Kristen McMenamy: O skandálech, sebedůvěře a šedinách

K tomu už nějaký čas budí rozruch instagramovým účtem (@kristen_mcmenamy), na kterém se s followery dělí o vše, co se během dlouhých třiceti let v módním průmyslu naučila. O čem všem se rozpovídala pro Vogue?

Ač mám poměrně komplikovanou mysl, péči o pleť praktikuji zcela jednoduše. Ráno si pomocí čisticí žínky a studené vody umyju celý obličej. Nesahám ale po séru, jen po krémech. Nejsem fanynkou krémů, které se okamžitě vpíjí do pokožky. Užívám si ten pocit, že mám krém na obličeji. Nedávno jsem byla požádaná, abych otestovala Y Theorem Skin Nac Y2 od 111SKIN — a zatím jsem s ním velice spokojená. Nejenže pleť příjemně zahalí, ale také hydratuje. Co se týče péče o tělo, dala bych ruku do ohně za Lipikar od La Roche-Posay. Skvěle zjemňuje pokožku a navíc je cenově dostupný.

Denně používám produkty s SPF, a to i když je zrovna venku pod mrakem. Mým oblíbeným je ten od Biodermy. Před slunečními paprsky se chráním také kloboukem. Nebaví mě ho nosit, ale vím, že je to potřeba! Spoustu mých známých miluje vysedávání na slunci v době pravého poledne, já ne. Zdravé pleti jsem dosáhla jedině tak, že jsem se většinu života vyhýbala slunci (až na teenagerské roky, kdy jsem se marně snažila opálit, samozřejmě).

Před spaním používám hned několik produktů. Nedám dopustit na sametovou masku na spaní od Sisley, probouzím se pak vždycky do růžova. Také miluji Chanel Sublimage La Crème. Kdyby byl levnější, promazávala  bych si s ním celé tělo. Myslím, že nám tyto andělské produkty sesílá z nebe samotný Karl (Lagerfeld).

Pleťový peeling je jedna z věcí, kterou jsem posedlá už od svých jednadvaceti. K exfoliaci, kterou si dopřávám před spaním, používám vlastní ruce. Přípravek tak krásně dostanu do pórů, načež ho vymyju studenou vodou. Miluju pak ten pocit svěžesti a čistoty! Moje první volba je většinou Chanel Le Gommage. Pokud ale cítím, že to chce trochu hrubší peeling, vsázím na St Ives Blemish Control Apricot Scrub, kterým mě zásobuje značka Boots.

V době dospívání jsem si připadala ošklivá. Chtěla jsem se stát kýmkoliv jiným. Žádný kluk mě nechtěl a holky se mi posmívaly. Byla jsem trapná a nenáviděla se. Nosila příšerný make-up, abych lidi odstrašila, zamaskovala se. Je mi z toho dodnes smutno, ale jediné okamžiky, kdy jsem se cítila krásná, byly ty, kdy jsem pózovala před objektivem. Po několikahodinovém zásahu profi vizážisty a stylisty. Pokaždé jsem se pak podívala do zrcadla, a nepoznávala samu sebe. Toužila jsem po té proměně. Můj obličej je jako plátno. Funguje jako skvělý podklad pro líčení, ale bez něj jsem k smrti bledá. Zní to až směšně, ale teď jsem mnohem sebevědomější než dřív.

V minulosti jsem hltala všechna vydání Vogue a Cosmopolitanu, očima  rentgentovala modelky a říkala si: „Ty vypadají nějak divně. Nejsou jako holky v Pensylvánii. Jsou vysoké. Nenáviděla jsem být vysoká. Pak mě ale najednou napadlo: „Počkat, možná je ta výška ale vlastně výhoda.“ Oslovila jsem proto místní fotografy, abych si dala dohromady portfolio, a nad ním si nakonec řekla: „Nemám ráda to, jak vypadám, ale líbí se mi ta holka, kterou vidím na fotkách.“

Byť se zdá tenhle svět jakkoliv povrchní, já ho miluji. Dělá mi radost, protože přesně vím, jak se v něm mám pohybovat. Chci, aby lidi bavil můj obsah. Nechci být vážná. Nehodlám kázat o politice. Ani nechci poukazovat na své nedostatky. Chci, aby se lidé na mé fotky dívali s rozjetou fantazií. Existuje pár žen, které se nebojí ukázat, že nejsou dokonalé, ukazují vrásky i to, jak jim visí kůže. Já bych na to kuráž neměla, jakkoliv je to obdivuhodné.

Užívala jsem si společnost géniálnímích umělců, jako je fotograf Steven Meisel, nebo kadeřník Garren. Kdyby mi řekli, že si mám oholit hlavu, udělala bych to bez sebemenšího zaváhání. Jednou jsem si jí fakt oholila.  Líbil se mi pocit být někým jiným. Ale zároveň jsem měla podporu lidí, kteří mi opakovali, že jsem skvělá taková, jaká jsem. Inspirovala jsem je. Když jsem se pak ale vracela zpátky do Pensylvánie a nosila dál svoje divné oblečení, lidé na ulici se mi smáli a já se cítila strašně osaměle.

Na svoje fotky se líčím sama. Někdy se mi stane, že pak vypadám hůř než předtím, to mě frustruje, proto raději nasazuji velké sluneční brýle. Nikdy bych nevěřila, že budu ještě v tomhle věku experimentovat, ale mám doma od Pat McGrath tuny make-upu. Líčení je něco, co mě naplňuje. Zatím jsem schopná maximálně kouřových stínů, červené rtěnky, make upu a pudru. Není to sice moc, ale učím se.

Důvod, proč jsem si nechala své šedivé vlasy, byl ten, že jsem si nemyslela, že bych ještě kdy mohla být v kurzu. Zároveň jsem nechtěla chodit do smrti ke kadeřníkovi na přebarvevní kořínků. A výsledek mě samotnou překvapil! Chci proto inspirovat lidi, aby věděli, že mít šedivé vlasy na sklonku šedesátky je úplně v pohodě. Stačí být sám sebou.

Ohledně šamponů a kondicionérů nejsem vybíravá, vlasy si ve skutečnosti moc nemyju. Je to trochu nechutné, vím. Nosím je většinou spletené do dvou copánků a vtírám do nich olej od značky Leonor Greyl. Je fakt dobrý.

Myslím, že každá žena, která stárne, si při pohledu na svoji kůži říká: „Sakra, ženská, co se stalo? Dříve jsem byla dokonalá a neměla žádné vrásky a nic se nepropadalo.“ V mládí si toho nevážíme, protože máme jiné věci na práci. Byla bych ráda, kdybych mohla elegantně stárnout a brát s rezervou tyhle změny. Jenom jsem k tomu ještě nedošla. Vůbec proto nejsem proti plastice. Pokud je něco, co mohu udělat, aby to vypadalo přirozeně a vylepšilo mě to, sem s tím.

Zbožňuju pilates! Krásně mi zpevňuje svaly. Od svých dvaceti cvičím jógu, jenže stojku na hlavě jsem nebyla schopná udělat nikdy, na to jsem až moc vysoká. Tak jsem si pořídila stojan. Jak to funguje? Hlavu vložíte do takového otvoru, podepřete se ze stran polštáři a přitom přidržujete tyčí. Praktikuji to každý večer, vždy na dvě minuty, a cítím se vždy po tom skvěle.

Zkouším meditovat, ale moc mi to nejde. Navíc mě bolí záda od toho, jak sedím na zemi a snažím se dostat z hlavy všechny ty zbytečné informace. Tak jsem si pořídila speciální polštář a meditaci se pořád učím.