Celebrity
Sharon Stone otevřeně o stárnutí, malování a životě po mrtvici
Caroline Laurent-Simon25. 5. 2026
Sharon Stone už dávno není jen femme fatale z filmového plátna. Dnes otevřeně mluví o svém přežití, disciplíně, stárnutí i o tom, proč se ženy po životním pádu vracejí zpět mnohem složitěji než muži. Jaké bylo její období po mozkové mrtvici, jak nahlíží na svoji novou etapu malířky a jak vzpomíná na okamžik, kdy si na červeném koberci v Cannes poprvé naplno uvědomila, že je stále tady?
Foto: Andrea Cremascol/ Getty Images
Sharon Stone
Když se Sharon Stone objeví na obrazovce mého počítače, v Los Angeles je jasné jarní ráno. Má na sobě džíny a volné bílé tričko s nápisem Dear Stress, Let’s Break Up. Působí stejně oslnivě jako ve chvíli, kdy jsem ji poprvé viděla coby Ginger McKennu ve Scorseseho Casinu a okamžitě si ji zamilovala. Na filmovém festivalu v Cannes nedávno proběhla světová premiéra jejího nového filmu Fjord režiséra Cristiana Mungia. Dnes jsme tu ale jen my dvě a dělí nás tisíce kilometrů.
Bere mě, respektive svůj notebook, na jehož obrazovce jsem, na prohlídku svého domu. Zastavujeme se v jejím ateliéru, obrovském prostoru, kde se herečka znovu vrátila ke své dávné vášni z mládí: malování. Dnes je uznávanou abstraktní umělkyní. Je také matkou, ženou, která přežila mrtvici. V roce 2001 prodělala masivní krvácení do mozku a následoval sedmiletý boj o uzdravení...
Inspirujete celé generace žen. Možná i proto, že nepůsobíte dojmem člověka, který podléhá tlaku na dokonalost.
Sharon Stone: Mýlíte se, jsem stejně neurotická a stejně ztracená jako všichni ostatní. Lidé často vidí jen retušovanou verzi člověka na fotografiích. Nejsem tak fantasticky dokonalá, jak si lidé představují. Nejsem výjimečná. Mám kruhy pod očima jako každý jiný. Jen jsem všechny ty roky musela být velmi disciplinovaná a ostatně pořád jsem. Skoro až posedle. Tedy kromě letošní zimy, kdy jsme tady v Los Angeles měli čtyři měsíce příšerné počasí a já nedělala vůbec nic. Ale konečně vyšlo slunce a s ním se vrátily i moje tréninky a rutina. Pětkrát týdně cvičím hodinu a půl v bazénu. Dělám aqua fitness pod vodou s dvouapůlkilovými závažími na kotnících a pak i na rukou. Když skončím, sednu si na schody v bazénu a šlapu nohama jako na kole.
Jste typická Kaliforňanka posedlá zelenými džusy a avokádem? Nebo co ráda jíte?
Pocházím z poměrně skromných poměrů, mám ráda jednoduché jídlo. Piju mléko, jím ovoce, zeleninu a podobné věci. Jím zdravě, abych byla zdravá, a mám francouzské kořeny, takže miluji francouzskou kuchyni. Nikdy nezapomenu na večeři v Grand Palais, kde kuchař připravil nádherný tournedos Rossini s bramborovou kaší přesně tak, jak ji dělávala moje babička. Miluji to. Když si na to jídlo vzpomenu, jediné, co chci, je vrátit se do Francie.
Říkáte, že jste velmi disciplinovaná. Slyšela jsem, že cvičíte i během natáčení…
Na place mezi záběry dělám všechny ty klasické „oldschool" cviky. Sedy-lehy, výpady, kliky. Prostě se snažím být pořád v pohybu a budovat svaly. Všechny ty cviky, které nás Jane Fonda naučila, pořád fungují!
Je tedy Jane Fonda vaší inspirací?
Obrovskou. Vždycky byla. Měla komplikovaný život a nikdy se nelitovala. Místo toho se rozhodla dělat úžasné věci pro ostatní. Vždy bojovala za to, čemu věřila, a dělá to dodnes. Je krásná, silná osobnost. Nesmírně ji obdivuji, miluji a respektuji.
Máme fyzickou kondici, ale co ta emoční? Jste spirituální člověk?
Neodděluji tělo od mysli. Ráda například čtu buddhistické texty. A během cvičení praktikuji něco, čemu říkám fyzická meditace. Když tančím, pouštím si různé druhy hudby podle nálady a momentu. Kombinuji jógu, dechová cvičení a choreografii. Díky tomu můžu zároveň meditovat, dýchat i se hýbat.
V jednom rozhovoru jste říkala, že už máte dost všech lidí, kteří nesnesou stárnutí…
Samozřejmě že nikdo nechce vypadat unaveně. Je v pořádku starat se o sebe a udržovat se ve formě. Je v pořádku nechtít, aby váš krk vypadal jako sedm Saturnových prstenců. Každý ať si dělá, co chce a co ho činí šťastným. Je v pořádku si něco lehce upravit nebo osvěžit. Někteří lidé si nechají přeoperovat celé tělo. Ale nemyslím si, že největším komplimentem by mělo být: „Na svůj věk vypadáš na třicet.“ Nakonec je důležité hledat vlastní štěstí. A když začneme měnit sami sebe, je čas položit si otázku: „Proč jsem sama se sebou ve válce? Dá se to vyřešit chirurgicky, nebo je to něco, co si musím vyřešit uvnitř sebe samotné?“
V roce 2001 jste na vrcholu kariéry prodělala mrtvici a musela jste na delší dobu zmizet z veřejného života. Co vás to naučilo?
Ano, zotavení mi trvalo dlouho. A stejně dlouho trvalo, než mě v práci pustili zpátky mezi sebe. Jakmile jednou ztratíte kariéru, pokud nejste muž, návrat není ani trochu jednoduchý. Přestanou vás zvát. Častěji je slyšet „kašleme na tebe“ než „skvělé, vrať se“. Kolik žen znáte, které zažily skutečný comeback? Comebacky jako by tu ženám nebyly dovoleny...
Byl to důvod, proč jste se přesunula od filmu k malování?
Ne, malovala jsem vždycky. Jen jsem se rozhodla žít svůj život naplno jako umělkyně. Točit filmy, malovat, psát. Během covidu mi vyšla první kniha a teď dokončuji druhou. Moje generace byla vychovávaná k tomu držet se v lajně a hlavně z ní nevybočovat. Jako by nám bylo zakázané mít zároveň mozek i vaginu. Nakonec jsem pochopila, že když jsem sama, opravdu potřebuji tvořit. Nepreferuji filmy před malováním. Co miluji nejvíc, je práce samotná, ať už jsem na place, nebo v ateliéru se štětci. Hlavní je tvořit.
Fotografie Emanuela Scorcellettiho z Cannes 2002, na které na červeném koberci zvedáte ruku vzhůru, se stala ikonickou. Pamatujete si, co jste v tu chvíli cítila?
Pamatuji si to naprosto přesně. V tu chvíli jsem se cítila živá. Šťastná, že žiju, a šťastná, že jsem zpátky v Cannes. Přežila jsem mrtvici a ještě pár měsíců předtím bych nevěřila, že tam vůbec budu stát. Tehdy jsem si říkala: „Jsem naživu.“ Ale nejen to. Byla jsem zpátky na červeném koberci. Zpátky mezi lidmi. Nemohla jsem uvěřit, že se to opravdu děje a že jsem to zvládla. Že jsem přežila a vrátila se. V okamžiku, kdy tahle fotografie vznikla, jsem byla nesmírně šťastná. Cítila jsem obrovskou vděčnost za to, jak daleko jsem došla. Byl to neuvěřitelný moment. A velmi silné uvědomění, že jsem survivor.
Článek vyšel v originále na Vogue.com
Vogue
Doporučuje
Filmy
Cillian Murphy a jeho deset nejlepších filmových rolí
Romana Schützová25. 5. 2026
Celebrity
Lizzo, Heidi Klum i Zara Larsson: Gala amfAR bylo letos velkolepější (a drzejší) než kdy dřív
Natálie Debnárová22. 5. 2026
Celebrity