Dating v roce 2026: Touží generace Z po skutečné lásce?

Jsem pevně přesvědčená, že každý z nás se dříve či později musí setkat se svou vlastní křehkostí. Jako bychom (a mluvím především za generaci Z, ke které sama patřím) potřebovali zakopnout o ty nejcitlivější struny bytí, abychom pochopili, kdo jsme a kde se vlastně nacházíme. Nejde jen o zranitelnost, ale také o slabosti, strachy a nestabilitu. Protože každý máme své démony a „musíme se jen naučit je zkrotit“, jak mi jednou řekl můj táta.

A tak se najednou sami sobě jevíme křehcí. Třeba při čtení básně, poslechu písně nebo při pohledu na starší pár, který se drží za ruce v tramvaji, zatímco venku prší a život kolem plyne až příliš rychle. Mně se to stalo před několika lety. Zakopla jsem o svou nejzranitelnější část a vyděsilo mě to. Následovala potřeba obsesivní kontroly nad vším, co mě obklopovalo – od povinností přes vztahy až po samotné city.

Žijeme totiž ve světě, který nás učí mít všechno pod kontrolou. Jako by zkušenosti, emoce a milostné příběhy musely zapadnout do předem dané kolonky napsané lihovou fixou a nepodléhající změnám. Chceme vědět a předvídat všechno, pochopit každý možný scénář ještě dřív, než se vůbec stane. A tak začneme regulovat i city pomocí mentálních algoritmů. Ale co když jsme si celou dobu lhali a v roce 2026 bychom se chtěli zamilovat doopravdy?

Možná to není naše vina, ale spíš důsledek toho, co jsme si (často nevědomky) osvojili během dospívání. Jsme neustále v pohybu. Běžíme za nejlepšími známkami, dokonalou prací a snažíme se zaplnit každou minutu dne povinnostmi, úkoly a myšlenkami. Bojíme se nudy – toho pomalého, prázdného pocitu, který nás nutí dívat se dovnitř sebe bez jakýchkoli rozptýlení. Máme strach objevit vlastní křehkost a možná i to, že cítíme.

A tak se nudě vyhýbáme za každou cenu. Co nejvíc schůzek, klidně i během jednoho dne. Co nejvíc konverzací. Co nejvíc „situationships“. Přesně to je stack dating: nekonečný seznam profilů, možností a potenciálních emočních „řešení“. Hledání někoho co nejrychleji – nebo možná jen něčeho, co vyplní čas. Proč čelit nejistotě, když můžete mít okamžitě další match? Ze strachu stavíme bariéry. Ale není strach z bolesti nakonec toxičtější než bolest sama?

„Už jsem si ublížil mnohokrát, nemám chuť se znovu zamilovat.“ Tahle věta mi zní v uších až příliš často. Na jedné straně zlomené srdce, na druhé vztek smíšený s (možná neoprávněnou) něhou. Proč jsme se tedy vídali celé měsíce? Proč se ozýval každý den? Hrál si, nebo měl skutečně potřebu sdílet se mnou čas? Odpověď jsem se nikdy nedozvěděla a možná se ji ani nikdy nedozvím. Když ale odezní vztek, zůstává pochopení. Bojíme se bolesti. A tak vytváříme filtry, kritéria a bezpečné vzdálenosti, abychom nikoho nepustili příliš blízko. Jenže není ten strach ze zranění nakonec mnohem destruktivnější než samotná bolest?

Je přirozené a krásné usmívat se nad zprávou od druhého člověka, těšit se na setkání, doufat, že ho náhodou potkáme před klubem nebo na ulici v obyčejný den. Stejně tak je normální cítit smutek, když jsme ignorováni nebo bez vysvětlení opuštěni. Opatrnost ale není řešení. Skutečné emoce vznikají ve sdílení.

V době, kdy nám říkali, že být nezávislí znamená být silní, jsme si spletli sílu s izolací. Učili nás, že nikoho nepotřebujeme, že „to zvládneme sami“, že soběstačnost je vrcholem emoční evoluce. Možná ale ta nejautentičtější síla spočívá právě v otevřenosti k druhému a ve sdílení každodennosti. Směrem k hlubším emocím nás vede i poslední album Olivie Dean, The Art of Loving. Mezi virálními skladbami nelze nezmínit Man I Need – přímý, romantický text, který nás vybízí nežádat vesmír o dokonalého muže, ale o emočně uvědomělého partnera, schopného dát nám to, co si skutečně zasloužíme.

A co když jsme si celou dobu lhali, zatímco jsme stavěli kontrolu nad láskou? Co když se v roce 2026 rozhodneme konečně pustit a opravdu se zamilovat? Možná jsme už unavení ze života s nohou na brzdě. Unavení z neustálé kontroly, z vyplňování každého prázdného místa digitálními podněty, z vyhýbání se hloubce skutečného setkání. Protože kontrola je jen klecí iluzí. Bere energii, lehkost i vášeň.

Možná je rok 2026 skutečně rokem, kdy toužíme po lásce. Ne po dobrodružství, ne po matchi, který zmizí, ale po hluboké, zranitelné zkušenosti, díky níž se budeme cítit živí. Protože po tom všem hledání, po stack datingu, který jen odhaluje hlad po někom, kdo se nám bude líbit, může být to nejkrásnější, co nás potká, zůstat stát. Potkat někoho, kvůli komu opustíme spěch – a právě tím, že zůstaneme, půjdeme dál.