Odvaha používat zdravý rozum: Jak se chovat udržitelně a přitom zůstat chytrá

Dnes se od nás žen očekává, že budeme všechno: emocionálně vyrovnané, inteligentní, ekologicky uvědomělé, krásné, vděčné, efektivní, vždy dobře naladěné a hlavně udržitelné. Žádné stížnosti, žádné výkyvy nahoru dolů, žádné otázky – přece víme, co se má, co frčí, co je správně. Ve společnosti, která je posedlá změnou, detoxem a instantním pokrokem, se ale největším uměním stává umění zastavit se. Zpochybnit trend, podívat se za křiklavé slogany a položit si jednoduchou otázku: „Dává mi tohle vůbec smysl?“

Čím dál více se totiž začínáme ztrácet ve vlnách doporučení, výzev a očekávání. Máme pomáhat planetě, jít s dobou, zbavit toxicity ledničku i mezilidské vztahy. Ale co z toho opravdu dává smysl? A kolik z toho děláme jen proto, že nám to diktuje nějaký trend?

Udržitelnost se dnes skloňuje především v souvislosti s klimatem, uhlíkovou stopou, spotřebou masa, avokáda, veganskými teniskami... Ale co kdybychom to slovo a jeho podstatu přenesli i jinam? Do našich vztahů. Do způsobu, jak přistupujeme ke své práci, ke své pokožce, ke svým snům, k sobě. Co když klíčem k opravdové udržitelnosti není přísnost, ale zdravý rozum?

Máme ho v sobě a hluboko uvnitř nám napovídá, kterou cestou se vydat. V současnosti vznikají tendence jej potlačovat, ačkoli zdravý rozum nás vůbec neodrazuje od změn, právě naopak. Pomáhá nám měnit věci s respektem, postupně a uvědoměle. Pomáhá nám udržet si vztahy, motivaci, vlastní energii i důstojnost, a to dlouhodobě. 

Určitě to znáte: Je 1. ledna, měsíc před dovolenou nebo prostě jen zase další pondělí. Na tom nezáleží. Důležité je, že máme ve zvyku vytvářet si milníky a dávat jim nálepky radikálního řezu. Začneme držet hladovku, budeme každý den cvičit a zhubneme. Změníme se, budeme báječné, všem se budeme líbit. A hlavně „tentokrát to už konečně dáme!“ Většinou nám naše nasazení vydrží dva, tři dny, než poprvé zhřešíme. Za pár dní se to stane znovu. A znovu. Cítíme se kvůli tomu špatně, nadáváme si. A začínáme zase od začátku. Všechno místo toho, abychom se zamyslely a postupnými kroky měnily zajetou rutinu k celkově zdravému životnímu stylu tak, aby se z něj stal nový, dlouhodobě udržitelný standard. 

Ze všech stran slýcháme, že změna musí být radikální, že pokrok potřebuje velký třesk. Jenže revoluce má jednu nevýhodu: většinou nás (dřív či později) vrátí ke starému, jenom v jiné podobě. Bývá totiž vyčerpávající. Často dokáže něco zbourat, ale už nenabídne nic udržitelného namísto toho. 

Udržitelnost – ať už vztahů, práce, nebo životního stylu – si žádá trpělivost, odvahu a ochotu jít krok za krokem. Evoluce není líbivá, neuděláte z ní atraktivní reels, ale právě v její tichosti se skrývá síla. Pouze změna, která je pomalá, vědomá a založená na respektu k sobě i druhým, má šanci skutečně zakořenit. Neunaví nás a naopak bude motivovat.

Udržitelná motivace není ta, která vás nutí vstávat ve čtyři ráno, ale ta, která vás nechá spát, když to potřebujete. Jde jen o druh energie, který nevzniká z tlaku, ale z vlastního přesvědčení a z toho, že my samy něco opravdu chceme. Ptáme se: „Co vlastně jím?“, ale už méně často si pokládáme otázky typu: „Co mě pohání? Co mi dává smysl?“ Když přestaneme jít proti sobě, zjistíme, že naše udržitelné já je lehčí a přirozenější, než jsme si myslely. Ne náhodou se nám opakovaně stává, že když příliš tlačíme na pilu, je to kontraproduktivní a spíš se nám nedaří. Pak přestaneme, pustíme to – a ejhle, ono to jde téměř samo.

Nejen v tomto ohledu se tedy udržitelnost netýká jen životního prostředí nebo plastových brček. Souvisí s naší psychickou odolností, našimi vztahy a právě i nesmírně důležitou schopností žít v souladu se sebou samými. Možná je čas přestat se bát říct: „Já už to takhle dál nechci,“ nebo: „Tuhle práci dělat nebudu, protože nesouhlasím s tím, kam směřuje,“ případně: „Dnes neodpovím na e-maily, protože prostě potřebuji být chvíli sama.“

Buďme ženy, které takříkajíc vidí císaře nahého. Ne ty, které se přizpůsobují za každou cenu. Ne ty, které se bojí ozvat, ale ty, které si dovolí říct: „Tohle už je moc. Tohle zase málo. A tohle vůbec není pro mě.“ V každé z nás tkví síla nebýt jen poslušná, ptát se, zpochybňovat a tvořit nová pravidla, která nám vyhovují. Potřebujeme k tomu odvahu vystoupit z davu a říkat věci tak, jak jsou. A také odvahu být člověkem, který se vzpírá trendům a raději si vytvoří trendy vlastní. Zdravý rozum totiž není názor, ale kompas. A odhodlání jej následovat je možná ta největší svoboda, jakou si můžeme dovolit.