Vyhořelí z lidí a společnosti? Proč i extroverti občas potřebují zmizet ze světa

Ještě před pár lety byla samota často zaměňována za osamění. V kolektivně nastavené společnosti, kde je sociální kapitál měřítkem úspěchu, působila jako cosi podezřelého. Dnes se však karta obrací. I lidé, kteří se definují jako extroverti, mluví o potřebě vědomě vypnout, stáhnout se a zůstat chvíli jen sami se sebou. Ne proto, že by ztratili potřebu vztahů, ale proto, že jich je zkrátka příliš.

„Současný svět je extrémně sociálně saturovaný. Sociální sítě, pracovní komunikace a neustálá dostupnost znamenají, že i přirozený extrovert je vystaven většímu objemu interakcí, než dokáže smysluplně zpracovat. Nervový systém reaguje únavou a potřebou klidu, a to i u lidí, kteří by si to dříve nedokázali představit,“ vysvětluje psycholog a psychoterapeut Pavel Pařízek z platformy Terapie.cz.

Podle Pavla Pařízka zároveň roste povědomí o tom, že neustálé sociální zapojení může fungovat i jako nevědomý mechanismus vyhýbání se kontaktu se sebou samým. Jinými slovy: být stále mezi lidmi může být pohodlnější než být v tichu. Právě zde se mění perspektiva. Samota přestává být opakem extroverze. Stává se jejím doplněním. Petra Taye, psychoterapeutka působící na online platformě Hedepy, k tomu dodává: „Vědomě vyhledávaná samota není popřením extroverze, ale jejím doplněním, tedy způsobem, jak si udržet psychickou rovnováhu.“ Nejde tedy o změnu osobnosti, ale o rozšíření její kapacity.

Rozdíl mezi léčivým tichem a nebezpečnou izolací není ani v počtu hodin strávených o samotě, klíčová je dobrovolnost. „Hlavním kritériem je dobrovolnost a pocit kontroly. Zdravá samota je aktivní volba, kterou člověk může kdykoli ukončit. Sociální izolace je stav, který člověk buď nevnímá jako svou volbu, nebo ho sice racionálně obhajuje, ale pociťuje z něj úzkost či prázdnotu,“ říká Pařízek. 

Petra Taye doplňuje, že zásadní je i následný efekt: pokud se po čase v samotě cítíme klidnější, soustředěnější nebo otevřenější dalšímu kontaktu, plní svou funkci. Pokud je návrat mezi lidi stále obtížnější, je to signál k pozornosti.

Pro lidi, kteří si vybudovali identitu na společenskosti, může být stažení se téměř ohrožující. „Nejsilnější bariérou bývá obava, že samota znamená selhání sociální role. Pokud si člověk celý život budoval identitu kolem společenskosti, může být i krátké stažení prožíváno jako projev slabosti,“ upozorňuje Pařízek. Přidává se strach z nudy i z konfrontace s vlastními myšlenkami bez filtru konverzace. Absence vnější stimulace totiž otevírá prostor vnitřnímu dialogu. A ten může být intenzivní.

Pravidelná zkušenost s tichem však přináší měřitelné psychologické benefity. „Pravidelná samota posiluje schopnost emoční seberegulace – člověk se učí stabilizovat vnitřně, místo aby se spoléhal výhradně na regulaci prostřednictvím druhých. Prohlubuje sebepoznání, protože v tichu si člověk snáze všimne automatických vzorců myšlení,“ říká Pařízek. Zmiňuje také výzkumy potvrzující, že období nerušeného přemýšlení posiluje kreativitu a zvyšuje tzv. distress tolerance – schopnost snášet nepříjemné vnitřní stavy bez okamžité potřeby řešit je vnější aktivitou. Petra Taye dodává, že vědomá práce se samotou ovlivňuje i kvalitu vztahů: „Člověk, který pravidelně tráví čas sám se sebou, lépe rozumí svým potřebám a hranicím, a proto vstupuje do vztahů méně reaktivně.“

Samota se může stát i maskovaným únikem. „Samota se stává varovným signálem, pokud ji člověk využívá jako únik před problémy vyžadujícími řešení v kontaktu s druhými, pokud se potřeba samoty náhle a výrazně zvýší bez zjevného důvodu, nebo pokud se během ní opakovaně objevují sebekritické myšlenky,“ upozorňuje Pařízek. Zdravá samota podle něj člověka posiluje a přibližuje ke světu. Nezdravá ho postupně odřezává.