Nekonvenční a úžasná. Taková je po celý život Catherine Deneuve

V roce 1964 měla ve francouzských kinech premiéru hudební komedie Les Parapluies de Cherbourg (Paraplíčka ze Cherbourgu), v níž zazářila jednadvacetiletá Catherine Deneuve. Ta se ze dne na den proměnila v hvězdu první kategorie. Postupně natočila více než sto filmů, posbírala řadu ocenění a vysloužila si přezdívku „první dáma francouzského filmu“. Její životní heslo? „Nedodržovat konvence.“ 

Narodila se 22. října 1943 v Paříži jako Catherine Fabienne Dorléac coby třetí ze čtyř sester. Její otec Maurice Dorléac i matka Renée Simonot byli herci a babička pracovala v divadle jako nápověda. „Chtěla jsem být architektkou, malířkou nebo módní návrhářkou,“ vzpomínala Catherine. „Také jsem milovala zvířata, nejvíc mě bavilo pozorovat hlodavce. Doma jsem chovala myš.“ (Lisa Downing, Sue Harris: From Perversion to Purity: The Stardom of Catherine Deneuve; Manchester University Press, 2011). V roce 1956 debutovala pod rodným jménem Catherine Dorléac, a to ve snímku Les Collégiennes. V roce 1960 se blýskla po boku své o čtyři roky starší sestry Françoise ve filmu Les portes claquent. Catherine se však rozhodla pro umělecký pseudonym – vybrala si rodné příjmení své maminky, tedy Deneuve. „Když mi pak nabídli další roli, ocitli se moji rodiče před volbou, jestli bych neměla kvůli filmování opustit školu. Moji matku ta představa vůbec netěšila, ale otec řekl: ,Jestli bude šťastná, proč ne?‘“ A tak nadšené dívce v realizaci snu už nic nebránilo.

„Šlo o lásku na první pohled,“ prohlásila Deneuve poté, co se v roce 1962 v klubu Épi na Montparnassu seznámila s režisérem Rogerem Vadimem, který byl o patnáct let starší. „Bylo mi devatenáct. Roger mě zasvětil do prostředí bohémů, po jeho boku se ze mě stala žena.“ Catherine si navíc zahrála v jeho filmu Le vice et la vertu a 18. června 1963 porodila syna Christiana. V kariéře ale dál pokračovala – dva měsíce po porodu už točila, a dokonce zapózovala i pro magazín Playboy. O dva roky později jí režisér Roman Polanski svěřil roli vražedkyně v thrilleru Repulsion. V té době už ale Catherinin vztah s Vadimem nefungoval, a když Catherine potkala anglického fotografa Davida Baileyho, po dvoutýdenní známosti se za něj provdala. Obřad se konal 18. října 1965 v Londýně a za svědky jim šli nevěstina sestra Françoise a zpěvák Mick Jagger. 

V roce 1967 se Catherine opět sešla na place se svojí sestrou, a to v hudebním filmu Slečinky z Rochefortu. „Teď si představte, že máte vysoké podpatky, na hlavě paruku, venku je 40 °C a vy musíte zvládat náročnou taneční choreografii!“ stěžovaly si hlavní aktérky. Nedlouho po natáčení však pětadvacetiletá Françoise tragicky umírá při autonehodě. Aby zdrcená Catherine utopila stesk, vrhla se na psaní knihy Elle s’appelait Françoise. „Odešla nejdůležitější osoba mého života. Velmi dlouho jsem se nemohla ze ztráty sestry vzpamatovat. Byla jsem jako v bezvědomí. Neustále jsem musela něco dělat, pořád jsem se někam přesouvala, natáčela jeden film za druhým… jen abych zapomněla,“ psala. (Catherine Deneuve, Patrick Modiano: Elle s´appelait Françoise; Michel albin SA, 1998). V těžkých chvílích ovšem mladou Francouzku zklamal i druhý manžel. „Když jsem potřebovala jeho podporu nejvíc, dal přednost práci,“ podotkla umělkyně. Odešla od něj v roce 1967, ale oficiální rozvod se uskutečnil o pět let později. 

„Nemusíte o něj žádat. Ví, co chcete – Chanel,“ prohlašuje Catherine s rozpuštěnými vlasy a podmanivým hlasem v kampaních ze 70. let, kdy se stala tváří parfému Chanel No 5. Následně je hvězdou přehlídkových mol a múzou návrháře Yvese Saint Laurenta. Při natáčení snímku Tohle se stává jen druhým se ale seznámila se ženatým hercem Marcellem Mastroiannim. „Zamilovala jsem se už při první čtené zkoušce. Marně jsem si připomínala, že je zadaný.“ O devatenáct let starší Mastroianni kouzlu kolegyně podlehl, čímž začal jejich čtyřletý románek. Společně následně natočili pět filmů, jenže Catherine otěhotněla a prosila Marcella, aby se rozvedl. Nevyslyšel ji. Dcera Chiara přišla na svět 28. května 1972 a Catherine se vrátila na filmové plátno již pět měsíců po porodu. 

Významnou roli si Catherine střihla v upírském filmu Hlad, a to po boku Davida Bowieho. Scénář zahrnoval i pár lesbických scén se Susan Sarandon. Ta prohlásila: „Když jsem si přečetla, že moje postava je opilá, obořila jsem se na scenáristu: ‚Vážně? Musíš být opilý, abys šel do postele s Catherine Deneuve? Myslím, že ne. Nebylo by to lepší dobrovolně?‘“ prohlásila herečka, která se obdivem vůči Deneuve netají.

Catherine Deneuve se tak stala nejen sexuálním symbolem, ale propůjčila tvář i národnímu symbolu Francie – Marianne. „Jsem na každé radnici,“ prohlašovala umělkyně, která své aktivity neomezila ani s příchodem prvních vrásek. Ve čtyřiceti naopak začala propagovat kosmetiku pro mladé, navrhovat módní doplňky. Za filmy Poslední metro (1980) a Indočína (1992) získala Césara, nejprestižnější ocenění francouzského filmu.

„Sázím na tlumené barvy, které občas okořením rudým akcentem,“ prohlašuje elegantní herečka a módní ikona, která nechyběla ani na letošním pařížském fashion weeku. Píše knihy, namlouvá audioknihy, bojuje proti chudobě, násilí na ženách, hájí práva homosexuálů, přispívá na výzkum rakoviny. Celoživotní přátelství ji poutalo s Yvesem Saint Laurentem. Návrhář ji přitom poprvé oblékl v roce 1965 na setkání s anglickou královnou. Catherine se stala jeho múzou. Kostýmy od YSL nosila i ve filmech Kráska dne a Siréna od Mississippi. Spolupracovala také s návrhářem Rogerem Vivierem. Stala se tváří pleťové kosmetiky Yves Saint Laurent v roce 1992 a L'Oréal Paris v roce 2001. „Žiju úplně normálně. Stojím ve frontě, ráda si vyjdu ven s přáteli, do restaurace nebo do kina,“ tvrdí žena, která i ve svých dvaaosmdesáti letech udivuje svět neutuchající krásou a grácií.