Poběžím slavný maraton v Berlíně! A tohle je moje příprava

Přes dvaačtyřicet kilometrů, to je královská maratonská distance. Půlmaratonů jsem běžela už několik desítek, mnoho ultrazávodů, ale maratony zatím jen tři. Když jsem zaběhla svůj první v Praze, byla jsem tak vyšťavená a zničená, že jsem si řekla, že tohle nepoběžím už nikdy. Jenže pak přišly na řadu maratony ve Valencii a v Londýně a já jim propadla. 

Ano, chce to mít opravdu natrénováno, ale i pak většinou na trati i kus cesty trpíte. Známá je tzv. maratonská zeď, což znamená, že vám většinou od třicátého kilometru začne docházet energie a máte pocit, že snad ani nedoběhnete. Jenže když se pak dostanete do cíle, odpálí se ve vás tak silná nálož endorfinů a emocí, že si to snad ani nejde představit. Proto tohle „utrpení“ chcete dobrovolně zkoušet znovu a znovu. A Berlín? Ou jé! Další do mé sbírky maratonských Majors, tedy těch nejprestižnějších běžeckých závodů. Po Londýně to bude můj druhý.

Běhám šestkrát týdně po celý rok. Kondici tedy mám a půlmaratony v klidu zaběhnu bez velké přípravy. Jenže maraton je jiný. Je těžký a je potřeba na něho být opravdu kvalitně připravená. V Praze jsem tenkrát připravená nebyla a výsledek vypadal podle toho. Na konci jsem už musela prokládat běh chůzí a nebylo mi úplně dobře. Také po závodě jsem byla dost vyčerpaná. Teď jsem si řekla, že maratonu věnuji, co to půjde. 

Tréninkový maratonský plán jsem si nastavila v nových hodinkách, ale nebylo to úplně dobré rozhodnutí, protože jsem ho kvůli práci a také kvůli velmi horkému létu ne vždy mohla dodržet. Hodinky pak byly zmatené, když jsem tréninky neodběhla. Velkou roli v přípravě hrálo letošní velmi tropické léto. Jít běhat sprintové intervaly nebo běžet několik hodin v tropické výhni není pro mne úplně ideální. Raději budu běhat v zimě a dešti než v tomto, ale maraton se neptá. Vstávala jsem tedy velmi brzy a long runy už začínala třeba v půl sedmé, v sedm ráno, ideálně tam, kde byla trasa krytá stromy a byl tam stín. Ale šlo to. Na poslední měsíc příprav se mi z prázdnin vrátil můj skvělý trenér Michal Štefanič z Cardiolabu, a tak mi tréninky teď píše on. Přes týden mám různé intervaly, tempové běhy i regenerační, a o víkendu dlouhé běhy. Nejdelší jsem měla 35 km, teď už nálož kilometrů snižuji.

Z vlastní zkušenosti vím, že při maratonu musí vše sedět. Nic nesmí tlačit nebo řezat, protože při takové fyzické zátěži pak trpíte. Už obyčejný puchýř nebo odřenina mohou pak krvácet a bolet jako ďas. Svoji výbavu jsem si už dlouho dopředu vybrala na webu Zalanda. Byla jsem překvapená, jaké množství opravdu kvalitních běžeckých značek tu mají, a to jak v oblečení, tak ve výběru běžeckých bot. 

Moje volba byla jasná – funkční kraťasy, tričko s krátkým rukávem, funkční kšiltovka, která chrání před sluncem, ale i před deštěm (voda pak nestéká po obličeji) a taky dobře odsává pot. Neobejdu se bez slunečních brýlí, ty chrání oči nejenom před UV zářením, ale také před muškami, které vám dokážou znepříjemnit běh. Pak jsou základem dobré ponožky a kompresní podkolenky, díky nim nejsou svaly tak unavené. A samozřejmě kvalitní běžecké boty. Ty musí fakt dobře sedět. Přemýšlela jsem, jaké zvolit. Rychlé závody obvykle běhám v karbonových botách, které opravdu zrychlují. Chtějí ale rychlé tempo a také dobrou techniku běhu, jenže když v maratonu přijde únava, můžou být běžci naopak ke škodě. Proto jsem zvolila rychlé boty Evo SL, které mám vyzkoušené z pražského půlmaratonu. Sice nemají karbonový plát, ale jsou rychlé a pohodlné a také jsem v nich teď odběhala velkou část tréninkových dlouhých běhů. Tak věřím, že i při maratonu budeme kamarádi. Nejsou sice už bílé jako sníh, ale jde na nich vidět, že fakt trénovaly.

Trénink je jedna věc, ale mnohdy je ještě důležitější při přípravě také dobrá a kvalitní regenerace. Tou nejdůležitější je pro mne spánek, po tak náročných dnech musím nabrat znovu síly. Chodím každý den spát ve stejnou dobu, a to ve 22 hodin, a vstávám v šest ráno. Toto mi vyhovuje i o víkendu. Když běžím náročný trénink, dávám si po doběhu speciální regenerační nápoj, který dodá tělu energii a živiny, takže jsem lépe připravená na další den. Nikdy se nezapomínám po běhu najíst, jen díky tomu se svaly opravují a neztrácím sílu. 

Také jsem dost propadla terapii červeným světlem, kterou používají jak profesionální sportovci, tak na ni nedají dopustit ani lékaři a fyzioterapeuté. Existuje mnoho studií, které ukazují, že červené světlo dokáže tělu v regeneraci velmi pomoci. Jak to vypadá? Doma mám speciální panel Bloominds, který má několik programů, například na regeneraci svalů, na podporu spánku, na celkovou vitalitu nebo na působení proti zánětům. Nejvíce používám program na svaly a na spánek. Zapnu program, ten červeně svítí, a u toho buď medituji, protahuji se, nebo třeba cvičím jógu.

Důležité ale také je, že poslouchám svoje tělo. To řekne více než tréninkový plán nebo údaje z chytrých sportovních hodinek. 

Závod už se mi blíží. 27. září poběžím v Berlíně spolu s dalšími 50 000 lidmi, a oslavím tak den krásnou sportovní událostí. Děkuji Zalandu, že můžu být u toho, a sledujte moji cestu. Reportáž ze závodu bude následovat.