Vogue LeadersK respektu vede zdravé sebevědomí, pokora i chuť na sobě pracovat
tým VOGUE14. 5. 2025
Jedna je regionální ředitelkou Erste Private Banking, druhá manažerkou se zkušenostmi z globálních korporací. Cesty Kateřiny Jánské a Soniy Slavtchevy se protnuly v rolích klientky a privátní bankéřky. Spojuje je ale víc – obě si prošly chvílemi, kdy musely přehodnotit priority, a vědí, jaké to je postavit se předsudkům.
Foto: Adéla Havelková for Vogue CS
Jakou vzpomínku jste si odnesly ze svého prvního setkání?
Kateřina Jánská: Byla jsem ještě juniorní a Sonia pro mě představovala doslova role model. Toužila jsem ji zaujmout, abych se mohla stát její bankéřkou, ale cítila jsem takovou nervozitu, že mě nenapadlo nic lepšího než jí – tehdy finanční ředitelce pojišťovny Allianz – nabídnout benefit
cestovního pojištění.
Sonia Slavtcheva: Mně zůstalo v paměti něco jiného. Když jsem Katku viděla, mladou, krásnou,
blond ženu, na okamžik jsem podlehla stereotypu a pomyslela jsem si, že si na ni musím dát pozor. Ale pak mi to došlo a jakmile jsem se od toho odstřihla, přešly jsme k věcné konverzaci a moje důvěra v Katku díky její profesionalitě rychle vzrostla.
Dal vám někdo předsudky vůči vaší osobě pocítit i přímo?
KJ: Co říká Sonia, bohužel nebylo výjimkou. Když jsem se ve třiadvaceti letech dostala do privátního bankovnictví, slýchala jsem narážky, že „o tomto nemůžu nic vědět, protože jsem tehdy ještě nebyla na světě“. Později mi během
mentoringů radili obarvit si vlasy natmavo a nosit brýle, abych působila seriózněji. To jsem odmítla, protože věřím, že se při jednání dokážu obhájit jako rovnocenný partner i bez toho.
SS: Já zažila
ageism z druhého konce. Když mi bylo šestapadesát, nabídl mi headhunter připojit se k seznamu kandidátů pro top pozici v německém startupu. Za pár dní mi natvrdo oznámil, že mě firma nechce, protože jsem stará. Mé sebevědomí to neohrozilo, ale zarazilo mě to. Kdyby šlo o odbornost nebo znalost jazyka, chápu. Ale stáří? Populace v Evropě stárne a má díky životnímu stylu víc energie a touhy se rozvíjet. Kdybych však práci nutně potřebovala, netuším, jak bych vydělávala do pětašedesáti let.
Vaše kariéra je přitom velmi inspirativní. Jaké momenty ji nejvíc formovaly?
SS: Nejdůležitější byl rozpad komunistického režimu, protože bez něj bychom se dnes o ničem nebavili. I teď vidíme, jak je demokracie křehká. V devadesátých letech jsem s rodinou opustila
Bulharsko a začala v Česku nový život. Poté jsem v USA studovala MBA a rok kvůli tomu bohužel neviděla syna. Na druhou stranu mě vzdělání odlišilo na trhu a nabídlo mi nové příležitosti, včetně desetileté kariéry v GE, kde jsem se poprvé stala CFO a členkou představenstva. Milníkem pro mě byla i zkušenost v Rohlíku, kde jsem řídila finance během mezinárodní expanze, ale zažila i vyhoření.
Jak se vám to přihodilo?
SS: Příčinou bylo dynamické a nepředvídatelné prostředí startupu, na které korporátní člověk není zvyklý. Kvůli dlouhodobé ztrátě spánku jsem postupně propadla úzkostem, depresi a syndromu
vyhoření. Tato zkušenost mi však zásadně ukázala důležitost nastavování osobních hranic. Díky tomu jsem se intenzivně vrátila k malování – vášni, na kterou bych si jinak možná ještě roky nenašla čas.
Foto: Adéla Havelková for Vogue CS
Které výzvy byly, Katko, klíčové pro vás?
KJ: Začínala jsem po maturitě na pobočce a postupně stoupala nahoru. Vždy jsem se držela zásady říkat věci na rovinu a přiznat, že něco neumím, ale jsem ochotná se to naučit. Když jsem se před třemi lety stala v Erste Private Banking regionální
ředitelkou a současně jedinou ženou na této pozici, měla jsem obavy, jestli budu stejně dobrá jako moji kolegové muži a zda mě původní kolegové, často starší než já, přijmou i v pozici nadřízené. Ukázalo se, že obavy byly zbytečné.
Jak těžké je pro ženu ve vedoucí pozici získat respekt?
KJ: Myslím, že
lídrovství se nedá naučit. Můžete si osvojit jisté postupy, ale pokud neumíte lidi nadchnout a motivovat, je jedno, jestli jste muž, nebo žena. Hodně mi pomohlo zdravé sebevědomí a současně velká pokora a touha na sobě pracovat. Lidé vědí, na čem se mnou jsou, a tato předvídatelnost je při řízení důležitá. Vzhledem k tomu, že přímost lépe akceptují muži, spolupráce s nimi je tak pro mě leckdy snazší.
SS: Během dvaadvaceti let, kdy jsem působila jako členka představenstva, jsem byla vždy jedinou ženou v boardu. Nikdy jsem to však nepovažovala za handicap. Když jsem se poprvé stala CFO, vnímala jsem, že mě lidé přestali mít rádi, cítila jsem z nich strach a odstup. Respekt, jak se ukázalo, přichází s funkcí, ne s oblibou. Můj mentor mi tehdy řekl: „Soni, my finanční ředitelé nechodíme do práce, aby nás milovali. Chodíme do ní proto, aby nás respektovali.“ Ta věta ve mně zůstala a od té doby si práci neberu osobně.
Foto: Adéla Havelková for Vogue CS
Měla jste to jako žena jednoduché?
SS: Nikdy jsem neměla problém proto, že
nosím sukně, ale často jsem cítila ze strany některých kolegů ze západní Evropy a USA stereotyp o méněcennosti Východoevropanů. To mě hnalo dopředu, abych vždy ukázala, že jsem nejlepší a není nic, co by mi kdo mohl vytknout.
Proč téma žen ve vedení stále rezonuje?
KJ: Dnes už si ženy nemusejí místo na slunci dobývat tak těžce jako dřív, stačí být kvalitní a potom je jedno, zda jste muž, nebo žena. Věřím, že si to často děláme samy tím, jak málo si věříme. Žena se do vedoucí pozice kolikrát ani nepřihlásí. Jenže úspěch přijde obvykle až poté, co se nenecháte odradit první překážkou.
SS: Díky tomu, že patnáct let mentoruji ženy s ambicí se dostat do top pozic, vnímám zejména u těch mladších touhu po
work-life balance, aniž by si ujasnily, co to znamená. Chtějí být často superženou, ideální matkou a skvělou manažerkou naráz. Ale jak řekla
Oprah Winfrey, můžeme mít všechno, ale ne najednou. Jde o to, říct si, co je v dané životní fázi prioritou a čím se naopak netrápit, že to není dokonalé.