Proč milujeme bicepsy Pedra Pascala i všechno, co k nim patří

Pedro Pascal v talk show Jimmyho Kimmela v upnutém triku s nápisem Adult Content. Pedro Pascal posílající vzdušné polibky v Cannes. Pedro Pascal v kině, v médiích, na sociální síti X, v editech na TikToku, ve feedu na Instagramu, zkrátka všude. Pascalmánie patří k nejžhavějším trendům roku 2025 and I am here for it. Jedna z nejpopulárnějších hereckých hvězd současnosti široké publikum poprvé zaujala v roli Oberyna Martella ve Hře o trůny a od té doby jede spanilou jízdu ke slávě, dlážděnou, jak se zdá, těmi nejlepšími úmysly řečenou slávu využít ke všeobecnému dobru. Ať už jde o dubnovou premiéru filmu Thunderbolts v Londýně, kam přišel v tričku s nápisem Protect the Dolls, které se mezi celebritami stalo vyjádřením podpory transgender ženám, nebo o veřejnou kritiku J. K. Rowling, již pro její transfobní vyjádření označil za odpornou loserku, Pascal dlouhodobě patří mezi hlasité bojovníky za práva menšin a především queer komunity. Jak si vysvětlit, že tolika lidem připadá neuvěřitelně hot? Jednoduše tak, že přesně tohle v roce 2025 od mužů chceme.

Když jsem viděla fotky Pascala z letošního filmového festivalu v Cannes pózujícího v černém kompletu bez rukávů a s koketním úsměvem na tváři, okamžitě jsem vzala do ruky telefon a jednu z fotografií poslala kolegyním a kamarádkám s komentářem: „No, tak to by snad už stačilo, ne?“ Cítila jsem se naprosto smetena sílou sex-appealu, která z těch obrázků sálala. A nebyla jsem sama. 

Zbláznily se z něj celé sociální sítě a hláška: „Jsem bisexuální; tím myslím, že mě přitahují ženy a Pedro Pascal,“ se stala virální. Hercovy fotky z Francie totiž nejsou jen o tom, že na nich skvěle vypadá. Nemusela bych chodit daleko, dokonce ani mimo redakci Vogue CS, abych našla ženy, jimž po fyzické stránce atraktivní nepřipadá. Jeho vzhled je ale jen jednou součástí celkové image, která je neskutečně podmanivá. Protože je laskavá, přátelská, respektující a především aktivně podporující. Pedro Pascal není jen průměrný sympaťák, který sem tam prohlásí nějakou blahosklonnou frázi a jednou do roka si připne duhovou stužku. Nebojí se pravidelně se ozývat, aby upozornil na ty, jejichž hlas je ve společnosti systematicky umlčován, a zastal se jich.

Že muž, který svou maskulinitu musí neustále agresivně předvádět a obhajovat, je ve skutečnosti hluboce nejistý, není žádná novinka. Víme to všichni. Až nyní se ale zdá, že to na globální úrovni nejen uznáváme jako fakt, ale že to hromadně přestáváme tolerovat, a dokonce rovnou i zvedáme laťku. K vzestupu Pedra Pascala pomohla právě skutečnost, že stále větší část moderní společnosti touží po chlapech, kteří se ve svém mužství cítí natolik komfortně, že ho dokážou jednak vyzařovat tiše a přirozeně, a jednak jsou ochotni jej vyvíjet a formovat tak, aby neubližovali jiným. Naučit se to je navíc i ve vlastním zájmu mužů. Nikoliv dravost, ale ohleduplnost a empatie jsou pro ně klíčem, jak zůstat relevantní ve světě budoucnosti. Protože budoucnost bude patřit ženám, to se nenechte mýlit.

Nejen mezi fanoušky dlouhodobě probíhá diskuze o Pascalově sexuální orientaci. On sám nikdy nic konkrétního nepotvrdil, ani nevyvrátil, a tak jeho dosavadní vyjádření ukazují na příjemně fluidní přístup. Když se na veřejnost dostaly jeho fotky s Jennifer Aniston a titulkem, že po tříhodinové večeři ti dva zažehli drby o začínajícím milostném vztahu, působilo to trochu úsměvně. 

Fotografie měly spíše atmosféru kamarádského holčičího setkání než čehokoliv jiného. A to prostě proto, že Pascal působí jako muž, který se dokáže přátelit se ženami, protože je má upřímně rád. Nevnímá je jako objekty nebo nepřátele. Kolik mužů takzvaného starého střihu tohle může říct? To totiž není otázka sexuální orientace, ale spíš politického smýšlení a především osobního nastavení. Je to, jako když se bavíme o konsentu. Když zavřete do místnosti samé heteráky a zeptáte se jich na názor na konsenzuální sex, někteří ho budou vnímat jako naprosto samozřejmou věc, zatímco jiné přivedete k hysterii. Je úplně jedno, jestli je Pascal gay, bisexuál, pansexuál nebo cokoliv mezi tím. Důležité je, jak se chová k ženám kolem sebe a že se s ním ženy evidentně cítí bezpečně. Nicméně dává smysl, že má část lidí tendenci přisuzovat mu kvůli tomu homosexuální orientaci.

Existuje heslo – a určitě jste ho už slyšely – Not all men; but always a man. Věta, která část společnosti vytáčí až k nepříčetnosti, neříká nic jiného, než že statistiky ohledně znásilnění, sexuálního obtěžování, domácího násilí nebo takzvaných vražd z vášně (přesněji a současněji femicid) ukazují, že ve většině případů jsou pachateli muži a oběťmi ženy, ne obráceně. Když vyzýváme muže, aby v noci v temné ulici přešli na druhý chodník, protože nám tím hodně uleví, neříkáme, že každého jednoho muže na světě považujeme za zvráceného úchyla. Jen vycházíme z dat a zkušenosti. I z toho důvodu dosud platilo, že jediní muži, se kterými se ženy cítily opravdu bezpečně, byli právě gayové. Že muž, který možná je gay nebo je mu minimálně jedno, jestli si to o něm lidé myslí, platí za světový sex symbol, ale není jen o tom, co vyzařuje. 

Ještě v devadesátých letech, dokonce ještě začátkem milénia, popkultura vykreslovala gaye často jako stereotypní postavičky, téměř karikatury; nejlepší kamarády hlavních hrdinek, jakési jejich módní doplňky a důkazy toho, že jsou otevřené a uvědomělé (Stanford Blatch by mohl vyprávět). Gayové nebyli vnímáni jako muži, ale spíš jako ženy v mužském obalu: jemní, emotivní, slabí. Jak se ale vlastnosti typicky přisuzované ženám v současnosti stávají nikoliv slabostí, ale předností, přijímají je za své i moderní muži. Být citlivý zkrátka už neznamená nebýt mužný. Snad i proto vedle Pascala mezi současné idoly patří například Jonathan Bailey, dosud známý především jako tvrdohlavý, ale neodolatelný Anthony Bridgerton, a Andrew Scott, který své popularity mezi hetero ženami využil například k tomu, že nahrál opravdu velmi žhavou erotickou audio povídku určenou primárně ženským posluchačkám.

Dalo by se namítnout, že jeden Cheeky Daddy jaro nedělá. Když se ale podíváme na nastupující herecké idoly generace Z, je vidět, že jde skutečně o rozšířenější, pozitivní trend. Jsou to smutné, hluboké modré oči Joshe O'Connora. Je to Paul Mescal, který možná není dokonalý, ale když vkročí na tenký led – jako v show Grahama Nortona se Saoirse Ronan, kde nevědomky mírně zesměšnil každodenní obavy žen – dokáže uznat chybu a omluvit se. Je to Harris Dickinson tancující v Babygirl na George Michaela. Je to Joseph Quinn v roli nepochopeného metloše (tj. fanouška Metalliky) se zlatým srdcem ve Stranger Things i Joe Keery jako starostlivý Steve tamtéž. Je to Tom Holland, který podporuje svou milovanou Zendayu, kudy chodí, a jehož legendární lip sync vystoupení, v němž dostal za úkol ztvárnit Rihannu zpívající hit Umbrella, stále žije v našich pamětech a jak se říká, neplatí nájem. Je to Jacob Elordi a jeho sbírka kabelek.

A je to například i Benny Blanco, snoubenec Seleny Gomez, do něhož se dav zamiloval prostě jenom proto, že v podcastu On Purpose předložil prostá fakta; a sice, že když mu jeho žena jasně říká, co od něj potřebuje, aby se cítila dobře a byla šťastná, tak to prostě udělá. Tím spíše, že to jsou v podstatě maličkosti, které by mezi lidmi, co se mají rádi, měly být automatickou samozřejmostí – jako třeba, že dáte vědět, když se v noci někde zdržíte, nebo se po příchodu z práce zeptáte, jaký měla vaše partnerka den. Někteří by takový přístup a s ním spojenou energii označili jako beta. Značná část z nás po tom ale šílí, chce se říct konečně. Konečně je sexy nebýt debil.

Ano, o tom se vlastně celou dobu bavíme. Co dnes muže dělá přitažlivým, nejsou svaly, tvář ani celkový zevnějšek, ale celá jeho osobnost. Mysteriózní ikony minulosti mají určité kouzlo, k čemu ale je, když na ně na stará kolena vylézají obvinění ze znásilnění nebo když na ně praskne, že například pod vlivem alkoholu slovně či fyzicky napadají či jinak ponižují svoje děti a partnerky? Za jednu z příčin vyššího věku prvorodiček bývá označováno, že ženy dnes mají na partnery vyšší nároky. Evidentně to platí i při výběru toho, čí plakát si v pokojíčku nalepíte nad postel. Nestačí být hot. Chceme komplexní osobnosti, upřímnost a transparentnost. 

Zároveň už víme, že když se někdo chová jako kretén, není to proto, že je komplikovaný, ale proto, že prostě je kretén. A je zajímavé pozorovat, jak se k postupné společenské proměně staví právě stárnoucí idolové. Když vidíme padesátiletého Leonarda DiCapria randícího se sotva dvacetiletými ženami, na jednu stranu si můžeme říct, že nám do toho nic není, na druhou ale cítíme, že je na tom něco podezřelého a tak nějak odpudivého. Naopak Brad Pitt, který má na kontě obří škraloup, se ke svým problémům dokázal postavit čelem, a aniž bych ho chtěla jakkoliv obhajovat, dokázal, že i starého psa můžete naučit novým kouskům, pokud si ten pes nemyslí, že je pupek světa a všichni jsou zvědaví na to, jak leží uprostřed místnosti a líže si vlastní kulky.

Zároveň je potřeba zamyslet se nad jednou věcí. Totiž jestli náhodou to, co předvádíme s Pascalem, Scottem či Mescalem, není objektifikace. Ta objektifikace, která nám ženám tolik vadí. A pokud je, proč s ní ti samí muži pracují s takovou lehkostí, dokonce ji sami podporují? Příkladem budiž třeba Timothée Chalamet účastnící se soutěží svých dvojníků nebo Andrew Garfield, který i díky tomu zažívá osobní renesanci a jehož téměř lascivní vystoupení zahrnující svůdné olizování rtů a nebezpečnou hru s brýlemi na letošních Zlatých glóbech nenechalo chladnou žádnou mileniálku. Odpověď vidím dvojí: jedna věc je, že když muži objektifikují ženy, většinou je to pro ně nástroj zesměšnění, dehumanizace. Když my objektifikujeme Pedra Pascala, nechceme ho urazit. Spíš jako bychom říkaly: Nejenže je očividně naprosto super, ale ještě k tomu je i neskutečně sexy a měl by to vědět. Druhá věc, která s tou první souvisí a zároveň souvisí s výše zmíněnými statistikami, nicméně je, že při současném nastavení světa objektifikace pro muže ve většině případů není nebezpečná. I v tom ale současní idolové přinášejí určitou naději. Čím víc jich bude, tím větší je pravděpodobnost, že se z módní vlny stane nová norma.