Zakážeme dětem sociální sítě. A kdo je zakáže nám?

Cindy Kerberová11. 2. 2026

Zákaz používat sociální sítě dětem do 15 let zní jako jednoduché řešení. Jenže největší problém není dítě na TikToku. Největší problém je dospělý, který bez telefonu neumí být sám se sebou ani tři minuty. Jen se podívejte na sebe.

Foto: Kay-Paris Fernandes/Getty Images

Bez filtru. Myšlenky, které byste si sami netroufli napsat, ale potřebujete je slyšet.

Nejsem fanynka současné vlády. Věřím, že stát nemá suplovat rodiče, svědomí ani elementární sebekázeň. Jenže když premiér vytáhne téma, kterého si všimnou i zahraniční média, a nejde zase o další kauzu, z níž máme jako stát z ostudy kabát, totiž zákaz sociálních sítí pro děti do 15 let, je to jeden z těch momentů, kdy si i skeptik řekne: Dobře, tohle stojí za pozornost.

A teď důležité přiznání: Nejsem rodič. Takže nebudu dělat to, co velmi ráda dělá spousta lidí, tedy mluvit o dětech, abychom nemuseli mluvit o sobě. Já chci mluvit o dospělých. O nás. O mně.

Protože včera v noci jsem zase scrollovala tři hodiny. Tři. Hodiny. Místo toho, abych spala. Nebo se aspoň podívala na dobrý film. Nebo doposlouchala audioknihu. Ne, můj palec jel dál a dál a dál.

Telefon jako psycholog, BFF, únik

A tady je pointa, kterou si v téhle debatě nechceme přiznat: největší problém nejsou děti na telefonu. Největší problém je, že my dospělí jsme si z telefonu udělali sedativum bez receptu. Psychologa, „nejku" a rychlý únik, když už nemáme kapacitu. Tlačítko „mute“ na realitu i odměnu za další den, který jsme nějak přežili. A pak se divíme, že to děti kopírují. Ony jsou totiž geniální ve dvou věcech – v (brutální) upřímnosti a v napodobování.

Zákaz pro děti zní jednoduše. Jenže sociální sítě nejsou jen obsah. Je to celá architektura, která kolem nás vystavěla svět, na který teď hledíme s nevěřícným překvapením. Nekonečný feed, autoplay, notifikace, doporučování na míru. Věci, které nejsou neutrální, ale záměrně navržené tak, aby nás udržely v aplikaci déle, než jsme plánovali. Evropská komise teď dokonce předběžně vytkla TikToku „návykový design“ jako možné porušení Digital Services Act.

A když je produkt postavený na tom, že vám bere pozornost, zákaz pro děti je jen jedna strana mince. Ta druhá strana je mnohem nepříjemnější: Co s námi? Protože my máme oproti dětem jednu „výhodu". Můžeme si tvrdit, že to zvládáme. A právě to je naše největší lež.

Ano, argument duševního zdraví u mladých je legitimní. Dokonce tak legitimní, že o něm mluví i instituce, které obvykle nepíšou emotivní statusy. Americký Surgeon General upozornil, že zatím nemáme dost nezávislých důkazů, aby šlo tvrdit, že jsou sociální sítě pro děti a teenagery bezpečné, a zmiňuje souvislosti s riziky pro psychiku při nadměrném užívání. American Psychological Association zase doporučuje sledovat známky problematického užívání a mít na paměti dopady na spánek, psychické zdraví a každodenní fungování.

Ztratili jsme schopnost být chvíli v tichu

Právě proto mi přijde fér říct nahlas: Nejde jen o děti. Jde o civilizační dovednost, kterou jsme ztratili: umět být chvíli bez stimulace. Umět vydržet nudu. Umět si vybrat, co pustím do hlavy před spaním, a co ne.

Kdybych měla být opravdu upřímná (a od toho je Bez filtru), zákaz pro děti mi připomíná situaci, když hoří u vás, ale vy běžíte hasit sousedům. Hezké gesto. Nula efektu. Co by mě zajímalo víc než samotný zákaz, je to, jestli se konečně posuneme k samotnému jádru problému: regulovat a kultivovat samotnou architekturu sociálních sítí a jejich algoritmy, které jsou cíleně stavěné proti naší pozornosti. A hlavně. Jestli si jako dospělí přestaneme hrát na to, že my jsme jiní než generace po nás. Nejsme. Jen máme lepší výmluvy.

Dneska večer si to zkusím říct jasně: Telefon není odměna ani lék na únavu. Spánek je. A klid je. A film, který vám nenechá rozpadnout pozornost na tisíce kousků. A jestli se máme bavit o zákazu, tak navrhuju začít u jediné věkové kategorie, která na to fakt dosáhne, tedy u dospělých. Protože dítěti můžete něco zakázat, ale když vidí, že to sami porušujete, co si z toho vezme? My si alespoň pojďme přiznat nepříjemnou pravdu a začít ji řešit.

3 rady pro dospělé, co se tváří, že to mají pod kontrolou

Telefon ať spí jinde než vy. Nabíječku dejte mimo ložnici. Ne proto, že máte tak moc slabou vůli, ale protože nutkání zírat do obrazovky je prostě o dost silnější. A ano, funkci budíka zvládne i hodinový strojek z roku 1988. Vaše nervy to ocení.
Udělejte ze scrollu vědomou činnost, ne reflex. Smažte sociální sítě z plochy, odhlaste se, vypněte notifikace (všechny kromě těch, které řeší zdraví, bezpečí, práci). Ať je to vědomé rozhodnutí „teď chci být na sítích“, ne automatický reflex „palec si jde pro dopamin".
Vraťte si večer, který vás nerozseká na tisíc kousků. Dejte si jednoduché pravidlo: posledních 30 minut dne žádný feed. Místo toho film, (audio)kniha, cokoliv, co má začátek a konec. Protože mozek potřebuje uzavřít den, ne do něj ještě přisypat další vjemy a otevřené konce.