnost. A chňapla hned po nejbližším nápadníkovi. Měsíc randila se svým o pět let starším sousedem Jamesem Doughertym a 19. června 1942 se za něj provdala v Los Angeles.

James pracoval jako dělník v továrně na výrobu letadel a krátce po svatbě se musel přesunout za prací do Evropy. Jeho mladá žena z odloučení ale žádné výrazné trauma neutrpěla. Našla si práci v továrně, kde se šily padáky pro armádu, a žila si podle svého. V té době ještě stále tmavovlasá Marilyn ale u montážního pásu dlouho nepobyla. Padla totiž do oka fotografovi připravujícímu kampaň zobrazující ženy, které pracují ve válečném průmyslu. Fotky krásné mladé paní s dětským pohledem a širokým úsměvem měly ohromný úspěch. 

Marilyn se samozřejmě nenechala dlouho přemlouvat, aby sekla s šitím padáků a pustila se na dráhu modelky. „Proč ne? Konečně si můžu užít toho, jak mi všichni skládají komplimenty. Ostatně jako dítě jsem si jich moc neužila,“ svěřila se v jednom z rozhovorů. Mezi předváděním plavek a spodního prádla, které na jejích oblých křivkách vyniklo, si stihla střihnout ještě dvě roličky v podřadných filmech. Mezitím se vrátil zpátky z Evropy James a čím víc Marilynina sláva stoupala, tím jasnější bylo, že James jejímu tempu nestačí. Rozvedli se po čtyřech letech manželství. „Ne že bych byla v manželství nešťastná, ale taky jsem nebyla nijak zvlášť šťastná. Neměli jsme si vůbec co říct a v posteli jsem s ním umírala nudou.“ (Marilyn Monroe, Ben Hecht: My Story; Taylor Trade Publishing, 2006).

Okamžitě po rozvodu podepsala smlouvu s Twentieth Century Fox, odbarvila si vlasy na legendární platinový odstín a změnila si příjmení na Monroe, což bylo dívčí příjmení její matky. Když se jí později zeptal jeden novinář, jestli si nepřipadá hloupě, když se na veřejnosti objevuje s nepřirozenou barvou vlasů, pohotově odsekla: „A to nevíte, že jediné přirozené blondýny na světě jsou albínky?“ Téhož roku se svět sklonil před září hvězdy s magickými iniciálami MM.

Monroe byla tím nejvděčnějším objektem, jaký si fotografové i filmové kamery mohli přát. Vždy bezprostřední Marilyn s velkýma očima a smyslnými rty skvěle zapadala do dobového ideálu krásy a režiséři to věděli. Nabídky práce, které dostávala, ale předem počítaly s tím, že blondýnka s naivním pohledem dokáže zahrát jen prostinké role v nenáročných komediích, a spíš než na její projev se sázelo na křivky jejích boků a ňader. Nutno ale dodat, že svůj obraz nekomplikované hvězdičky podporovala i sama Marilyn. Nechala se například vyfotografovat nahá pro Playboy a nafotila i kalendář velmi odvážných aktů. Tenhle přešlap jí potom její kritici připomínali až do konce života. 

V pětadvaceti se hollywoodská diva znovu zamilovala, tentokrát do sedmatřicetiletého hráče baseballu Joea DiMaggia. I když se dvojice od počátku dušovala, že jejich láska vydrží i konec světa, Marilyn poněkud podcenila chorobnou žárlivost manžela. Ten od počátku počítal s tím, že jeho žena se kvůli němu vzdá kariéry, což ovšem Marilyn ani v nejmenším neměla v úmyslu. Vzali se 14. ledna 1954 v San Francisku. Když potom dvojice vyrazila na svatební cestu do Japonska a temperamentní herečka při té příležitostí navštívila vojenskou posádku v Koreji, Joe dostal téměř infarkt. Vojáci byli Marilyn nadšení, nosili ji po táboře na ramenou, objímali ji a toužili se s ní vyfotit. Její manžel kvůli tomu ztropil rozsáhlou scénu, která byla jen předehrou nekonečné řady dalších žárlivých výstupů. Za devět měsíců se rozvedli a Marilyn to okomentovala jediným výrokem: „Kvůli nikomu na světě se kariéry nevzdám. A vlastně vůbec nevím, proč jsem si ho brala, protože já mám přece jen trochu větší ambice než stát u plotny a starat se o rozvětvenou rodinu.“ 

Přitom ale Marilyn měla talentu na rozdávání, což se ukázalo za několik měsíců, když se seznámila se slavným autorem divadelních her Arthurem Millerem. Ten jí dohodil účinkování ve hře Bus Stop (Zastávka v Kansasu), a i když tahle role měla k jejím osvědčeným komediím daleko, Marilyn excelovala a kritici byli více než nadšení. „Konečně mě někdo uznal kvůli mému talentu a ne kvůli širokému úsměvu a hlubokému výstřihu.“ (Marilyn Monroe, Ben Hecht: My Story; Taylor Trade Publishing, 2006).

Marilyn si samozřejmě se ženatým Millerem začala vášnivý románek, který odstartoval poslední období jejího života. V té době už pravidelně brala koňské dávky sedativ a vydatně je zapíjela alkoholem, aby byla vůbec schopná fungovat. Stěžovala si na nepochopení a drsnost Hollywoodu: „Hollywood je místo, kde vám zaplatí tisíce dolarů za polibek, ale za vaši duši nabídnou jen padesát centů.“ 

Herečka sužovaná depresí doufala, že vášnivý vztah s Millerem jí pomůže zotavit se z předchozích milostných krachů, a chvíli to i tak vypadalo. Arthur se kvůli ní rozvedl a pojal ji za choť. Marilyn konvertovala k judaismu. Civilní obřad proběhl 29. června 1956 na Westchester County Courthouse ve White Plains ve státě New York. O dva dny později následoval židovský obřad v domě Millerova agenta Kay Browna. Marilyn se s Arthurem Millerem pokoušela otěhotnět, ale protože trpěla chronickou endometriózou, dvakrát potratila. Potřetí bylo její těhotenství mimoděložní a kvůli němu ztratila Marilyn plodnost definitivně. Navíc se k ní podle svědků Miller choval jako k bezduché loutce, ve společnosti ji ponižoval, a pokud mu v něčem odporovala, týral ji. 

Když se v roce 1961 rozvedli, Marilyn byla ještě v horším stavu než předtím. Začala navštěvovat psychiatra. Posledním šťastným záchvěvem v hereččině životě bylo období kolem filmu Někdo to rád horké, ve kterém zazářila jako svůdná hráčka na ukulele a za který také konečně získala vytoužený Zlatý glóbus. Pak se ale ke slovu opět přihlásila její závislost na prášcích a navíc se u ní začaly objevovat paranoidní sklony. Vyhodila například několik hospodyň po sobě, protože měla dojem, že jí je do domu nastrčil její psychiatr, aby ji mohl lépe sledovat. Cítila se osamělá a na konci cesty. „Sláva je příjemná věc, ale v noci se k ní nepřitulíte,“ dala se slyšet. 

A pak tu byl samozřejmě její nešťastný románek s prezidentem Kennedym a jeho bratrem Robertem. Marilyn totiž zpívala v květnu toho osudného roku 1962 na narozeninové oslavě prezidenta a svědci jejího vystoupení tvrdili, že v lesklých šatech s hlubokým dekoltem byla natolik okouzlující, že ji prezident pozval do svého apartmá hned týž večer. Aférka s prezidentem samozřejmě k ničemu nevedla a i přes spoustu fám, které se kolem ní vynořily, je pravděpodobné, že ani sama Marilyn si od ní nic neslibovala. Dala se totiž znovu dohromady se svým druhým žárlivým manželem a chtěli se znovu vzít. Světlovlasá kráska však zemřela tři dny předtím, než si stačili říct své druhé ano. Ať už spáchala opravdu sebevraždu, nebo šlo o nehodu, případně ji nechal zavraždit některý z jejích vlivných milenců, faktem zůstává, že toho srpnového dne zemřela šestatřicetiletá žena, která si sice vrchovatě splnila sny o hvězdné kariéře, ale byla po celý život sama: „Mám raději psy než lidi. Ti mě totiž na rozdíl od lidí nikdy nekousli.“