Mezi ručními pracemi jsem vyrůstala, říká pletařka Marie Honzíková

Marie Honzíková ve své tvorbě míchá tradiční řemeslo s moderními přístupy. Její kousky jsou originální, hravé a zároveň si je také můžete vytvořit sami. Stačí, když si pořídíte vzor, tedy pattern, jenž je k dostání na jejím e-shopu. Není sice první pletařkou na české scéně, ale její moderní a komplexní přístup, především co se týče etiky, cenotvorby a dalších témat, si rozhodně zaslouží pozornost. Stojí také za značkou Föa, jež se specializuje na prémiové příze, moderní návody na pletení a další pletařské potřeby. Mimo jiné proto, že ji samotnou zajímá původ a kvalita materiálu, s nímž pracuje a němž rozhodně záleží. 

Na začátku roku 2019 jsem začala plést na zakázku a začala se tím alespoň částečně živit. V té době jsem se z rodinných důvodů přestěhovala z Itálie, kde jsem od studií stabilně žila, zpátky do Prahy. Byla jsem bez práce a tak docela jsem nevěděla, co se sebou, protože v Itálii jsem pracovala v kultuře a v umění, zatímco tady v Čechách jsem neměla žádné pracovní zázemí. 

Zdálo se mi, že by se z pletení mohl stát alespoň malý příjem navíc, což se naštěstí začalo poměrně rychle dařit. V té době v Česku téměř nikdo kvalitně ručně nepletl. Věděla jsem pouze o Božidaře a později o Janě Mikešové. Měla jsem úplně jiný estetický směr než obě zmíněné designérky, a tak mi přišlo, že si mohu na českém trhu najít své místo. Velmi mi v začátcích pomohla spolupráce se značkou Laformela, pro niž jsem v roce 2020 dělala kuklu a čepičku. Dodnes si myslím, že přiléhavá kukla pro Laformelu je jedinečný produkt a jejím zadáním Antonín a Mirka zachytili jako první trend, který do Čech přišel až o několik let později. Do mého pobytu v Praze, který měl být pouze dočasný, pak vstoupila covidová epidemie, takže jsem tady „uvízla” a díky tomu jsem se mohla řemeslu naplno věnovat a rozvíjet ho.

Mezi ručními pracemi jsem vyrůstala. Moje maminka kromě jiného vždy intenzivně pletla a stále plete. Pletla i babička z máminy strany – v podstatě až do své smrti. Máma si odjakživa zakládala na kvalitě, a to ve výtvarném umění, v řemesle, v designu i v oblečení. Vštěpovala mi, že když něco děláš, musíš to dělat dobře, jinak to nemá cenu. A raději méně, ale ještě kvalitněji.

Vybrala jsem si pletení, protože je pomalé, má výtvarný potenciál a protože k pleteninám má člověk nějak přirozeně, možná až archetypálně hlubší vztah než k jiným kusům oblečení. V procesu pletení se můžete donekonečna vracet zpět a začínat znova, což považuji za nádherné. Pleteniny také, pokud jsou z kvalitních materiálů a dobře zpracované, stárnou pomaleji a můžou vám vydržet v šatníku třeba celý život nebo se dědit, a to navzdory častému nošení. Dají se opravovat. A ručně pletené věci jsou doslova nasycené řemeslem a lidskostí, stejně jako třeba ruční výšivka nebo paličkování. Velmi zásadní pro mě také bylo, že mě pletení vždy strašně bavilo. Když mě něco nebaví, naprosto se zablokuji. A to se mi s pletením zatím nestalo.

Myslím, že jsem etiku módy, byť posouzenou spíš z kvalitativní stránky věci, řešila vždy. Když začaly vycházet, máma začala okamžitě odebírat české verze světových módních časopisů. Dodnes si pamatuji kolekce světových návrhářů ze začátku devadesátých let a dodnes jsou mé nejoblíbenější, možná z nostalgie. Řemeslo a rebelie Vivienne Westwood, nástup Galliana a Alexandra McQueena, unikátní koncepty Rei Kawakubo atd. I díky všem těmto vlivům jsem nutně nikdy nemohla zcela podlehnout lákadlu masové fast fashion nebo nakupování obecně a raději jsem nosila divnější věci s příběhem ze sekáčů než hadříky z H&M. Jsem ráda, že zhruba v posledních deseti letech je téma etiky i ekologie v módě stále víc v popředí, byť zatím bohužel bez skutečného nebo spíše definitivního dopadu na celý systém výroby a prodeje. 

Přemýšlím o těchto tématech stále víc. Jednak je mi každodenní inspirací Lenka Baarová, pro jejíž obchod s deadstockovými látkami Textile Mountain také pracuji, ale i fakt, že pletení zažilo v posledních několika letech obrovský boom a stává se až masovým. Jsem velmi citlivá na téma nadprodukce. Vlastně skutečně nevím, zda se dnes, když lidé a značky vyloženě chrlí buď hotové pleteniny, nebo návody na jejich výrobu a každý se stává automaticky designérem, můžeme ještě stále bavit o slow fashion a ekologii ve spojitosti s tímto řemeslem. Jestli se skutečně skrze pletení učíme poznat hodnotu věcí… Pletení je teď obrovská džungle a je mnohem těžší se v ní nejen zorientovat, ale také si najít své místo. Mám velký problém s tím, že často takzvaně etické značky velmi nedostatečně platí lidem, kteří pro ně pletou, protože pletené věci se velmi špatně naceňují. Lépe řečeno by měly být výrazněji dražší, než v 80 % případů jsou.

Dalším velkým tématem v pletení jsou potom suroviny. Jaké mají příze složení a odkud pocházejí... Když někdo kupuje nově vyrobené akrylové příze a uplete z nich ročně spoustu věcí, tak to neodsuzuji, ale minimálně by stálo za to se zamyslet, proč to ten člověk dělá, a případně se snažit o osvětu. Jako velmi pozitivní vidím návrat české ovčí vlny a aktuálně i vlny na ruční pletení. Je stále více farmářů, kteří ze svých ovcí nechávají zpracovat přízi, a doufám, že se brzy dočkáme více kvalitních přírodních přízí zcela českého původu.

Ó, ano, setkala! Bohužel se totiž stává i to, že malí jsou vykrádáni dalšími malými, což se několikrát stalo i mně. A bylo to docela emočně náročné, protože se téměř nemáte šanci bránit. Myslím, že problém a hlavní zodpovědnost začíná u značek a tvůrců. Kopírovat design je neetické, ať se jedná o židli, nebo o pleteninu. Pletení či šití k tomu láká, protože dostanete návod, jak vyrobit stejně vypadající věc, přímo od designéra. To ale neznamená, že když ji podle daného návodu upletete, můžete ji prodávat, jako byste ji vymysleli. To je ten zásadní rozdíl. Dá se to definovat jednoduše jako krádež a poté i podvod na zákazníka, který věří, že když si koupí něco ručně udělaného od malého tvůrce, tak ten kus nejen vyrobil, ale také vymyslel. Velmi často tomu tak bohužel není. Nejvíc mi vadí, že tito tvůrci nebo malé značky předstírají, že budují své know-how na etických, udržitelných, lokálních a slow fashion hodnotách, a přitom prodávají výrobky, jejichž autory sami nejsou. Zákazníkovi bych doporučila uvědomělé nakupování a pokusit se alespoň o minimální rešerše nebo tvůrce sledovat déle v čase třeba na sociálních sítích. 

Patterny na pletení se dají většinou zakoupit v digitální podobě online přímo u autorů nebo ve specializovaných obchodech či časopisech. Jedná se o velmi levnou záležitost, stojí maximálně pár stovek korun, takže si je může dovolit každý, což se mi líbí. Vždy obsahují nějakou právní formulaci ohledně šíření a nakládání s ním a s výrobky podle něj vyrobených. Obvykle se v nich píše, že je zakázáno návod kopírovat a šířit, a je zmíněn zákaz prodeje výrobků podle tohoto návodu vyrobených. Záleží na konkrétním designérovi, jakou formulaci a obsah zvolí. Někteří autoři šicích i pletacích návodů prodej podle návodů povolují, pokud je řádně autorsky odzdrojován. Patterny, ale i jakýkoliv design obecně, jsou komplikované tím, že se porušení podmínek strašně špatně vymáhá. 

Je to velice finančně i časově náročné a s nejistým výsledkem. Zvlášť, když se jedná třeba o mezinárodní vymáhání. Málokterý designér si může dovolit investovat obrovské částky do právníků, což potom bohužel zase nahrává druhé straně. Kromě nějakých přechodných bouří na sociálních sítích žádný jiný postih nebo trest v podstatě neexistuje. Nehledě na to, že tyto problémy nikdo neřeší rád. Když se to stalo mně a sdílela jsem svůj příběh, měla jsem strach z nepochopení, kritiky a celkově bylo velice nepříjemné se s tím vůbec svěřit. 

Ano, pletení rozhodně je komunitní záležitostí, ať již ve fyzické, nebo virtuální podobě. Je to řemeslo, které se dá dělat kdekoliv. Potřebujete jen jehlice a přízi, obojí je skladné a dá se nosit všude s sebou. Mít kolem sebe další lidi, kteří se pletení věnují, je nejen motivující, ale i praktické, například když s něčím technicky komplikovanějším potřebujete pomoci. Pletení je také hojivé a zdravé, takže jsem ráda, že se čím dál víc používá i při různých formách terapie či rehabilitace. 

To je zajímavá otázka a nevím, zda na ni umím odpovědět. Vše se vyvíjí a mění podle toho, jak se měním já a okolnosti, ve kterých působím. Všechny věci vymýšlím a pletu já sama, což je samozřejmě limitující, ale zároveň velmi svobodné. Cítím se spíš jako tvůrkyně než značka, osobně v tom vidím velký rozdíl a rozhodně (z podnikatelského hlediska asi bohužel) nemám nějakou jasně vymezenou strategii. V poslední době hodně přehodnocuji svou produkci. Aktuálně se mi nechce vytvářet návody na pletení, protože je jich produkováno neuvěřitelné množství a necítím, že bych toho měla být součástí. Na začátku své kariéry v pletení jsem pracovala na zakázkách, které mi pokrývaly celý rok. Později jsem spolupracovala s některými obchody a snažila se víc plnit svůj vlastní e-shop. Teď se zase pomalu vracím spíš k zakázkové výrobě a opět bych ráda navázala stabilní spolupráci s nějakým kamenným obchodem, ať už u nás, nebo v zahraničí, do něhož by se mé věci hodily a kde by je zákazníci mohli vidět naživo, protože z fotek nemůžete poznat tu jedinečnou texturu či barvy a prozkoumat, jak kvalitně jsou upleteny. Kdyby se mi toto splnilo, byla bych, co se týče mé práce s pletením, naprosto spokojená.