Islandská inspirace pro rovná práva

Navzdory zákonu o rovném odměňování přijatému v roce 1961, který stanovil rovný platový a mzdový standard pro všechny zaměstnance vykonávající podobnou práci, ženy v 70. letech vydělávaly o 30 až 40 % méně než jejich mužští kolegové. Islanďanky ovlivnilo feministické hnutí v USA a v Evropě a správný čas k organizovanému protestu nadešel v roce 1975, který Organizace spojených národů vyhlásila jako rok žen. Islandské ženy se do něj pustily v severském duchu a do ulic jich tehdy vyšlo až na 80 %. Protesty se opakují, nekonají se však pravidelně, naposledy se odehrály v roce 2016. 1. června 2017 přijal islandský parlament zákon, který nařizuje všem společnostem a zaměstnavatelům s 25 a více zaměstnanci prokázat, že vyplácejí mužům a ženám stejné mzdy a který by měl plného efektu dosáhnout právě v letošním roce. Reálně však zatím pay gap zůstává na úrovni okolo 15 %, přesto se řadí ke světově nižším (ČR se blíží 20 %, na Slovensku je naopak okolo 7 %). Women's Day Off (Kvennafrídagurinn) si islandské ženy, ať už s protesty, či bez nich, připomínají 24. října každý rok. 

Island patří v otázce rovných práv k progresivním zemím, už v roce 1850 měly ženy stejná dědická práva jako muži a v roce 1900 získaly právo kontrolovat své příjmy a osobní majetek. V roce 1915 mohly volit a být voleny do místních úřadů; od roku 1920 byla odstraněna diskriminační věková hranice i omezení úrovní správy. První formální organizace, Islandská asociace pro práva žen (IWRA), byla založena v roce 1907 a funguje dodnes. V sedmdesátých letech 20. století byla členkami jedné z pěti největších ženských organizacích přibližně třetina všech islandských žen. Historická sbírka dějin ženského hnutí (Women's History Archives) se stala v roce 1996 trvalou součástí Národní knihovny v Reykjavíku a své archivy postupně digitalizuje a otevírá široké veřejnosti. 

Dalším mezníkem bylo zvolení Vigdís Finnbogadóttir prezidentkou země v roce 1980. Byla celosvětově historicky první ženou v prezidentské roli, navíc byla tehdy rozvedenou samoživitelkou (dceru adoptovala až po rozvodu) a její oponenti se nezdráhali poukazovat ani na operaci, při které přišla o jedno z ňader. „Nevěděla jsem, že k řízení země jsou potřeba prsa. Předpokládám ale, že národ nebudu kojit,” odvětila jim tehdy lakonicky, volby s přehledem vyhrála a v úřadu nakonec zůstala až do roku 1996. Po odchodu z funkce se podílela na různých mezinárodních mírových projektech a působila jako vyslankyně dobré vůle UNESCO. Dnes už vzhledem k pokročilému věku žije v ústraní, nadále však patří mezi nejvýznamější osobnosti ostrovního státu. 

Typické pro Island je, že rovná práva nekončí u mužů a žen, týkají se všech. Genderová politika země, stejně jako kultura celé společnosti, je velmi vstřícná a přívětivá pro každého. Duhové chodníky tu najdete nejen v centru hlavního města Reykjavíku, ale také v dalších městech a přímo na mezinárodním letišti Keflavík. Duhového průvodce nabízí i islandské Národní muzeum, kde si stálé expozice můžete projít z queer perspektivy. Jóhanna Sigurðardóttir, první islandská premiérka zvolená v roce 1944, se otevřeně hlásila k lesbické orientaci. Později jako první v zemi uzavřela manželství se svou tehdejší partnerkou ihned po nabytí platnosti zákona povolujícího stejnopohlavní sňatky v roce 2010. Na tradici silných žen a ochránkyň rovných práv dnes navazuje premiérka Katrín Jakobsdóttir, která nedávno navštívila také Prahu během Evropského summitu. Island je nejen v rámci Evropy každopádně zemí, která v současné době a rovněž ve světle nedávných událostí na Slovensku ukazuje cestu pro čtvrtou vlnu feminismu hájící rovná práva všech.