Proč se snažíme vypadat na dvacet, i když je nám šedesát?

Když se podíváme na Normu Kamali, Demi Moore nebo Veru Wang, je snadné pochopit, proč na nich naše oči prodlí o něco déle. Děje se tak nejen proto, že jsou krásné nebo díky tomu, co mají na sobě. Fascinuje nás především rozpor mezi letopočtem v jejich rodném listě a tím, co vidíme. Žena po šedesátce, která působí o dvacet let mladší, nám zkrátka narušuje představu, již ohledně stárnutí máme. A taky nás často znejistí a vyprovokuje k zamyšlení, jak budeme vypadat v šedesáti my. A právě v tom možná spočívá část odpovědi na otázku, proč je pro nás věk stále tak citlivé téma.

„Jejich vzhled nás fascinuje především proto, že narušuje naši představu o stárnutí. Jsme zvyklí očekávat, že s přibývajícím věkem budou změny na tváři i těle patrné. Když někdo působí o dvacet let mladší, přirozeně to přitahuje pozornost,“ říká psychoterapeutka Petra Jonášová z platformy Terapie.cz. A dodává něco velmi podstatného: mnohem častěji než obdiv k nestárnoucím celebritám se ve své praxi setkává se ženami, které se bojí, že s věkem ztratí přitažlivost nebo hodnotu. To je možná důležitější než samotné vrásky. Protože když žena řekne: „Nechci vypadat staře,“ nemusí tím ve skutečnosti mluvit o své pleti. Může mluvit o strachu, že přestane být viděna. Že bude méně žádoucí, méně zajímavá, méně důležitá. Že ztratí část hodnoty, kterou si během života zvykla spojovat se svým vzhledem. „Ve své praxi si všímám, že ženy často říkají věty jako: ‚Nechci vypadat staře.‘ Když se ale ptáme hlouběji, ukáže se, že ve skutečnosti nechtějí být odmítnuté, neviditelné nebo méně milované. To už není téma vzhledu, ale sebehodnoty,“ vysvětluje Petra Jonášová.

O ageismu se dnes mluví více než kdy dříve. Přesto společnost na ženský věk stále klade zvláštní nároky. Muž může s přibývajícími lety získávat na atraktivitě prostřednictvím zkušenosti, sebejistoty nebo autority. U ženy se stejné roky často nejprve projeví na tváři – a právě tam je společnost začne hodnotit. „Muži bývají častěji spojováni se zkušenostmi nebo autoritou. U žen je vzhled stále jedním z hlavních měřítek, podle kterého bývají posuzovány,“ říká Petra Jonášová.

Mgr. Šárka Hrabovská, psychoterapeutka působící na psychoterapeutické platformě Hedepy, zase upozorňuje, že tady nejde o nový fenomén. Nové jsou spíše jeho průvodní okolnosti. „Dnes máme mnohem více možností, jak projevy stárnutí zpomalovat, zakrývat nebo upravovat, a tím se posouvá i představa o tom, co je ještě běžné,“ říká.

Paradoxně tak žijeme v době, která nám umožňuje mnohem svobodněji rozhodovat o vlastním vzhledu, ale zároveň nás právě množství možností může dostávat pod ještě větší tlak. Estetická medicína, kosmetické procedury, filtry, sociální sítě, profesionální fotografie, to všechno vytváří prostředí, ve kterém může být stále obtížnější rozpoznat, co je skutečná volba a co už je reakce na očekávání okolí. Když k tomu ještě přidáme neustálý tlak vypadat skvěle za každé okolnosti, který tu prostě je, ať chceme, nebo ne, je to prostě pro některé z nás dlouhodobě neudržitelné. „Tlak se tak místy ještě zesiluje, jen je podáván jako péče o sebe, disciplína nebo osobní volba,“ dodává Hrabovská.

Touha pečovat o sebe samozřejmě není problém. Naopak. Chceme dobře spát, hýbat se, starat se o pleť, oblékat se tak, abychom se samy sobě líbily. Některé z nás milují botox, jiné přírodní kosmetiku, další si nechávají šediny a žádná z těchto voleb sama o sobě neříká nic o našem vztahu ke stárnutí. Rozhodující je důvod, proč to děláme. „Ve chvíli, kdy o sebe pečuji proto, že mi to přináší radost a podporuje to můj pocit spokojenosti, je vše v pořádku. Pokud ale začnu mít pocit, že bez dalších úprav nejsem dost dobrá nebo že musím za každou cenu vypadat mladší, už nejde o péči, ale o strach,“ říká Petra Jonášová. A ten bychom měli řešit.

Podobně věc vnímá i Šárka Hrabovská. Zdravá péče podle ní přináší radost, příjemný pocit a větší spokojenost ve vlastním těle. Problém nastává tehdy, když se hlavním motorem stane strach nebo stud. Když se začneme neustále kontrolovat, hledat další nedostatky a každá další úprava přinese pouze krátkodobou úlevu. A právě tady se může rozjet pro ná vyčerpávající kolotoč. Jedna vráska zmizí, objeví se jiná. Upravíme kontury obličeje, ale najednou si všimneme krku. Začneme řešit šediny, potom pleť, potom postavu. Ne proto, že bychom si chtěly udělat radost, ale proto, že máme pocit, že stále nejsme dost mladé.

Když sledujeme ženu po šedesátce, která vypadá o dvacet let mladší, vidíme hotový kus, výsledek. Nevidíme ale celý kontext, který k němu vede. Nevíme, kolik času, peněz, profesionální péče nebo estetických úprav za jejím vzhledem stojí. Vidíme fotografii, často dokonale nasvícenou a stylizovanou, a potom se podíváme do vlastního zrcadla. A najednou máme pocit, že jsme selhaly. „Neustálé srovnávání vede k tomu, že ženy přestávají vnímat samy sebe realisticky. Místo toho hodnotí svůj vzhled podle výjimečných příkladů, které navíc často vznikají za pomoci estetické medicíny, profesionální péče nebo pečlivě upravených fotografií,“ říká Petra Jonášová.

Podle ní může být výsledkem nespokojenost s vlastním tělem, pokles sebevědomí nebo pocit, že člověk nikdy není dost dobrý. Žena se začne soustředit na každou vrásku nebo drobnou změnu, jako by právě ona určovala její hodnotu. Šárka Hrabovská upozorňuje na podobný mechanismus. „Málokterá z nás má možnosti a dispozice vypadat v šedesáti na čtyřicet. Vypadat o dvacet let mladší opravdu není zcela běžné,“ říká. Přirozené změny těla přitom podle ní neznamenají, že je tělo zanedbané nebo nedostatečné. Jenže čím déle se díváme na dokonale stylizované obrazy žen, kterých jako by se čas netýkal, tím snadněji zapomeneme, že stárnutí není chyba, kterou je potřeba opravit. Je to prostě fakt, který se nedá zvrátit ani změnit.

Dnešní šedesátnice jsou v mnoha ohledech první generací, která má možnost výrazněji odmítnout tradiční scénář ženského věku. Nemusí se stát neviditelnými. Mohou cestovat, sportovat, pracovat, podnikat, začínat nové vztahy, oblékat se podle svého vkusu a žít aktivně. Věk už nemusí automaticky znamenat ústup do pozadí. Jenže spolu s touto svobodou přišel nový paradox. „Dříve společnost ženám říkala, že mají stárnout nenápadně. Dnes jako by jim říkala, že sice mohou stárnout, ale nesmí na nich být stáří příliš vidět,“ říká Petra Jonášová.

Šárka Hrabovská to popisuje podobně: dnešní žena může být ve vyšším věku svobodná, aktivní a sebeurčená, zároveň se od ní ale stále očekává, že bude štíhlá, upravená, sexuálně přitažlivá a mladistvá. Je to tedy skutečně svoboda? Ano. Ale jen pokud si můžeme vybrat obě možnosti. Pokud můžeme v šedesáti vypadat mladší, protože se tak cítíme dobře. Stejně jako můžeme nechat šediny, vrásky nebo přirozené změny těla jednoduše být. „Skutečné sebeurčení podle mě znamená, že žena smí vypadat mladistvě, pokud jí to vyhovuje, a stejně tak smí viditelně stárnout, aniž by byla vnímána jako někdo, kdo se o sebe přestal starat,“ říká Hrabovská.

V určitém okamžiku se otázka věku přestává týkat pouze vzhledu. Začíná se týkat našeho místa ve světě. Toho, jestli jsme stále žádoucí, zajímavé, schopné, milované a viditelné. A právě proto může být přijetí vlastního věku mnohem hlubší proces než rozhodnutí přestat si barvit vlasy nebo se smířit s vráskami. Nejde o rezignaci na sebe ani o povinnost „stárnout přirozeně“. Jde o možnost nestavět vlastní hodnotu pouze na tom, jak mladě vypadáme.

„Psychické zdraví přitom mnohem více podporuje schopnost přijmout vlastní proměny než neustálá snaha je popírat,“ říká Petra Jonášová. Možná tedy nejde o to, jestli je špatně chtít v šedesáti vypadat na čtyřicet. Není. Problém nastává ve chvíli, kdy máme pocit, že musíme. Kdy se z péče stane povinnost, z vrásky selhání a z věku něco, co bychom nejraději vymazaly. Protože stárnout neznamená zmizet ze scény. A možná právě tohle je představa, kterou bychom měli začít měnit. Třeba odedneška.

Psychoterapeutky Petra Jonášová z platformy Terapie.cz a Mgr. Šárka Hrabovská z platformy Hedepy se shodují, že důležitější než samotné kosmetické nebo estetické úpravy je motivace, která za nimi stojí.