Punková Venuše módního návrháře Martina Kohouta se zrodila z frustrace a únavy 

Žádné mazání medu kolem pusy, žádné zdvořilostní fráze. Tentokrát jsme na našem pravidelném catch-upu s Martinem Kohoutem popustili stavidla toho, co se očekává, a byli jsme upřímní. A trochu naštvaní. Ostatně kolekce, jak vidíte na fotkách z backstage, si o to říká. Její počáteční inspirací byla Vivienne Westwood, máma punku. Hnutí, jež se zrodilo z mladické rebelie, frustrace a z chuti vykřičet establishmentu díru do hlavy. „Jsem trochu nasr*nej. Na všechno a na všechny,“ zmíní Martin v jeden moment. Ale říká to svým typicky tichým, až ostýchavým hlasem a pořád s jemným úsměvem na rtech. Vlastně si ho naštvaného jen těžko dokážu představit. Ta slova s jeho řečí těla kontrastují tak moc, až se musím sama pousmát, ale vlastně není moc čemu. Poslední dobou se totiž často cítím podobně – naštvaná, vysátá a balancující na hraně systému, který mě štve, ale musím v něm fungovat.

Přípravy kolekce, fotografování a samotné prezentace byly podle Martinových slov opravdu náročné. Časy jsou teď těžké ve všech ohledech. „Přehlídka bude na stejném místě jako posledně, tedy na Strahově,“ popisuje Martin. „Jen se ten prostor trochu zmenší a vizuálně promění a bude to o něco exkluzivnější. Ale pankáči přijdou,“ usměje se a já si začnu představovat, jaký střet světů nastane, až usednou v první řadě vedle inluencerů a influencerek. Vypráví, že se s punkery začala nejprve postupně seznamovat fotografka Michaela Karásek Čejková, která ke kolekci nafotila kampaň a s níž Martin Kohout dlouhodobě spolupracuje. „Začalo to tím, že se zúčastnila jednoho protestu proti fašismu. Tam se seznámila s velkou částí z nich a pak v rámci příprav chodila na různé punkové akce a koncerty. Nakonec tam dostala i mě s mojí introvertní povahou. Věřili byste, že pankáči chodí na koncerty, co ještě pořád stojí třeba padesát korun?“ Právě tam vzešel nápad kolekci nafotit přímo na autentických punkerech, ale, jak s úsměvem říká Martin, věrní sami sobě „...nás poslali někam.“ A tak se hlavní tváří nové kolekce stala choreografka, tanečnice, modelka a voguerka Monina Nevrlá, profesionálka s neskutečnou energií. „Nakonec ale pankáči souhlasili s tím, že se s ní nechají portrétovat, což nám všem přišlo skvělý. A nadšení byli i oni. Mimochodem, dost jim imponovalo, že jsem samouk a k módě a tvorbě jsem se dostal sám.“ Styling se stal v duchu punku také kolektivní záležitostí. Podílel se na něm jak sám Martin, tak Michaela i Monina.

„Punk pro mě byl od začátku dost vzdálený, ale říkal jsem si, jak moc by bylo zajímavé ho zpracovat. Jen jsem nejdřív vůbec nevěděl, jak ho zpracovat a od čeho se odpíchnout,“ popisuje Martin Kohout tápání v nových vodách. Právě u této subkultury je snadné sklouznout k dokola omílaným vizuálním klišé tartanů, svíracích špendlíků a potrhaných punčoch. To byl směr, kterým jít rozhodně nechtěl. Kam se tedy vydat? Kde ve své tvorbě probudit ducha Vivienne Westwood? 

„Lidé mě znají jako toho, kdo dělá velké, objemné šaty, mašle, romantické věci, a já to potřeboval nějak ušpinit. A propojit. Hodně se to měnilo, zkoušeli jsme k tomu vymýšlet různé příběhy, vtěsnat to do slov, okecat. Ale nakonec jsem se na tohle všechno vykašlal a začal tvořit tak, jak tvořím normálně. A pak jsem v určitý moment přestal, jako by ty šaty zůstaly nedodělané...“ popisuje Martin Kohout, jak konečně svůj vlastní vizuální jazyk punku. Žádné vrstvení zažitých klišé, ale zachycení životní chvíle, kde se sám nacházel. Uprostřed kariéry, naštvaný, unavený, s rozpracovanými šaty. „Snažil jsem se, aby to vypadalo, že se to rozpadá. Vůbec nezačišťuju, šaty jsou různě prostříhané, většina z nich má zadní části jen tylové, takže je všechno vidět.“

Vivienne Westwood nakonec posloužila jako punkový symbol, odrazový můstek. „Zhruba před rokem jsem byl z místní scény vážně vyhořelý. Nejde jen o to, že mě moc nebaví s lidmi komunikovat, mám hlavně pocit, že se tu k tvůrcům nechováme moc dobře, a tím samozřejmě nemyslím své stálé klientky. Stává se ale, že někomu třeba půjčíme zadarmo šaty a vrátí nám je po dvou letech poté, co ho bombardujeme zprávami. A pak se téměř ani neomluví. Faktury za výpůjčky se neproplácejí nebo proplácejí pozdě... Ale z čeho pak máme platit zákaznický servis?“ 

Naštvání a frustrace tak nakonec Martinovi paradoxně pomohly najít cestu pro kolekci, která je jak autenticky jeho, tak si bere za své i něco z punkového étosu, přestože byla pro návrháře punková subkultura nová. „Jsem kluk z venkova, žil jsem mimo tohle všechno. Tou kolekcí bych se chtěl trochu vymanit ze skupiny, což vlastně dělám tak nějak od začátku. Přece jen jsem samouk, který šel vlastní cestou bez kontaktů. Nechci se podřizovat.“ A jaký byl výsledek? „Jít víc vlastní cestou. Říkat na věci ne. Umět se vymezit, najít si svoji skupinku lidí, které budu oblékat a podporovat a oni zase mě,“ říká Martin Kohout a vystihuje tak další podstatný pilíř punku: komunitu. Lidi, co při sobě drží, podporují se vyznávají stejné hodnoty.

„Nechci zahučet někam, odkud bych se už nedostal. Nechci dělat věci jen proto, že jsou trendy. Jsem v tomhle moc vděčný stálým zákaznicím, které u mě nakupují pravidelně. Nevím, co bych si bez nich počal. Ještě před pár lety by mě nenapadlo, že by to takhle vůbec šlo a fungovalo, ale naštěstí funguje a je to super.“ Kromě nich je teď s Martinem nově na palubě i Barbora Štípa z agentury BBrands, která mu pomohla na show sehnat sponzory a domlouvá spolupráce, to vše navíc hezky organicky. „Přišel za mnou její manžel, který jí chtěl koupit poukázku k Vánocům. Pak přišla ona nechat si ušít šaty a nabídla mi spolupráci. Z toho mám radost. Umím komunikovat s klientkami a mám taky štěstí, že můj brácha je skvělý produkční, ale s dalšími subjekty bych už prostě komunikovat nezvládl. Ale samozřejmě se to učím. Pomalu, ale učím.“

Co se týče dalších Martinových plánů, je ve hře účast na Designbloku („pokud mě vyberou“), pak by měl přijít vánoční večírek, kde představí kapsulovou kolekci („dělám je dvakrát ročně“) a v roce 2028 další přehlídka. V Martinově klasickém tempu se koná jedna show za dva roky. „Teď hlavně doufám, že na přehlídku přijdou lidi. U některých, třeba hereček, jsem řešil pozvání už před rokem kvůli jejich termínům účinkování v divadlech a tak.“ 

Jisté je i to, že už teď má Martin Kohout v hlavě další kolekci, v níž by rád zpracoval téma Marie Antoinetty, a v hlavě už má dokonce i lokaci. „Trošku mi vadí, že se z ní začala dělat svým způsobem až karikatura v podobě šatů ve tvaru dortu a tak podobně. Já bych chtěl jít opačným směrem a vrátit té postavě trochu vážnosti. Pokud to vyjde, bude to krása, už jen vyhlédnutá lokace je nádherná,“ zasní se Martin a dodá, že od přehlídky, která se bude konat 13. května, speciální očekávání nemá. „Těším se až bude konec." A pak pronese velmi punkovou větu: „Pak se zavřu doma a nebudu aspoň chvíli vycházet.“