Když i málo znamená moc. Zakladatelka projektu Spoluživot o hostitelské péči

Při adopci nebo v pěstounské péči s vámi dítě přichází žít natrvalo. Při hostitelské péči dítě stále žije v dětském domově a s hostitelem tráví jen předem určený čas. Může to být u hostitele doma, ale někteří děti berou jen na výlety nebo je vyzvedávají z kroužků. Důležitá je pravidelnost. Ideálním výsledkem hostitelské péče je vztah, který trvá napořád a v němž hostitel bude dítěti oporou celoživotně, nejen do doby, kdy odejde z dětského domova. Je to forma péče, která je pro řadu lidí dostupnější než adopce nebo pěstounství – ne každý má možnost přibrat si domů další dítě, ale zároveň třeba má chuť věnovat někomu svůj čas a pozornost. Hostitelství se primárně nedoporučuje pro děti do osmi let. Podle odborníků děti do té doby nemusejí být dostatečně emočně stabilní a neumí pochopit princip střídání, tedy nerozumí, proč nemohou u hostitele zůstat a musí se od něj vrátit do domova. Ale záleží na konkrétním příběhu, už jsme propojovali i tříleté dítě s hostitelkou, na kterou bylo navázané od kojeneckého ústavu. Zároveň je za nejlepší variantu považována péče pěstounská a právě děti ve věku do osmi let jsou nejlépe umístitelné.

Dítě dostane možnost poznat jiné prostředí, než jaké zná. Děti v dětských domovech byly svým rodičům odebrány, protože ti v péči o ně nějakým způsobem selhali. Hostitelská péče dítěti pomáhá získat skutečné představy o světě, který ho čeká, až dětský domov opustí. U hostitele vidí, jak funguje domácnost, jak se řeší každodenní situace, jaké to je žít s někým ve vztahu založeném na důvěře. Je ale důležité upozornit, že změna nenastane hned. I děti, které jsou v hostitelské péči už dlouho, v sobě mají zakódované vzorce chování, ve kterých vyrůstaly.

Celý nadační fond Spoluživot vznikl z mé osobní zkušenosti. Před lety jsem potkala holčičku z dětského domova, Natálku. Nějakou dobu jsem s ní trávila čas, a když jsem ji pak chtěla vzít o víkendu na výlet, podmínkou bylo přihlásit se do hostitelské péče. Po čase jsem si všimla, jak i to málo, co jsem pro ni dělala, totiž brala si ji k sobě na víkend jednou za čtrnáct dní, pro ni znamená moc.

Odborné znalosti potřeba nejsou, a co se týče povahových rysů, pro zájemce máme připravený seberegulační test, jehož vyplněním si mohou sami pro sebe uvědomit, zda jsou pro pozici hostitele vhodní. Jsou v něm otázky, jako například jestli daný člověk umí dodržet slovo, jestli je schopen nabízet pravidelnou péči, jestli má stabilní zázemí a tak dále. Jediným povinným kritériem pro hostitele je, aby byl starší osmnácti let. Na začátku je zároveň potřeba absolvovat vstupní kolečko sestávající z pohovorů s odborníky, psychology a naší koordinátorkou Sylvií. Posléze zájemci projdou školením a poté je spojíme s dětským domovem, který má o hostitelskou péči zájem. Může to znít složitě, ale není, jde o plynulý proces, v němž kroky navazují logicky za sebou. Hostitelé pak přímo do domovů sami jezdí, postupně se seznamují s dětmi nebo už rovnou s jedním konkrétním. Smyslem všeho je, aby si děti i dětské domovy byly jisté, že hostitelství je pro ně správná cesta.

Když jsem na začátku říkala, že vztah mezi dítětem a hostitelem by měl trvat celý život, je to opravdu spíš ideální představa. Samozřejmě to tak dopadnout nemusí a nemusí to ani záviset na hostiteli. Dítě se v dospělosti, ale i dřív může odpojit, když nechce pokračovat. Na tuto možnost se snažíme připravovat jak děti, tak hostitele. Strach tedy zájemce o hostitelství mít nemusí. Všem ale radíme, aby opustili nastavení, že je hostitelská péče záležitost na pár let, a aby se naopak naladili na cíl, že dítě se postupně stane vzdálenou, nicméně pevnou součástí jejich rodiny.

Děti, které vyjdou z dětských domovů, často končí stejně jako jejich rodiče. Zažila jsem chlapečka, jehož máma byla závislá na drogách. On byl vždy velkým odpůrcem omamných substancí, ale asi tři měsíce po odchodu z dětského domova začal maminku navštěvovat a závislosti propadl také. A když mají děti z dětských domovů vlastní potomky, často jsou i jim pak odebráni – maminka mojí Natálky je také z dětského domova. Dřív jsem bezdomovce na ulicích odsuzovala, ale dnes za nimi vidím právě děti z dětských domovů, které neměly na výběr. Proto hostitelská péče dává smysl. I kdyby se jen pár jednotlivcům podařilo změnit životní dráhu, bude to úspěch.

Součástí projektu může být každý, ať už chce v pozici hostitele nabídnout dítěti možnost změnit svůj životní příběh, nebo mu prostřednictvím finanční podpory projektu pomoci hostitele najít. Budeme ale vděční za jakoukoliv formu propagace, sdílení nám hrozně pomáhá. Celý říjen bude například na Mariánském náměstí v Praze probíhat výstava fotek, které pořídily samy děti a zachycují jejich dny strávené s hostiteli. Popisují nejen konkrétní příběhy, ale také životní optiku dětí, pro něž jsou důležité i nejobyčejnější věci. Na podzim také odstartuje velká náborová kampaň pro hostitele a pomoc s jejím šířením velice oceníme, stejně jako poskytnutí prostor nebo například cateringu pro komunitní setkání hostitelů, jež právě chystáme. Největší problém hostitelské péče je, že pořád nikdo neví, co to vlastně znamená.