Niki de Saint Phalle. Žena z obálky Vogue. Umělkyně a múza s aristokratickým původem i škraloupem

„Niki de Saint Phalle není jen jednou z nejvýznamnějších umělkyň 20. století. Je jednou z mála žen, které se během života dostalo uznání v uměleckém světě, v němž převládají muži,“ prohlásila historička umění a kurátorka Camille Morineau. Výraznou umělkyni proslavil výtvarný styl, kterému se přezdívá outsider art a byla jednou z nejproduktivnějších umělkyň v historii. Zajímaly ji ale i globální problémy. Silné přátelství Niki pojilo s módním návrhářem Marcem Bohanem z módní značky Dior, který pro ni navrhoval exkluzivní kousky. Její osobní styl oblékání inspiroval v roce 1966 návrháře Yvese Saint Laurenta k vytvoření kalhotových kostýmů „le Smoking“, jejichž rozmanité verze tvořil i po další desetiletí. 

Niki de Saint Phalle se narodila 29. října 1930 jako Catherine Marie-Agnès Fal de Saint Phalle. Otec byl potomkem třinácté nejstarší francouzské šlechtické dynastie. Matka, Američanka, byla zase uvyklá na osm zahradníků a 18 sloužících. Narodila se jako druhá z pěti sourozenců. Ačkoli žila v přepychu, prošla si v dětství traumatem. Psal se rok 1941. Niki ve svých jedenácti letech trávila prázdniny v americké Nové Anglii: „To odpoledne jsem šla s otcem hledat do kůlny rybářský prut. Najednou začaly jeho ruce zkoumat moje tělo způsobem, který jsem dosud neznala. Hruď mi sevřely stud a strach. Otec mi poručil: ‚Nehýbej se!‘ Poslouchala jsem jako automat." Niki svým rodičům vykala, a to i tehdy, když psala zpověď, v níž vlastního otce obvinila z incestu: „Jak jste to mohl udělat, tatínku?“

„V onom létě mi otec, bankéř a aristokrat, poprvé strčil penis do pusy. Ještě ve dvaceti jsem měla tik – neustále jsem si hryzala ústa, až jsem si vytvořila dlouhý ret. Nesla jsem svou hanbu na tváři.“ (Niki de Saint Phalle: Mon secret; Editions de La Différence. 1994). Nic už nebylo jako předtím. Niki vyhodili z církevní školy, když se prohlásila za nevěřící. Potíže měla ale i na obecné škole, když narudo přemalovala listy zakrývající pohlaví soch ve školní hale. „Byl to můj první umělecký počin,“ chlubila se. Ředitelka ji nechala dál studovat pod podmínkou, že na ni dohlédne psychiatr. Punc šílence měl budoucí sochařku a malířku provázet už napořád. 

Po válce se uchytila jako modelka a fotila pro prestižní časopisy. Už v osmnácti se objevila na obálce časopisu Life, o tři roky později zazářila na obálce francouzské Vogue. Fotila i pro Elle a Harper´s Bazaar. Více ji ale bavilo malovat. 6. června 1949, ve svých osmnácti, se vdala za Harryho Mathewse, kterého znala od dětství. Sršel inteligencí, byl vysoký, černovlasý, vypracované postavy. Zbožňoval hudbu a poezii. A ženy. V dubnu 1951 se jim narodila dcera Laura a přesídlili do Paříže.

Staré rány se však nezahojily a Niki se ve dvaadvaceti letech zhroutila. V ústavu aplikovali elektrošoky – její psychiatr nevěřil, že by Nikiin otec, muž takového postavení, byl schopen incestu. Ostatní lékaři, s nimiž o svém traumatu mluvila, zase tvrdili, že muž není schopen odolat provokativním svodům mladé dívky, takže obětí je vlastně on. Niki zuřila a raději se naučila s tajemstvím žít – začala psát básně a probouzet v sobě umělkyni. 

S Harrym se doplňovali. Ona byla chaotická, on systematik. Zavrhli životní model svých rodičů, takže když ona vařila, on uklízel. „Odmítala jsem respektovat hranice, které byly ženám stanoveny. Svět mužů mi připadal mnohem dobrodružnější. Děsila mě představa, že se mou životní náplní stane počítání prostěradel.“ (Nicole Rudick, Niki de Saint Phalle: What is Now Known was Once only Imagined: An (Auto)biography of Niki de Saint Phalle; Siglio, 2022). V květnu 1955 se manželům narodil syn Philip, ale tehdy už měla Niki jinou vášeň než rodinu. Četla Prousta, obdivovala Gaudího a malovala. Možná právě kvůli tomu, že malířství nestudovala, vyvinula vlastní styl. V roce 1956 uspořádala první výstavu – v 60. letech 20. století už její obrazy znali lidé po celém světě.

Švýcarský výtvarník Jean Tinguely prohlašoval, že umění je nemoc, kterou buď chytíte, nebo ne. Niki s ním začala v roce 1960 sdílet ateliér, postel i názory na umění. Jean pocházel z dělnického prostředí a ohromně se bavil zásadami aristokratické rodiny Saint Phalle. „Proč jsi nemohla zůstat s manželem a držet si milence tajně, jako to dělají všichni?“ vyčetla Niki její matka. „V matčině světě patřilo pokrytectví k pravidlům hry. Já to nedokázala.“ 

S Jeanem žila třicet let a díky němu udělala z naivního stylu přednost. Tvořila sochy-slepence z nalezených předmětů. Představovaly nevěsty, prostitutky, rodící ženy, pojaté vždy jako oběti. Madoně se okolo prsu točí had, nevěsta nese v dlani hrst pavouků, miminkům chybějí údy nebo se místo nich z ženského lůna rodí koňské hlavy. Niki prostě štvalo, jaké mají ženy ve společnosti postavení. 

Záhy objevila ještě účinnější prostředek, jak vybít vztek. Sezvala diváky do ateliéru a oděná do panenské bílé zahájila smrtící rituál. Nabila pistoli kapslí s barvou a vystřelila ji na obrazy pokryté bílou látkou. „Chtěla jsem vidět obraz krvácet a umírat. Stala jsem se teroristkou umění.“ Sama si kladla vtíravou otázku, kdo byly ty obrazy. „Můj otec? Všichni muži? Nebo snad já sama?“

Trauma z dětství opět otevřela ve dvaačtyřiceti. Aby pochopila svůj vztah s otcem, rozhodla se natočit film Daddy (Tatínek), z něhož čiší strašlivý vztek. „Pošlapala jsem otce, ponížila ho ze všech sil a nakonec ho zabila. Místo toho, aby mě film usmířil, rozpoutal u mě novou depresi.“ 

Rány jí navíc uštědřoval i Jean. „Zajímalo by mě, jestli jsi někdy spočítal všechny ženské, které jsi měl,“ napsala mu jednou. Nad jeho bokovkami se naučila krčit rameny, dokonce i když se mu dva roky po jejich sňatku narodil syn. „70. léta byla časem volné lásky. Když Micheline otěhotněla, galantně jsi mi nabídl, že mi taky uděláš dítě. Odmítla jsem,“ připomínala mu, ale neopustila ho. V roce 1994 vydala své ručně ilustrované a kolorované paměti Mon Secret (Mé tajemství), v nichž odhalila pravdu o sexuálním zneužívání v dětství. 

S Peterem Schamonim spolupracovala na dokumentárním filmu o svém životním příběhu Niki de Saint Phalle: Wer ist das Monster – Du oder ich? („Kdo je netvor, ty nebo já?"). Film získal Bavorskou filmovou cenu za nejlepší dokument. O pět let později vyšla její anglicky psaná autobiografie Traces, kterou také ilustrovala. Ke konci 90. let vytvořila sérii soch Black Heroes na počest Afroameričanů, kteří se významně zapsali do historie. Nechyběl Miles Davis, Louis Armstrong ani Josephine Baker. 

Nejradikálnější sochařku proslavily „nany“, které vytvářela od 60. let. Pozorovala oblé břicho své těhotné přítelkyně a pod rukama jí najednou vznikaly stejně oblé ženské figury divokých barev, ze kterých sálaly síla a radost ze života. Voda jim stříká z prsou ve Stravinského fontáně před pařížským Centre Pompidou nebo skotačí před Tinguelyho muzeem v Basileji. Tarotová zahrada, kterou začala Niki budovat na sklonku 70. let, se stala jejím životním dílem. Pozemek, který v italském Toskánsku získala, osázela dvaadvaceti obřími mozaikovými plastikami se symbolikou tarotových karet. Nejvyšší sochy dosahují výšky patnáct metrů.

Na veledíle pracovala téměř třicet let a stálo ji všechny úspory, včetně výnosů z jejího úspěšného parfému. Na víčku parfému se vyjímala soška dvou propletených hadů, jednoho zlatého a druhého jasně pestrobarevného. Ateliér si zařídila v gigantické soše sfingy, jež představuje kartu Císařovny. Ta v řeči tarotů znázorňuje ženskou sílu, fantazii a slouží jako inspirace pro překvapivé nápady. 

O ně Niki nikdy nouzi neměla. V roce 2000 zavzpomínala: „Konečně se mi splnilo mé celoživotní přání žít uvnitř sochy: prostoru zcela vytvořeného ze zvlněných křivek... Chtěla jsem vymyslet novou matku, bohyni matku, a znovu se narodit v její podobě.“ Ve stejném roce získala cenu Praemium Imperiale, kterou uděluje Japonská umělecká asociace za sochařské počiny. V uměleckém světě je tohle ocenění považováno za ekvivalent Nobelovy ceny.

Niki de Saint Phalle zemřela 21. května 2002 na respirační selhání způsobené rozedmou plic. Bylo jí 71 let. Během své kariéry se otevřeně vyjadřovala k válečným konfliktům, politice, lidským právům, klimatickým otázkám. Až do konce života pokračovala v navrhování dalších prvků pro svou tarotovou zahradu v Itálii. V říjnu 2002 byla otevřena sochařská zahrada Queen Califa´s Magical Circle v Escondido v Kalifornii, kterou Niki de Saint Phalle navrhla, ale jejíhož otevření se nedožila. Zahrada je skrytá za zdí, kterou zdobí velcí hadi podobní krajtám. Najdete tu bludiště a 10 obřích soch. Jde o nejrozsáhlejší sbírku jejích děl na území USA.