Společnost

Pavlína Pořízková: Když jsem byla nejvíce vidět, byla jsem nejméně slyšet

Kdyby byla upřímnost na olympiádě, měla by zlatou medaili. Kdyby byl její život natočen jako seriál pro Netflix, mnozí z nás by ho zhlédli na jeden zátah ještě v den uvedení. Alespoň já tedy ano, 100% match. Pavlína Pořízková, květnová cover star československé Vogue, v rozhovoru otevřeně mluví o šikaně, sebepřijetí, zrání i hledání svého poslání.
Pavlíně byly tři roky, když její rodiče z Československa emigrovali do Švédska. Než se ji a jejího mladšího bratra podařilo za pomoci Olofa Palmeho, ministerského předsedy Švédska, dostat za rodiči, vychovávala je babička.
Foto: Marie Tomanová
Pavlína Pořízková
Když jí bylo čtrnáct let, John Casablancas (legendární modelingový agent, scout a zakladatel Elite Model Management) vycítil její potenciál. O rok později se stěhovala do Paříže, tři roky nato už se objevila na obálce magazínu Sports Illustrated. Šlo o jednu z nejprestižnějších zakázek, v jaké coby modelka mohla doufat. Toho si ale Pavlína nebyla vědoma. Měla za to, že fotí katalog plavek.
V roce 1986 se objevila na obálce zářijového, tedy nejdůležitějšího vydání americké i britské Vogue. Pro americkou ji fotil Richard Avedon, pro britskou Patrick Demarchelier. Tou dobou už ji ale znal celý svět jako supermodelku Paulinu s příjmením, které láme jazyk. V roce 1988 uzavřela smlouvu s Estée Lauder. Tehdy se jednalo o nejlépe placenou modelingovou práci v historii, vydělala jí neuvěřitelných šest milionů dolarů.
O rok později si vzala za muže Rika Ocaska. Znali se už pět let. Seznámili se při natáčení videoklipu k písni Drive rockové skupiny The Cars, v níž Ric zpíval. V září 2019, kdy ještě stále probíhal jejich rozvod, Ric zemřel. Tou dobou spolu stále ještě žili, pečovala o něj. Další šok na sebe nenechal čekat dlouho – Pavlína zjistila, že byla na poslední chvíli vyškrtnuta ze závěti. O svých pocitech nedávno promluvila v rozhovoru pro CBS.
Pavlína je také příležitostná herečka a moderátorka, ale jak se dá tušit z jejího Instagramu, nejvíce ji naplňuje psaní. Její články uveřejnily třeba The New York Times nebo The Huffington Post. V roce 2007 také představila svůj první román A Model Summer, jehož příběh je volně inspirovaný jejími modelingovými začátky. Kniha Případ Pavlína, v níž Martina Formanová vykresluje „dramatický příběh světoznámé české modelky a jejích rodičů – rodiny rozdělené sovětskou okupací“, vyšla přes pěti lety.
Je sobota 3. dubna, v New Yorku jedenáct dopoledne, Praha je o šest hodin napřed. Voláme si přes Zoom. Pavlína má na sobě sněhově bílý župan, tvář má nenalíčenou a husté vlnité vlasy jí zlehka padají do obličeje. Být žena, tohle by byl moment, kdy bych si potají pořídil otisk obrazovky a při další návštěvě kadeřnického salonu ho vytáhl. Takhle, prosím. Nechci psát, že je krásná, protože to je líný způsob, jak někoho popsat, notabene supermodelku, ale… bože, je tak krásná.
„Klidně mi můžeš klást otázky v češtině,“ říká s lehkým moravským přízvukem. „Ale když budu chtět znít chytrá, tak budu muset odpovědět v angličtině.“ Deal.
Jak vás můžu oslovovat?
Zaprvé mi můžeš tykat, protože mně vykání nikdy nejde. A oslovuj mě Pavlíno.
Rád bych začal tvým Instagramem. Minulý týden jsi na něm sdílela „komentáře pozorných čtenářů“, jak jsi vtipně nazvala hloupé připomínky pod svými příspěvky. Helena Christensen k tomu napsala, že sama maže a blokuje každého, kdo podobně příšerné věci píše, protože ve svém virtuálním živě nestojí ani o kousíček jejich špatné karmy. Ty je nejen nemažeš, ale ještě na ně s úsměvem na tváři ukážeš prstem. Jak se ti daří zachovat takhle chladnou hlavu?
To není tak, že si vždy zachovám chladnou hlavu. Popravdě řečeno to je něco, na čem musím pracovat. Je to odmítnutí, dotkne se tě to. Začínala jsem na Twitteru, který je daleko brutálnější, a když jsem se spřátelila se spisovatelkou Molly Jong-Fast, která komentuje politiku, všimla jsem si, jak moc je na Twitteru bitá, ale i jak osobitě na to reaguje. Dělala si z toho legraci, nebrala si to. Žasla jsem nad tím. Bože, kéž bych tohle uměla taky, říkala jsem si. No, ukázalo se, že když chceš, tak to jde. Je jasné, že pokud si přeješ číst pozitivní komentáře, těm negativním se nevyhneš. Některé z nich vedou k zamyšlení, což je zajímavé. A na ty, co jsou hloupé a zlé, ukážu, aby se mohli zasmát i ostatní.
Jako malý jsem byl šikanovaný, a i když to je s věkem snazší, vzpomínám si, jak těžké bylo uchovat si nadhled. Měla jsi podobnou zkušenost, šikanovali tě ve škole?
Strašně. Škola pro mě byla hrozná, ne v Československu, ale ve Švédsku. Chce se mi říct, že to bylo snad nejhorší období mého života, ale dochází mi, jak „fantastický“ rok a půl mám za sebou. Všechno je relativní. Pravdou je, že to bylo jediné období v mém životě, kdy jsem pomýšlela na sebevraždu, takže vím, o čem mluvíš. Vždy si říkám, jaké požehnání to je, že Evropa nemá stejné zákony o zbraních jako Amerika, protože kdybychom tehdy měli doma pistoli, pravděpodobně bych ji použila. Je ti dvanáct nebo třináct a trpíš a nekončí to, a tak děláš hlouposti. Bylo to opravdu hrozné.
Je hrozné to jen poslouchat. A mnohé to možná překvapí. Myslím, že spousta lidí si myslí, že když se někomu podařilo uniknout komunismu, najednou byla tráva zelenější, všude samá duha a jednorožci, ale ty jsi to měla docela těžké. Jak tě dospívání ve Švédsku ovlivnilo? Myslíš, že bys byla jiný člověk, kdybys vyrostla v Československu?
Rozhodně, o tom žádná, a vlastně mě to povětšinou ovlivnilo pozitivně. Už jen proto, že jsem se z komunismu přestěhovala do úžasné země, která se o své lidi stará, a můžu ti říct, že to je vážně skvělé místo k životu. Já jsem se přestěhovala k rodičům, které jsem sotva znala. Babička, která pro mě byla jako máma, zůstala v Československu a nemohla jsem ji vidět, navíc jsem nemluvila švédsky a děti ve škole si mě dobíraly, protože jsem byla slavný uprchlík. Ale vyrůstat ve Švédsku, obzvlášť během svých sexuálně formativních let, bylo skvělé, protože jsem se naučila, že ženy jsou stejně dobré jako muži. Možná někdy i lepší. Vzpomínám si třeba na to, že na školních plesech si holky vybíraly kluky, ne naopak. A je zajímavé, co s dívkami udělá, když si mohou vybírat.
Před pár dny jsem poslouchal rozhovor, který jsi dala CBS. Vyprávíš tam o tom, jak tě poznamenalo, že tě rodiče opustili. Jak ti zůstal pocit, že nejsi dost dobrá, a že jakmile na to ostatní lidé přijdou, opustí tě taky. To ke mně dost promlouvalo, protože jsem sám přišel o tátu, když mi bylo šest, a taky si s sebou něco podobného nesu. Vlastně je docela těžké se toho zbavit. Jak se s tím dnes pereš?
Kéž bych pro tebe měla lepší odpověď, ale je to na nic odnášet si takové následky. Kdysi jsem se na večírku bavila s jednou terapeutkou, už jsme byly trochu připité a já jsem jí vyprávěla něco málo o svém dětství, a najednou k nám přišel nějaký týpek s pivem. „Hej! Jak je?“ Sedl si k nám a odposlechl část naší konverzace, načež se na mě podíval a řekl: „Vždyť jsi byla na obálce Sports Illustrated, jsi supermodelka, jak bys ty mohla mít problémy?“ Jsem na to zvyklá – kdysi jsem byla hezká, takže nemám na city nárok. Psychiatrička se na něj ale obrátila – divila jsem se, že se vůbec obtěžuje mu to vysvětlovat – a řekla mu, ať si představí tohle: Když dáte dítěti kousek papíru a pero a řeknete mu, ať nakreslí domov, nakreslí vám domeček se stříškou a dveřmi a okny a komínem, ze kterého se kouří, a sluníčkem, možná i s kytičkami. Každé dítě to tak udělá, protože si všichni domov představujeme stejně, jako tenhle uzavřený, bezpečný prostor. Pak mu řekla, ať si představí, že se něco stalo a dítě se musí schovat do bezpečí, ale dveře jsou zamčené. Aby se zachránilo, musí dovnitř. A tak musí najít jinou cestu. Někdy to je zadní vchod, někdy okno a někdy, jako v mém případě, to je komín. Není to nejpraktičtější cesta dovnitř, ale jakmile víš, že se do bezpečí dostaneš komínem, už si dveří nikdy ani nevšimneš. Už vždycky polezeš komínem, protože tak ses se to naučil. Myslím, že když tě opustí rodiče a vyrůstáš s pocitem nedostatečnosti, může se z tebe stát zen-buddhista, můžeš meditovat do zbláznění a chodit na terapii a číst svépomocné knihy a přesvědčovat se, že jsi dostatečně dobrý a silný a zasloužíš si lásku, a stejně nakonec polezeš komínem. K čemu jsem došla, je přijetí skutečnosti, že vždy polezu komínem. A lidé se na mě budou dívat a říkat: „Co to děláš? Proč jsi na střeše? Takhle ti to dovnitř trvá o hodinu a půl déle než všem ostatním, pojď otevřenými dveřmi.“ A já na to: „Víte co? Tohle jsem prostě já – lezu komíny.“
Podle toho, co říkáš, se s tím dá vypořádat sebepřijetím.
Sebepřijetí je nejsilnější a nejpozitivnější způsob, jaký mě napadá, protože sebeláska? Věřím na ni a obdivuji lidi, kteří se umí milovat, ale já to ne vždycky dokážu.
A když se nemiluješ tak, jak bys podle knížky měla, cítíš se ještě hůř.
Jo, taky mi to tak připadá. Sakra, dneska se mi nepodařilo se milovat! Vážně si myslím, že to je o přijetí toho, co nemůžeš změnit. Přijmi to a směj se. Nebo plač. Cokoliv zrovna potřebuješ.
Příhoda z baru mi znovu připomněla tvůj Instagram. První, co se o tobě člověk dozví, je, že jsi „bývalá supermodelka“. Copak neplatí, že jednou supermodelka, navždy supermodelka?
To mi pověz ty, protože já fakt nevím, já jsem ten termín nevynalezla. Ani si modelingem nevydělávám žádné peníze. Jsem tedy vážně modelka? Ráda bych, ale už pracovní nabídky nedostávám. Nemůžu tvrdit, že jí jsem. To by bylo jako říkat: „Jsem spisovatelka. Píšu na ubrousky a pak je splachuji do záchodu.“
Pravda. Tohle na tobě miluju, tohle jsem myslel tím, že by sis zasloužila medaili za autenticitu. Narazil jsem na rozhovor, který jsi dala Davidu Lettermanovi, bylo ti okolo dvaceti a teprve jsi začínala, ale už jsi byla tak upřímná, nebála ses říct, jak věci jsou. Bylo to inspirativní. Máš někdy pocit, že bys něco neměla říct nebo napsat, protože by tě to mohlo dostat do průšvihu?
Něco ti o tom povím. Naše společnost si cení upřímnosti a pravdy, alespoň tak to říkáme, ale není to vždy pravda. Důvod, proč jsem se vždy rozhodla být upřímná, je svým způsobem taky zakořeněný v mém dětství a v tom, co se mi tehdy stalo. Od tří let jsem byla cause célèbre, slavné dítě, chudáček z komunistické země, co přišel o rodiče. Do babiččina domu chodili jednou týdně každý měsíc novináři a fotili mě, musela jsem držet medvídky, nebo klečet u postele a vůbec dělat věci, co nebyly pravda. Uvědomovala jsem si to. Štvalo mě, že jsem musela něco předstírat. Nehrála jsem si na nějakou princeznu, byla jsem prostě Pavlínka. Mám pocit, že jsem celý život byla souzena ostatními podle toho, jak jsem vypadala na fotkách, podle reportáží, anebo podle toho, co se o mně říkalo, takže kdykoliv jsem dostala slovo, potřebovala jsem, by lidé zjistili, kdo jsem. Když jsem byla nejvíce vidět, když jsem byla největší hvězda, byla jsem nejméně slyšet. Neplatí to pro nás pro všechny, že potřebujeme být především slyšet? A celý život jsem musela bojovat za to, aby mě lidé poslouchali, protože je to nezajímalo. To nebylo to, co ode mě chtěli.
To mi připomíná další z tvých postů, ten o francouzské herečce Camille Cottin.
Já ji tak miluju!
Já jsem jí úplně posedlý!
Já taky!
Ve svém postu oslavuješ její jedinečnou krásu a píšeš o síle nezapadat, o důležitosti být hrdý na své odlišnosti. Cítíš ještě někdy tlak na to, abys zapadala?
Víš co? Tohle je ta úžasná, úžasná věc na stárnutí, a jak se mě na to ptáš, tak mi dochází jedna věc, tuhle odpověď nemám připravenou. Dochází mi, že je mi fakt jedno, jestli zapadám nebo ne. Konečně je mi to jedno.
To je luxus.
To je luxus, co přichází s věkem. Celý život jsem se děsně snažila lidem zavděčit a teď po mě chtějí, abych měla botox a facelift a vypadala tak, jak se očekává. Nedávno – ačkoliv to zase nebylo v poslední době, mohlo mi být tak padesát dva – jsem byla na večeři, kde mi jeden fotograf něco vyprávěl a najednou mi říká: „Přestaň s tím!“ A já na to: „S čím? Co dělám?“ „To s obličejem.“ A mně došlo, že myslí mou mimiku. Krčila jsem čelo a jemu to připadalo divné.
Neuvěřitelné.
Taky si toho všímám, když dělám rozhovory do televize a tak podobně. Je znát, když máš upravený obličej a když ne. Vypadáš starší, ale aspoň se z tvojí tváře dají číst emoce. A někdy to je skoro příliš, někdy se na sebe dívám a chápu, proč moje tvář některé lidi téměř uráží ­– protože vypadá tak naze, ukazuje úplně všechno, ale na to už přestáváme být zvyklí.
Andrea, naše šéfredaktorka, to v úvodníku květnového čísla označuje za rozdíl mezi pravými a umělými květinami – ten rozdíl se dá doslova cítit. Kdo by chtěl mít doma umělé květiny?
Já jo! Jsou super, je tak snadné se o ně starat.
Ty bílé růže za tebou nevypadají uměle.
Umělé, všechno umělé, já jsem tady jediná pravá. (směje se)
John Casablancas tě objevil, když ti bylo čtrnáct, a v patnácti ses stěhovala do Paříže a z mého úhlu pohledu se pak všechno odehrálo děsně rychle. Kdybys mohla svému mladšímu já dnes napsat dopis, co bys jí napsala?
To je vždy hodně záludná otázka, není? Zajímalo by mě, co bys tomu malému klukovi napsal ty.
No, mám pocit, že se opakuju, protože jsem o tom už párkrát psal, ale vzpomínám si na jeden moment z dětství. Bylo mi šest a psal jsem akorát dopis Ježíškovi.
Budu brečet?
Doufám, že ne! Pořád ten dopis mám, je na něm – nevím – okolo deseti věcí, z nichž jsem si skutečně přál možná dvě. Zbytek byly jen věci, které jsem si myslel, že bych si přát měl, abych nevypadal gay. Fakt jsem chtěl toho psa a fakt jsem chtěl Barbie, ale hokejku? Nemyslím si. A vážně bych si přál tomu klukovi říct, že je v pořádku, že je jiný, ale že s ním není nic špatně. Že je v pořádku nezapadat. Protože to mi tenkrát nikdo neřekl, všichni se snažili, abych byl normální, ale to jsem nebyl. Neodpovídal jsem normě.
Jo, všichni chtěli, abys byl hetero, aby z tebe byl „chlap“. To mi láme srdce, že jsi vyrůstal s pocitem, že jsi jiný a věděl jsi, že to možná bude důvod, proč tě lidé nebudou milovat, a tak ses to snažil schovávat, jen abys zjistil, že když se ti to povede schovat, tak tě budou milovat ze špatného důvodu. Protože nebudou milovat tvoje skutečné já.
Jo, je lepší být nenáviděný za to, kdo jsi, než být milovaný za to, kdo nejsi.
No, to zní jako můj život v kostce.
To si můžu jen představovat. Musela jsi být hodně silná a mít hodně odvahy, abys tím vším prošla a na všechno si přišla úplně sama.
Víš, byla to otázka života a smrti, buď to tak udělám, nebo zemřu. A jak jsem říkala, zemřít jsem opravdu chtěla jen jednou, mám od té doby na zápěstí jizvičku ve tvaru hvězdičky. Dostala jsem tehdy geniální nápad sednout si do vany a podřezat si žíly, vzala jsem si na to nůž na chleba, a jakmile se mi zachytil o kůži, tak jsem přestala a to byl konec mého pokusu o sebevraždu. Ale na tom není nic odvážného, nemít na výběr a prostě se pokoušet přežít.
Není to tak, že když klesneš na úplné dno, tak už může být jenom lépe? Myslím v moment, kdy nemáš co ztratit.
Ty jsi měl něco, co tě jasně odlišovalo od ostatních. Mohl jsi to pojmenovat. Umím si představit, že se dítěti honí hlavou něco jako: Ježíšku, kdybys mě tohohle zbavil, tak by můj život mohl být v pořádku. Já jsem ale neměla jasnou představu o tom, co je se mnou špatně. Je to tím, jak vypadám? Jak zním? Jsem málo věřící, nebo příliš věřící? Nemohla jsem přijít na to, čeho by mě Ježíšek měl zbavit, abych byla hodná lásky, a stále jsem na to nepřišla. Je mi padesát šest let a stále si nejsem jistá. Takže ten dopis mému mladšímu já je problematický. Nemohla bych říct ani: „Poslyš, bude to v pořádku.“ Protože vlastně nebude, právě jsem si prošla nejhorším obdobím svého života a nic není v pořádku. Myslím, že má dospělácká rada dítěti by byla: „Žij pro slunce, protože se mezi mraky vždy ukáže, a stojí za to pro něj žít.“ Akorát že to dítě by mi na to řeklo leda: „Cóóó?!“
Letos v květnu to bude čtyřicet let od tvé první obálky Vogue. O pět let později ti patřila první obálka americké Vogue, květnové číslo 1986. Vzpomínáš si stále na to focení? Byla to tehdy velká věc?
Byla, dalo by se říct, že člověk nebyl skutečná star, dokud nebyl na obálce americké Vogue. Pamatuji si to jako vcelku frustrující zkušenost. Tou dobou už jsem byla hodně slavná, když mě oslovili s tím, že by chtěli vyzkoušet nafotit cover. Už jsem za sebou měla spoustu obálek Glamouru, Mademoiselle, Cosmopolitanu, Sports Illustrated a byla jsem na obálce Vogue všude jinde, jenom ne v Americe. Avedon mě fotil natřikrát a ani jednou to nefungovalo. Nedařilo se mu vyfotit mě dobře, až napočtvrté nechal předělat světla a celý set, na hlavě mi udělali wet look a měla jsem nahé líčení, vlastně jsem celá vypadala nahá až na náramek, a konečně se to podařilo. Jupí, Pavlína dostala obálku. Ale bylo to frustrující.
Myslím, že lidé modeling vnímají jako práci, při které se člověk prostě jen nechává fotit a chodí na večírky, ale určitě to je náročné, obzvlášť psychicky, ne?
Samozřejmě, a jak víme, modeling je pro mladé lidi a mladí lidé jsou ti, kdo bojují. Chtějí, aby je ostatní brali a chtějí být hezcí. Obzvlášť u dívek je toho ve hře tolik, co závisí na tom, jak vypadají, a to ani nemusejí být modelky. A teď si představ, že chodíš do práce, kde ti neustále říkají, že je s tebou něco špatně. Tvoje nohy nejsou dost dobré v tomhle a tomhle, tvůj nos není tak pěkný jako támhleten, nemáš jednu velikost a támhleta má hezčí obočí. Je to práce, kde někdo pořád snižuje, kým jsi.
Je pravda, že jsi nedávno přišla o práci, protože sis nahrála selfie bez make-upu?
Abych byla spravedlivá, tím klientem byla společnost, která pracovala s botoxem, a já jsem si hrdě nahrála selfie a prohlásila jsem, že tohle jsem já bez botoxu a výplní. I když já jsem o tomhle vždycky mluvila otevřeně, ale asi jim vadilo, že jsem to tam napsala.
Někteří moji sledující si stěžují na celebrity, které lžou o tom, jak vypadají. Všichni podporují ženy a říkají, že by měly vypadat tak, jak vypadají, a jestli se rozhodnou podstoupit nebo nepodstoupit zákrok, by mělo být na jejich uvážení, ale pak si stěžují, že je frustrují celebrity, které se fotí s krémem a tvrdí, že mají díky němu hladkou pleť, přestože to je ve skutečnosti díky faceliftu. To mi nepřipadá spravedlivé. Souhlasím, je to klamná reklama, ale lidé to obracejí proti nám. Říkají, že my děláme klamnou reklamu, přestože to jsou ty společnosti, co nás oslovují. Tady jsou peníze, podržela byste tuhle lahvičku s krémem? A od celebrit se čeká, že řeknou „potřebuju peníze, ale ne, protože mám facelift a váš krém nepoužívám“? Viní špatnou stranu.
Nechávám si pleť ošetřit laserem, který je neinvazivní, a mluvím o tom, co jsem si nechala udělat, ale když pak značky hledají ženu, která by propagovala jejich produkt, vyberou si tu, která podstoupila více zákroků. Asi to znamená, že by ženy neaspirovaly na to, aby vypadaly jako já, chtějí vypadat mladší než já. Ale to neříkám jako výtku, ať si každý vyvodí vlastní závěr.
Důvod, proč se tak často vracím k tvému Instagramu, je ten, že se čte jako kniha, a to vcelku terapeutická. Vím, že už jsi knihu napsala a byla úspěšná, ale neuvažuješ o další?
Samozřejmě, tomu se teď nejvíc věnuji, pracuji na svém memoáru už dlouho, ale na čas jsem přestala kvůli rozvodu a smrti manžela a všemu okolo, znamenalo to víc introspekce, než jsem mohla zvládnout. Teď se přes tu fázi snažím dostat a znovu nastartovat svůj život.
Určitě jsi to četl na Instagramu, ale bydlím teď v bytě přesně vedle prvního bytu, který jsem v New Yorku obývala. Bylo mi sedmnáct a byla jsem na levé straně téhle zdi za mnou, byla jsem single, plná naděje, celý svět před sebou. Spočítej to za mě, protože nejsem moc dobrá v matice, ale je mi padesát šest, bydlím na pravé straně té zdi, doslova z druhé strany té zdi – dokonce z okna koukám na svou starou zahradu, a jsem ve stejném bodě, akorát mi je padesát šest a dostala jsem co proto a už tolik naděje nemám, protože vím, že život bolí. Jsem single a začínám od znovu, ani nevím, co je moje práce. Mám kariéru? Co mám dělat? Kruh se rozhodně uzavřel. Hádám, že jsem teď silnější a odvážnější. Jak jsem říkala, když nevíš, jak moc to může bolet, tak není odvážné do toho jít. Odvážné je vědět, jak moc to může bolet, a přesto do toho jít, nemám pravdu?
Znovu teď myslím na Andrein úvodník. „Jaro je svěží, podzim barevnější,“ píše v něm.
Ah, to je skvělá věta, kéž bych ji vymyslela já.
Viď? Klidně bych ji nosil na triku.
Jo, pojďme to natisknout na trika.
Nicméně by se mi líbilo číst tvé myšlenky na papíře, je toho tolik, čím sis prošla.
Věc se má tak, že mě na psaní memoáru nezajímá popisování toho, co se mi v životě stalo. Když se podíváš na internet a spadneš při pátrání po mém životě do králičí díry, dozvíš se vesměs všechno. Něco samozřejmě není pravda, ale v podstatě zjistíš, co se událo. Jediné, co tam nemusíš nutně najít, je to, jak jsem se ohledně toho cítila. To je to jediné, co do svého memoáru mám.
Na Instagramu sdílím svůj každodenní život a do jisté míry je mi deníkem. Úplnou náhodou se mi podařilo vytvořit komunitu. Trolly a hovada stranou – tolik jich tam zas není, vážně, a někdy jsou i zábavní.
To je cool, že to takhle bereš.
Jo, na tom se musí pracovat. Kolik ti je, třicet?
Jo, třicet jedna.
To jsi ještě miminko. Já na to přišla až teď, jak se tomu zasmát, takže to chvíli trvá a chce to hodně práce. Nicméně se mi tedy podařilo dát na Instagramu dohromady komunitu žen, které se cítí stejně jako já. Naše životy jsou možná nesmírně odlišné, ale když nás něco bolí, bolí nás to stejně. Myslím, že proto tuhle komunitu mám – trpěla jsem a byla jsem šťastná, každý se v těchto základních citech dokáže najít. Jako v dobrém love songu.
Pavlíno, co tě v téhle době dělá nejšťastnější?
Musím přiznat, že štěstí není můj prvořadý cíl. Štěstí je to slunce mezi mraky, stojí za to tady kvůli němu zůstat a čekat na něj, ale neovlivníš ho. Když je zataženo, tak je zataženo. Pokud budeš očekávat pořád jen slunce, tak tě čeká hodně zklamání. Jde mi především o smysl toho, co dělám – abych věděla, proč tu jsem a co dělám, jak můžu změnit život jednomu člověku nebo dvěma lidem, může to být opravdu něco malého.
Poté, co můj muž zemřel, jsem svůj smysl tak nějak ztratila. Tak dlouho jím bylo, abych byla dobrá máma a manželka a udržovala dům a všichni se díky mně cítili příjemně a byla jsem dobrou hostitelkou. Moje poslání bylo velmi jasné, velmi definované, a když jsem o to přišla, najednou jsem se ocitla a pořád ještě jsem na širém moři. Stále si nejsem jistá, stále se na to snažím přijít.
Květnové vydání československé Vogue, pro které Pavlínu v jejím novém bytě na Manhattanu nafotila Marie Tomanová, bude od čtvrtka na stáncích nebo k objednání online.